Čtyři fáze personalizace výuky

Anotace

John T. Spencer je učitelem společenských věd, matematiky a počítačů v Arizoně. Své názory předkládá veřejnosti na různých místech. Kromě osobního webu vede též blog Education Rethink. Ve svých příspěvcích se zabývá například syndromem vyhoření, autonomií učitele a tématy, které se odvážně věnují výchově a vzdělávání žáků. Článek 4 Stages of Personalization, který se zajímavým způsobem zabývá personalizací výuky, vyšel původně na portálu pro podporu výměny názorů učitelů Cooperative Catalyst. Autor v něm vysvětluje čtyři fáze personalizace výuky s použitím hudebních přirovnání. Proces učení srovnává s procesem vnímání a tvorby hudby.

Vše začíná představou, v níž autor stojí v obchodě a přemýšlí nad tím, proč v něm hraje pouze hudba, která mu nevyhovuje. Hudba se mu nelíbí, ale nemá na výběr. Opouští obchod a zapne si autorádio, ale ani zde nenachází uspokojení. Stanice hraji to, co vyberou hudební redaktoři. A tak raději přepíná na zprávy. Teprve doma si pustí Pandoru, tedy internetové personalizované rádio, s nímž je konečně spokojen. Již nějaký čas zde hodnotí své oblíbené interprety „palcem nahoru“ a „palcem dolů“, a to ovlivňuje automatický výběr skladeb. Pandora tak dokáže zajistit muziku, která odpovídá jeho vkusu. (Blíže o tomto novém způsobu automatického předkládání obsahu internetu v článku Pozor na internetové informační bubliny!)

John pak právě na základě přirovnání výukového procesu k hudební problematice koncipuje 4 úrovně personalizace vzdělávání.

1. První fázi personalizace nazývá standardizací. Tento model odpovídá „hudbě hrající v obchodě“. Výuka se snaží zaměřit na celou třídu, ale to je velmi obtížné. Stejně jako hrát v obchodech hudbu, jež by se líbila všem. Učitel se snaží naplánovat hodinu a získat zájem průměrných žáků. Nevýhodou je, že se většina začíná nudit a přestává vnímat.
2. Druhou fázi autor nazývá diferenciací. Cílem je obsáhnout různé úrovně a skupiny v rámci jedné třídy. Učitel přemýšlí nad tím, co každá skupina potřebuje, a jak může diferencovat jejich činnost. Tento model odpovídá běžnému vysílání s více stanicemi, kde si posluchač může vybrat a naladit libovolnou stanici. Tedy i žák si může vybrat výukovou činnost, která odpovídá jeho vlastnímu stylu. Nevýhodou tohoto modelu je, že je poměrně časově náročný na přípravu a způsoby diferenciace mohou být zavádějící.
3. Třetí fází je přizpůsobení. Cílem je zajistit individuální výukové aktivity tak, aby žáci mohli ovlivňovat své učení. Metaforou tohoto modelu je Pandora. I zde existuje větší množství možných cest, kudy se může výuka ubírat. Žák dostává nabídku výukových možností, kterou mu pomáhá definovat systém pracující na základě dat získaných na základě jeho předchozí činnosti. Výhodou tohoto modelu je, že se snaží vyhovět osobním preferencím. Byť vypadá tento model téměř ideálně, má určitá nebezpečí. Posluchači (tedy i žáci) se mohou stát příliš závislí na omezené nabídce. Nepůjdou svojí vlastní cestou a jejich výběr bude pouze iluzí výběru. Mohlo by se jim možná hodit i něco jiného, ale to vůbec nebude nabízeno.
4. Poslední čtvrtou fází je personalizace. Žáci mají pravomoc si sami nastavit vlastní výuku. Metaforou je jam session. Jam session je zajímavá hudební forma, která funguje na principu improvizace, jediný pojící prvek je rytmus a melodie. Záleží zde na každém hlasu, panuje zde rovnováha mezi sólem a společným hraním. Výhodou tohoto modelu je, že se žáci stejně jako hudebníci stávají nezávislejšími a skutečně vlastní svůj proces učení. Zároveň to ovšem může být velmi náročné a obtížné pro ty žáky, kteří nejsou zvyklí na samostatnost.

V tomto posledním modelu můžeme najít určitou paralelu k teorii konektivismu, jenž souvisí s rozvojem informačních technologií. „Konektivismus pohlíží na vzdělávání jako na proces, který se odehrává v prostředí počítačové sítě přesahující rámec jednotlivce.“ (Mikoláš, 2011) V konektivistickém pojetí je žák zodpovědný za výběr informací, což mu umožňuje najít pro sebe nejvhodnější cestu. Sebezdokonalování prostřednictvím počítačových sítí je spojeno s virtuálním setkáváním lidí, kteří si mají co říci. Každý si vytváří tzv. osobní vzdělávací prostředí (viz Smysl osobního vzdělávacího prostředí), což bychom mohli s použitím Johnových metafor přirovnat k jamujícímu orchestru, v němž má každý prostor pro uplatnění svých schopností.

Co myslíte, jaký je rozdíl mezi personalizací Johna Spencera a u nás tak často zmiňovanou individualizací?