Naše představy o volném přístupu všech lidí ke vzdělání získaly v minulém díle poněkud konkrétnější podobu díky modelu OER university, jenž již začíná být prakticky ověřován. Je založen na možnosti každého jedince se svobodně rozhodnout, zda se bude učit tradičně (docházením do školy s přímým kontaktem s učitelem), hybridně (kombinováním prezenční a distanční výuky), nebo úplně distančně – ať už s podporou nějakého kurzu či zcela samostatně. Aby taková volba byla možná, musí mít všichni studenti k dispozici otevřené výukové zdroje (OER). Studenti si pak mohou, budou-li to potřebovat, zaplatit libovolnou doplňkovou službu, která jim s učením pomůže.
Má-li takový systém fungovat, musí být splněna ještě jedna důležitá podmínka. Musí dojít k úplnému oddělení hodnocení výsledků a certifikace od samotného výukového procesu. Požadavek je to poměrně logický. Umožnil by vlastní iniciativou a pílí dospět ke kýženému titulu i studentům, kteří si nemohou z jakýchkoli důvodů absolvování běžné prezenční výuky dovolit, anebo to nemají zapotřebí (jako Dan Brown z 1. dílu). Potřebné schopnosti lze nakonec získat třeba samostudiem, ale i jinak. Proč by se ke zkouškám libovolného typu nemohl přihlásit třeba i člověk s dlouholetými, praxí prověřenými zkušenostmi v příslušném oboru? Bohužel je zřejmé, že tento model vyvolá značný odpor těch, kteří se docela dobře živí tím, že určují, co mají uchazeči o nějakou zkoušku, certifikát, státnici apod. umět, a pak je na ni sami připravují.
I mně to zatím zní trochu neuvěřitelně, ale jsem označován za vizionáře, takže si trochu fantazie mohu dovolit. Tento model teoreticky umožňuje dostat se ke stejným zdrojům výukových materiálů, sledovat stejné přednášky nejlepších odborníků, pracovat na stejných úkolech ve virtuální vzdálené laboratoři a získat úplně stejné kredity na MITx, ať jste v Bostonu bydlící bohatý Američan, mimořádně inteligentní v Pekingu žijící Číňan pocházející ze střední třídy nebo úplně chudý, na charitě závislý Etiopan s touhou vymanit se z bídy, v níž žijete. Máte-li ten dojem, že dané požadavky na získání certifikátu libovolného druhu (klidně třeba i mezinárodní, všude uznávané zkoušky z pedagogiky) již splňujete, prostě se za určitý manipulační poplatek ke zkoušce přihlásíte. Ukazuje se, že dokonce i zkouška samotná dnes již může být realizována distanční formou. Jedná se o systém založený na podobném principu certifikace, jaký je běžně používán u jazyků (TOEFL) nebo počítačové gramotnosti (ECDL). Tady má ale student k dispozici navíc soustavu volně dostupných materiálů či celých kurzů (např. Khan Academy), jež mu pomohou se na potřebnou úroveň dostat.
Svobodný přístup ke vzdělání je jednou z podmínek, které jsou nezbytné pro zachování naděje na zdárný vývoj lidské společnosti v budoucnosti. Bylo by ale chybou se domnívat, že je podmínkou postačující. Na portálu UNESCO Educational Technology Debate (další informace o něm viz Debata o vzdělávacích technologiích nejen v rozvojových zemích) právě probíhá velice zajímavá polemika na téma OER and Digital Divide. Justin Reich, výzkumník na poli vzdělávacích technologií, z Harvard Graduate School of Education zde publikoval zprávu popisující výsledky svého výzkumu, jenž zjišťoval, kým jsou OER ve skutečnosti využívány (Open Educational Resources Expand Educational Inequalities). Sledoval náhodně vybraný vzorek z celkového počtu téměř 200 tisíc školních wiki stránek zřizovaných k výukovým účelům a výsledky vztahoval k tomu, jak je škola chudá, či bohatá. Zjistil, že v bohatších školách jsou wiki weby zřizovány výrazně častěji a zároveň fungují mnohem déle. Z toho usoudil, že jsou moderní výukové metody včetně OER využívány více žáky bohatšími než chudšími. Justin Reich na základě těchto zjištění přichází s kontroverzním tvrzením, že OER ve skutečnosti digitální propast nesnižují, ale zvyšují.
Do polemiky se zapojil Richard Rowe, výkonný ředitel Open Learning Exchange, článkem How Open Educational Resources Can Increase Opportunites for Everyone. Podle něj nestačí Reichem popisovaný nepříznivý vývoj prostě jen pozorovat, ale je nezbytné se snažit ho zastavit. Vytyčuje tři základní oblasti, v nichž je třeba provádět aktivní opatření:
Stejně jako jsou dosud OER využívány více žáky z bohatých rodin, jsou technologie více dodávány do škol ve vyspělých zemích. Propast se tedy bohužel stále zvětšuje.
Richard Rowe svůj příspěvek uzavírá konstatováním, že problém zvětšující se nerovnosti se asi nepodaří vyřešit, dokud o vývoji světa bude rozhodovat jen 1 % lidí disponujících mocí a naprostou většinou hmotných statků. Je zřejmé, že tato skupina mocných nemá dostatečný zájem na zvrácení současného nepříznivého vývoje, který hrozí skončit kolapsem (viz Jak bude zítra?).
Zatím jedinou představitelnou cestou, jak tento problém řešit, je zapojení demokratických mechanizmů občanské společnosti dosahujících nadnárodní úrovně. Takové mechanizmy ale v mnoha zemích vůbec neexistují (třeba ani nikdy neexistovaly) a v jiných (jako je ta naše) jsou velmi poškozeny korupcí, jež ovlivňuje rozhodování ve prospěch onoho 1 %.
Nechci se tvářit, že rozumím sociologii, filosofii, politologii či ekonomii, ale jedno vím zcela jistě. Volné šíření informací má na vývoj společnosti zásadně pozitivní vliv. Mám na mysli skutečně svobodné sdílení myšlenek i zdrojů materiálů a informací, které není zkreslené všudypřítomnými lobbistickými, korporátními nebo přímo mocenskými zájmy (viz Pozor na internetové informační bubliny!). Jedině takovéto sdílení nás může nakonec dovést až k pochopení, že nutnou podmínkou naší osobní prosperity a spokojenosti je prosperita a spokojenost ostatních. Každý jedinec by měl cítit spoluzodpovědnost za vývoj celého světa. Není divu, že síly snažící se občanské svobody a uvědomění potlačovat se stále více zaměřují též na blokování přístupu k internetu (Arabské jaro, Occupy Wall Street ad.).
V poslední době do svých přednášek o vzdělávacích technologiích stále častěji zahrnuji i část pojednávající o budoucnosti (Budoucnost vzdělávacích technologií, Konference Metodický portál – příležitost pro učitele atd.). Odkazuji v ní na jednu zajímavou studii OECD CERI vytvořenou v rámci projektu Schooling for Tomorrow - The Starterpack: Futures Thinking in Action. Ta popisuje 6 prognóz možného vývoje školství na úrovni státu. 4 jsou celkem přijatelné a je jisté, že se všechny určitým způsobem budou na rozvoji našeho školství podílet (školy vzdělávacími centry, školy sociálními centry, rozšířený model trhu a učení prostřednictvím vzdělávacích sítí). Vypadá to, že právě vzdělávací sítě asi budou hrát stále významnější roli. Další 2 možné prognózy už ale přijatelné nejsou. Je to model označený jako tradiční byrokratický systém, který se uplatňuje hlavně v systémech totalitních, a poslední variantou je zhroucení vzdělávacího systému, jež bohužel u nás nelze zcela vyloučit.
Některé indikátory vedoucí k naplnění tohoto posledního scénáře jsou v našem školství nepochybně přítomny. Zpráva uvádí jako hlavní tyto: rostoucí nespokojenost veřejnosti se školstvím, problémy spojené s kvalitou učitelů, nesprávná politická rozhodnutí a zvyšující se konflikty mezi různými ve školství působícími zájmovými skupinami. Nechci tvrdit, že se tento katastrofický scénář u nás již naplňuje, ale trvám na tom, že bychom si možnosti vývoje tímto směrem měli být vědomi a měli bychom se snažit mu bránit. To znamená, hledat shodu na jednotné koncepci – třeba právě v podobě nového Národního programu vzdělávání, o němž se mluví, měli bychom ho mít, ale máme jen 10 let starou, v mnoha směrech překonanou Bílou knihu a často zpochybňovaný RVP, který bez jasné koncepce nemá smysl upravovat a měnit.
Právě podpora volného sdílení informací a tvorby OER je jednou z věcí, které by jistě mělo smysl do naší nové koncepce zahrnout. Přitom se, ostatně jako vždy, můžeme inspirovat v cizině.
Vlády Austrálie, Holandska, Nového Zélandu, USA a např. též kanadské Britské Kolumbie zavádějí pravidla, podle nichž má být většina státních dat a dokumentů publikována pod licencí Creative Commons. Opravdu velký tlak je v mnoha zemích vyvíjen na to, aby všechny výstupy projektů financovaných z veřejných peněz byly veřejně dostupné. Je celkem logické, že ten, kdo platí, by měl mít k výsledkům přístup. To se týká v minulém díle již zmiňované celosvětové iniciativy zaměřené na vědecké výstupy Open access, která je koordinovaná mezinárodní koalicí vědeckých knihoven SPARC (v Evropě SPARC Europe), jež se třeba v USA snaží prosadit dokonce federální zákon Federal Research Public Access Act.
V listopadu 2011 oznámilo Americké federální ministerstvo školství ústy náměstkyně Marthy Kanter novou iniciativu na podporu OER. 2 miliardy dolarů, které mají být v příštích 4 letech investovány do školských projektů, budou podmíněny zpřístupněním všech výstupů veřejnosti. Martha Kanter se v nejbližší době chystá požádat o podporu volně dostupných výukových materiálů mezinárodní společenství prostřednictvím OECD.
Podobné iniciativy lze pozorovat i u evropských projektů. Náš projekt EU peníze školám byl v tomto směru na svém počátku velmi pokrokový. Původně se předpokládalo, že v jeho rámci vypracované digitální učební materiály budou s licencí CC publikovány v úložišti DUM portálu RVP. Teď, když je tato služba nefunkční, zbyla jen samotná podmínka zveřejnění (viz Co je to DUM a co mají školy sdílet?). Každá škola je proto nakonec umístí jinam. Vůbec nejsmutnější na celé věci je ale to, že se do věci vložily komerční subjekty, jež školám jejich OER materiály na svých serverech ochotně uloží, a pak se budou snažit takto levně získaný zájem návštěvníků využít. Vypadá to, že asi nikdo nebude mít šanci se ke všem těmto DUMům z jednoho místa prostřednictvím meta-dat dostat. Zdá se tedy, že si na opravdovou podporu tvorby OER u nás budeme muset ještě chvíli počkat. Je velkou otázkou, zda situaci v tomto směru zlepší nově připravované projekty OPVK Národní vzdělávací digitální depozitář a Integrovaný registr vzdělávací soustavy v ČR. Vzhledem k tomu, že do značné míry nahrazují činnosti, které byly již dříve s podporou ESF realizovány, zabývají se opět především dodávkou systému bez skutečného obsahu a jejich hlavním cílem je čerpání evropských peněz, asi bychom si od nich neměli moc slibovat.
Leží na nás opravdu velká zodpovědnost za budoucnost. Jaká bude, závisí na tom, jak vypadá školství dnes. Povinností státu je zajistit každému pokud možno stejné počáteční podmínky ke vzdělávání. V blízké budoucnosti k těmto povinnostem již nebude patřit jen povinná školní docházka, ale také přístup k internetu (alespoň ve škole či v knihovně) a volná dostupnost základních učebních materiálů. O vybavování všech žáků mobilním zařízením schopným podporovat výukové aktivity lze samozřejmě při cenách pod 1000 Kč za kus také diskutovat (viz Stane se Uruguay díky počítačům dalším Finskem?).
I kdyby se nakonec žádná podpora OER prosadit nepodařila, není třeba propadat beznaději. Pan prezident Havel nám ukázal, že i v podmínkách nepřejících osobnímu vzdělávání, navíc bez internetu, lze informace sdílet a k poznání se dopracovat. A že má smysl to dělat i s velkým rizikem vládnoucí garnituře navzdory. V dějinách lidské společnosti se dosud nikdy nikomu nepodařilo šíření poznání úplně potlačit. Objevuje se všude kolem nás jaksi samovolně podobně jako oddenky stromu poznání (tzv. Rhizomatic Education), které uprostřed společnosti vždy někde vyraší (viz Jak roste oddenek?). Naším prvořadým úkolem je zajistit, aby byly podmínky k jeho růstu pokud možno co nejlepší.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Otevřené výukové zdroje.
Ostatní články seriálu:
