Nedávno byly publikovány zajímavé výsledky výzkumu o vlivu všudypřítomných technologií na naši paměť, jež byl realizován pod vedením psycholožky Betsy Sparrow z New Yorské Columbia University. Hlavním cílem bylo zjistit, jak náš mozek reaguje na stálou dostupnost faktických informací uložených na internetu. Výzkum byl založen na čtyřech experimentech.
V prvním dostali vybraní dobrovolníci za úkol odpovídat na jednoznačnou, avšak docela obtížnou na fakta orientovanou otázku. Přitom jim byly ukazovány lístky s názvy různých známých společností. Byly mezi nimi též běžně používané vyhledávací služby (Google, Yahoo apod.). Podle délky reakce se zjišťovalo, zda při odpovídání respondent myslel na internetové vyhledávání, či ne. Často se ukázalo, že ano.
Druhým úkolem bylo zapisovat do počítače 40 předložených faktických tvrzení, typicky takových, jež lidé běžně hledají na internetu. Polovina dobrovolníků s ujištěním, že jejich zápis je ukládán a mohou se k němu kdykoli vrátit. Druhá polovina přesvědčena, že ukládán vůbec není. Poté se zjišťovalo, co si kdo zapamatoval. Fakta, která se mazala, si účastníci experimentu pamatovali jednoznačně lépe.
Třetí experiment se od druhého lišil tím, že se pokusná osoba kromě skutečnosti, zda bude vkládaná informace uložena nebo smazána, dozvěděla též, do které složky se ukládá. Výsledek to příliš neovlivnilo. K zapamatování došlo nejlépe u neukládaných fakt.
Velmi zajímavý byl poslední čtvrtý experiment. Zde se každé přepisované tvrzení ukládalo do jedné z pěti základních složek. Ukázalo se, že názvy složek si dobrovolníci pamatovali lépe než fakta samotná. Z toho vyplývá, že v technologiemi podporovaném prostředí mají lidé snahu si pamatovat spíše to, kde informaci najdou, než samotný její obsah.
Sama Betsy Sparrow k výsledkům výzkumu dodává: „Snad si každý, kdo učí, je jedno, zda je profesorem, doktorem nebo vedoucím představitelem podniku, uvědomí, že musí věnovat mnohem větší pozornost tomu, jak myšlení probíhá, a menší samotnému pamatování fakt. Možná, že ten, kdo se učí, bude méně zahlcován znalostmi a bude se moci více věnovat chápání souvislostí.“
Vše nasvědčuje tomu, že se lidská paměť přizpůsobuje novým podmínkám, jež jsou vyvolány všudypřítomnou existencí informačních a komunikačních technologií. Dochází k reorganizaci fungování našeho mozku. Podle Betsy Sparrow se internet stává naší externí transaktivní pamětí. Již dříve jsme měli některé znalosti uloženy u svých přátel, členů rodiny, známých odborníků apod. Nyní se tento prostor rozšiřuje na celý internet.
Známý skeptik a odpůrce technologií Nicholas Carr (též viz Dělá z nás Google hlupáky?) na výsledky výzkumu pohlíží s obavami, které formuluje takto: „Kdyby fakta uložená externě měla stejný charakter jako ta, která jsou uložena interně, asi by se nic nedělo. Jenže externí paměť internetu se od biologické paměti značně liší. Proces vývoje osobního myšlení je založen na formování asociací mezi uloženými znalostmi. To má přímý vliv na hloubku a koncepčnost myšlení. Transaktivní paměť by měla rozšiřovat naše schopnosti pouze o znalosti jiných živých lidí.“
Je otázkou, co se stane, když přestaneme velké množství fakt znát přímo. Nezbývá než doufat, že k vyvinutí dostatečných schopností myslet bude stačit, víme-li, kde je najít. V každém případě výsledkem nebude poznání tradičního typu, jež by se dalo připodobnit ke katedrále. Ve Friedmanově plochém světě lze Cormierovým oddenkovým učením dospět nejčastěji ke znalostem podobným Foremanově palačince (viz Jak roste oddenek?).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
