Co brání rozvoji otevřeného vzdělávání

Anotace

Jsem si plně vědom toho, že se propagaci otevřených forem vzdělávání věnujeme v poslední době možná až příliš (naposledy Velký MOOC boom pokračuje). A nejen my. Je to momentálně vůbec nejžhavější školské mediální téma, jež bylo iniciováno vývojem vzdělávacích technologií. A tak když se mi na displej při prohlížení nového čísla otevřeného online vědeckého časopisu The International Review of Research in Open and Distance Learning dostala studie dvou asistentů z The University of Texas George Veletsianose a Royce Kimmonse s názvem Assumptions and Challenges of Open Scholarship, prohlížel jsem si ji zprvu s velmi malým zájmem. Hned v první části jsem však objevil několik citátů, které jsem se rozhodl použít ve své prezentaci pro předmět Vzdělávací technologie 21. století. Tuto skutečnost jsem hned sdělil studentům v našem doprovodném kanálu v Edmodu. Obsah se mi zamlouval stále více, a když jsem dospěl do druhé poloviny, bylo mi zcela jasné, že s některými zvlášť zajímavými partiemi musím seznámit i vás.

Dnešní učitel otevřené postupy buď sám propaguje a zavádí, nebo je jimi přímo ovlivňován. Většina odborníků (autory nevyjímaje) věří, že zvyšují dostupnost vzdělání, snižují jeho cenu a zlepšují postavení vzdělanosti ve společnosti. Navíc posilují efektivitu, průhlednost a spravedlivost výukového procesu. Autoři hned na začátku připomínají Friedmanův „plochý svět“ (Plochá třída v placatém světě) a citují Bonka: „Digitální technologie demokratizují vzdělávací proces. Kdokoli se může učit cokoli od kohokoli. To vyvolává nové vize o vzdělaných obyvatelích této planety.“ [1]

Vědecké zkoumání každé problematiky však velí badatelům fakta nezaujatě prověřovat. A právě to je hlavním cílem této studie. Tím prvním, ke komu se při hledání možných argumentů zpochybňujících skvělou budoucnost otevřenosti ve vzdělávání autoři obracejí, je pochopitelně nepsaný zakladatel hnutí OER David Wiley (viz Vliv volné dostupnosti materiálů na školství). Spolu s ním konstatují, že „jen čas ukáže, zda otevřenost není jen módní vlnou, která nepřežije tlak, jenž sama vyvolala“ [2].

Skutečně empiricky doložených vědeckých zjištění týkajících se výukových metod využívajících sítě, sdílení a otevřenou dostupnost učebních materiálů (a dnes již i celých kurzů) je zatím dost málo. Existence těchto možností zatím svůj potenciál transformovat vzdělávací proces moc nenaplňuje, i když vyvolává značné pnutí v řadách výzkumníků i učitelů. Určité představy, proč se některým jednotlivcům (a firmám) učení v otevřeném prostoru příliš nezamlouvá, již máme. Určitě se ale musíme snažit důvody podobných postojů stále zkoumat a naše poznání v tomto směru prohlubovat. Jen tak budeme schopni budoucí vývoj pozitivním způsobem ovlivnit. Zde je přehled některých typických znaků otevřených forem vzdělávání (OFV, anglicky Open Scholarship) spolu s problémy, které se v souvislosti s nimi vynořují.

Typické znaky otevřených forem výuky a problémy spojené s jejich zaváděním

Ve své zprávě se pak snaží pánové Veletsianose a Kimmonse tyto své 4 směry úvah o  vývoji OFV trochu více rozvést. My se v tomto okamžiku spokojíme s tímto poněkud zjednodušujícím přehledem a přejdeme rovnou k závěru, v němž se opět vrátíme k Friedmanovi. Ten ve svém Plochém světě [3] tvrdí, že technologie a OFV začínají hrát důležitou roli ve vztazích mezi národy, skupinami i jednotlivci. Podle něj neexistuje žádná záruka, že vliv technologií povede k růstu humanity na Zemi. Riziko toho, že v „plochém světě“ mnoho lidí ztratí smysl života, je velké. „Nebudou mít prostředky, schopnosti ani infrastrukturu, aby se mohli smysluplným způsobem zapojit do aktivit majících dlouhodobou perspektivu.“

OFV mají potenciál výrazně zlepšit perspektivy světa, ale vyžadují paradigmatické změny našich představ o školství, poznávání, učení a výzkumu. Ruku v ruce s tím musí jít změna v chápání role učenců a učitelů. OFV představuje jedinou možnou variantu budoucího vývoje. Všechny ostatní jsou jistě mnohem rizikovější. Přesto musí naše komunita vzdělavatelů zůstat k systému, který budujeme, kritická. Zaváděné postupy je nutné důkladně ověřovat a výsledky pro poučení všech publikovat (viz Hippelova technologická inovace ve školství, Problémy standardizace podle Socola). Bylo by velice nešťastné, kdybychom se v překotném a stále zrychlujícím vývoji dopustili chyb, které by vedly ke zpochybnění celého hnutí směrem k otevřenosti, jež je možná naší jedinou nadějí pro budoucnost.