Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Učebnice budoucnosti: produkt nebo služba?
Odborný článek

Učebnice budoucnosti: produkt nebo služba?

20. 5. 2013 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Aleš Přikryl

Anotace

Článek přibližuje obsah zprávy experta Světové banky na vzdělávací technologie Michaela Trucana týkající se přístupu řídících orgánů školství ve světě k nákupu digitálních učebních materiálů pro žáky.

Michael Trucano je specialistou Světové banky v oblasti vzdělávacích technologií. V rámci projektů Světové banky poskytuje poradenství zemím celého světa. Mezi aktuální témata, na kterých pracuje, patří například rozvoj ICT politiky ve vzdělávání, využití mobilních telefonů ve vzdělávání, vliv ICT na vzdělávání, „nové ekonomické dovednosti pro Afriku“, rozvoj národních programů vzdělávacích technologií, bezpečnost dětí na Internetu a nízkonákladová ICT zařízení.

Mike je častým řečníkem na téma využití informačních a komunikačních technologií ve vzdělávání po celém světě, vystupuje jako moderátor na konferencích a odborných akcích. Je také autorem esejů a příspěvků pro EduTech, jeden z blogů Světové banky. Již jsme se s ním jednou setkali, a to v Debatě o vzdělávacích technologiích nejen v rozvojových zemích. Ve svém článku „Textbooks of the future: Will you be buying a product ... or a service?“ se zabývá možnou podobou učebních materiálů ve velmi blízké budoucnosti [1].

Digitální vzdělávací obsah

Světová banka v současné době spolupracuje s několika zeměmi, které plánují zadávání veřejných zakázek na dodání velkého množství digitálních učebních materiálů (DUM). Tyto „e-učebnice“ mají zčásti nahradit nebo alespoň doplnit stávající papírové učební materiály. Pokud jsou už školy vybaveny hardwarem (počítači, notebooky, tablety), je vhodné mít k dispozici vzdělávací obsah pro podporu výuky a učení, který je nezávislý na platformě. Je potěšující, že se snižuje počet škol uvažujících způsobem „O vzdělávacím obsahu budeme přemýšlet až poté, co si pořídíme hardware“, což je mimochodem jeden z nejhorších možných přístupů k využití ICT ve výuce. [2]

Téměř všechny školy s dostatečným připojením k Internetu mohou využívat bezplatný vzdělávací obsah. Řada škol si zakoupí (nebo obdrží) přístup k úložištím obsahujícím studijní materiály (viz Strategie rozvoje školství v USA pod taktovkou Ed.gov). Mnohá ministerstva školství však dávají přednost tomu, aby byl národní vzdělávací obsah soustředěn na jednom centrálním místě. Pro tento trend existuje mnoho důvodů – ať už je to zjevná touha byrokracie mít vše pod kontrolou, nebo i legitimní důvody týkající se garance kvality obsahu, zajištění digitální bezpečnosti dětí, definování vazeb mezi vzdělávacím obsahem a kurikulárními cíli, problematika ochrany osobních údajů, obavy z porušení duševního vlastnictví, úspora nákladů prostřednictvím hromadných nákupů, apod.

Povaha současného digitálního vzdělávacího obsahu

Pořizovaný nebo využívaný digitální vzdělávací obsah je stále častěji „free“, což znamená, že použití tohoto obsahu představuje nulové pořizovací náklady (Vliv volné dostupnosti materiálů na školství). Je to buď proto, že je zmíněný obsah k dispozici jako tzv. „otevřený vzdělávací zdroj“, nebo vlastník autorských práv nepožaduje za jeho používání žádné poplatky. V některých případech také pojem „free“ odkazuje na skutečnost, že uživatelé mohou obsah přizpůsobovat, modifikovat a redistribuovat. Z uvedeného vyplývá, že v současné době již nejsou prvořadým kritériem pro výběr výukových materiálů jejich pořizovací náklady (viz Siemensova duplikační teorie hodnoty vzdělávání).

Stále větší množství digitálního obsahu může představovat poměrně komplikované formy „vlastnictví“. Např. část digitálního vzdělávacího materiálu může být „vlastnictvím“ vydavatele, ale materiál může obsahovat i část licencovanou za poplatek třetí straně, a stejně tak může obsahovat část licencovanou bez poplatku v rámci licence Creative Commons. Někdy je dodaný nebo zpřístupněný obsah úzce spjatý s určitým zařízením nebo se specifickou technologií, což může komplikovat využití tohoto obsahu, jakmile se toto zařízení nebo technologie přestanou používat.

S ohledem na tyto skutečnosti zaujímají některé instituce ryze pragmatický přístup. Zastávají názor, že kupují nikoli produkt (jako v případě klasických učebnic), ale spíše časově omezené služby („přístup do systému řízení výuky, jehož jsou učebnice součástí“).

Přednosti a výzvy nového přístupu

V současné době se začíná projevovat tlak soukromého sektoru na změnu postoje k vlastním produktům. „Když se setkáváme s vydavateli učebních materiálů, je patrné, že se proměňují jejich postoje: My se již nezabýváme pouhým prodejem knih, říkají nám některé firmy, ale spíše prodejem komplexních služeb řízení výuky, ve kterých je vzdělávací obsah neoddělitelně obsažen.“, dodává Trucano. [1] Vydavatelům přináší měsíční nebo roční předplatné pravidelnější příjmy než velké jednorázové prodeje učebnic či jiných klasických učebních materiálů. Mnozí vydavatelé přecházejí na podobný obchodní model, jaký nabízejí IT nebo softwarové firmy (služby typu „Software as a Service“), což zajišťuje stabilní růst.

Mnohá ministerstva školství, čelící výzvám spojeným s provozem vlastních datových center pro hostování a poskytování digitálního vzdělávacího obsahu pro velké množství škol najednou, si kladou otázku, zda by nebylo ekonomicky efektivnější přenést tuto odpovědnost na třetí stranu – přičemž vydavatelé mají úzké vazby na firmy, které mohou právě toto nabídnout. Pro mnohé instituce působící v oblasti vzdělávání se podobný outsourcing jeví jako výhodné řešení.

Tento posun v přístupu k pořizování výukových materiálů může mít z pohledu vlád řadu výhod. Platby lze rozložit v průběhu doby – na rozdíl od jednorázových plateb velkých částek, jako v případě pořizování klasických učebnic. Ministerstvo školství je osvobozeno od starostí, plánování a reagování na nevyhnutelné změny v technologiích, které probíhají kontinuálně. Místo toho se může soustředit na oblast, která je pravděpodobně jeho základní kompetencí – chod samotného vzdělávacího systému a vzdělávání žáků.

Tento přístup s sebou ovšem nese některé velmi zřetelné nevýhody a nejasnosti. Především je problematické zavádět něco, s čím dosud nejsou velké zkušenosti. Trucano poukazuje na některé specifické problémy, se kterými se potýkají ministerstva školství, a to zejména v tzv. středně příjmových zemích. [1] Toto jsou asi nejběžnější otázky:

  • Co se stane, když vyprší platnost smlouvy a „nevlastníme“ nic z obsahu, který jsme používali?
  • Jak ověřit, že jsme za vynaložené peníze získali odpovídající hodnotu?
  • Jak můžeme zajistit soukromí učitelů a studentů, kteří pravidelně přistupují k digitálnímu výukovému obsahu spravovanému třetí stranou, a ta pak disponuje citlivými osobními daty?

To je jen několik z mnoha otázek, které si ministerstva školství (a potažmo ministerstva financí) po celém světě pokládají, když řeší problematiku nákupů vzdělávacího obsahu. Téměř ve všech případech k tomuto úkolu na počátku přistupují jako k nákupu produktu. Postupem času však některé instituce zvažují, jestli není užitečnější začít nazírat na vzdělávací obsah jako na službu. A to tím spíš, že se mění i způsob využití výukových materiálů i ve školách samotných.

Literatura a použité zdroje

[1] – TRUCANO, Michael. Textbooks of the future: Will you be buying a product ... or a service?. 2012. [cit. 2013-5-9]. Dostupný z WWW: [http://blogs.worldbank.org/edutech/future-textbooks].
[2] – TRUCANO, Michael. Worst practice in ICT use in education. 2010. [cit. 2013-5-9]. Dostupný z WWW: [http://blogs.worldbank.org/edutech/worst-practice].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Aleš Přikryl

Hodnocení od uživatelů

Ondřej Neumajer
21. 5. 2013, 13:39
Velmi podnětný článek poukazující na trendy v distribuci vzdělávacího obsahu. K otázkám na konci článku přidám ještě jednu specificky česko-post-socialistickou: Můžeme věřit našim centrálním úřadům, že takovou zakázku dovedou uřídit? Nepodlehnou korupci či manipulaci? Máme přeci jen své zkušenosti např. z Indoše.
V současné době mnohé kraje obdobným způsobem postupují (např. krajské centrální přijímací řízení na SŠ), z celostátních médií se o průbězích takových aktivit moc nedozvídáme. Je to znak, že jsme dospěli do fáze, kdy jsou tyto obavy již liché a centrální administrativa dovede ze sdružených zakázek pro školy těžit užitek?

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.