S pozoruhodným učitelem Michigan State University Ira David Socolem, specialistou na vzdělávací technologie a speciální pedagogiku, jsme měli tu čest se seznámit, když jsme koncem roku 2010 začali zkoumat až nápadnou podobnost současného vývoje amerického a našeho školství (Strategie skutečné reformy školství). Od té doby ho stále sleduji a musím konstatovat, že se s jeho názory ztotožňuji stále více.
Už už jsem chtěl prostřednictvím Spomocníka naši učitelskou veřejnost informovat, když se na jaře 2011 ve svém blogu SpeEdChange zabýval tím, do jaké míry mohou být výsledky vzdělávání předmětem měření. Jeho tehdejší seriál článků na toto téma se nazývá Velké lži (The Big Lies). Snaží se v něm ukázat, jak škodlivá je představa o tom, že vzdělání (podobně jako třeba zdraví) je zboží, s nímž se dá obchodovat, i o tom, že soutěž mezi žáky i školami zlepšuje výsledky. Podle těchto představ je pak škola chápána jako firma zřizovaná za účelem zisku. Takový přístup vede ke snaze definovat, kolik by měl měřitelný výsledek vzdělávacího procesu stát a kdo je vlastně zákazníkem, který by měl za služby platit. Zda jsou to rodiče, stát či společnost. V posledním dílu dospívá Socol k závěru, že jediným skutečným vlastníkem poznatků je student sám. [1]
Jasným důsledkem soutěže je to, že někdo sice vyhraje, ale většina prohrává. Chceme-li dát všem stejnou příležitost získat vzdělání, pak nesmíme školství stavět na soutěži, v níž dochází k rozdělování – navíc k rozdělování na základě znalostně orientovaných standardizovaných testů. Zatím nikdo ze zastánců tohoto i u nás teď prosazovaného přístupu nevymyslel, co budeme dělat s lidmi, které takto odsoudíme do role outsiderů zavrhujících celý systém.
Nedávno se Socol k tomuto problému oklikou vrátil rozborem snahy amerického ministerstva školství o aplikaci „výsledky řízených postupů“ do výukového procesu. Jde o metodu převzatou z medicíny, kde se nové postupy ověřují pomocí tzv. „slepých pokusů“ (používá se i v jiných oborech) [2]. To se prostě zajistí, aby při realizaci experimentu nevěděl pacient, zda dostal zkoumaný lék či placebo, lékař zase neví, kterou látku pacientovi dal, případně i výzkumník vyhodnocující data, který konkrétní účastník patří do které skupiny. Nic z toho ve školství nelze použít. Žák ví, zda je ve skupině experimentální či kontrolní, učitel ví, kterou skupinu učí, a výzkumník také většinou ví, který vzorek zkoumá.
Je mimořádně obtížné aplikovat postupy platné v mnohem exaktnějších oborech na vzdělávání. Zrovna tak nelze použít ani model převzatý z industriálního procesu výroby určitého produktu, kde je jeden výrobek jako druhý. Zvláště aplikace vzdělávacích technologií vyvolává často dojem, že lze výukový proces zautomatizovat a dospět u každého k měřitelným výsledkům (viz Vize daty řízeného školství). Ve skutečnosti však vůbec nelze zajistit, aby podmínky, v nichž výuka probíhá, byly u všech žáků stejné. Přesto americké ministerstvo školství žádá, aby byla úspěšnost výukových aktivit škol ověřována pomocí standardizovaných testů, jež za ideál považují stejné standardizované znalosti u všech žáků. Socol se ve svém negativním postoji k této skutečnosti ztotožňuje s názory profesora University of Georgia Petera Smagorinskeho, který ve svém nedávném článku v blogu The Washington Post říká:
„Plošné testování glajchšaltuje nejen žáky, ale i učitele, jejichž hlavním úkolem pak je produkovat uniformní národní znalosti. Je obtížné dospět k vyšším formám inovativního myšlení, když je obsah výuky formován vzdálenými byrokraty sedícími ve Washingtonu.“
„Jedině decentralizace a osobní zodpovědnost dovoluje učitelům využívat vlastní úsudek a pomáhá formovat podnětný vzdělávací systém, v němž má smysl aplikovat inovativní nápady a učitelé mohou být vnímáni společností jako něco významného a cenného. Většina učitelů si vybírá povolání proto, aby mohli měnit svět k lepšímu. V systému, který odměňuje za stejnost, to není možné.“
„Federální ministerstvo školství USA provádí velmi chybný experiment. Existuje stále více důkazů o tom, že prosazovaná metodika pro všechny stejné na standardy orientované výuky likviduje osobní nasazení žáků i učitelů a redukuje výukové aktivity na procvičování schopnosti správně odpovídat na testové otázky.“ [3]
Socol dále připomíná, že nemá nic proti ověřování vhodnosti použitých výukových metod. My všichni se každý den snažíme získávat důkazy pomáhající nám hodnotit výsledky naší činnosti. Jenže v dynamicky se rozvíjejícím světě je nutné stále vymýšlet nové postupy a experimentovat s nimi. Doslova říká: „Nikdy neopakuji lekci stejně – dokonce ani v tom případě, když učím totéž 3x za sebou. Každým opakováním se zdokonaluji a vliv na výsledek má samozřejmě také pokaždé odlišná interakce se žáky. Nemohu proto připustit, aby úspěch jedné lekce zamezil pokusům o inovaci v těch dalších.“
Veškerá standardizace výukového procesu je namířena proti inovaci a vede učitele ke snaze opakovat zaběhané postupy. Podle Socola je „na výsledky orientované vzdělávání výplodem falešných rádoby výzkumných postupů zabývajících se mikro-změnami v systému vyvinutém ne na základě skutečných vědeckých poznatků, ale pod vlivem sociálně darwinistických snah zabránit takovým sociálním změnám, které by mohly narušit současné struktury moci.“
Socol tvrdí, že je naopak třeba, aby byli „všichni učitelé inovativními experimentátory a všechny školy laboratořemi odhalujícími, co je v oblasti vzdělávání možné“. Chceme-li mít takovýto model fungování školství vědecky podložen, je třeba na něj aplikovat trochu jiné vědecké metody verifikace. Místo tradičních postupů, jež se osvědčily při zkoumání čistě technicky či přírodovědně orientovaných procesů, je třeba nasadit metody vhodné pro zkoumání společenských jevů, jako je kvalitativní analýza zvaná grounded theory (překládá se nejčastěji jako „zakotvená teorie“ nebo „empiricky zdůvodněná teorie“) aplikovaná v rámci akčního výzkumu (action research). Pro jednoduchost budu nadále pro tento typ výzkumu v souladu s anglickým originálem (Grounded Action) používat zkratku GA [4].
Rozdíl proti tradičním kvantitativním výzkumným postupům je hlavně v tom, že se zde nevytvářejí žádné teoretické hypotézy, které je pak třeba ověřovat pozorováním zvnějšku. Celý proces je založen na studiu reálných v praxi existujících dějů. Při aplikaci GA na problematiku vzdělávání to pak vypadá tak, že výzkumníkem je přímo učitel, který průběžně modifikuje své výukové metody, aplikuje je na žácích (akce) a snaží se získat data, podle nichž lze zjistit, jakým směrem by měl své úsilí dále nasměrovat (zakotvení). Po provedení nutné reflexe pak celý proces začíná nanovo.
GA v praxi [4] |
Jako učitelé se musíte snažit nezaujatě sledovat své žáky stále novýma očima. Musíte zaznamenat všechny možné změny, získat všechna dostupná data. V něčem mohou pomoci technologie, ale zdaleka ne ve všem. Osobní kontakt s žáky je nezbytný. Musíte je pozorovat, mluvit s nimi, porovnávat je a odhalovat změny, které u nich nastávají. Samotné jednorázové výsledky testů nestačí. Jako učitelé byste vůbec neměli své žáky nechat vtáhnout do pasti, jakou může být třeba několikaměsíční účast v kontrolní skupině při tradičním způsobu zkoumání nových metod výuky, jež může znamenat, že je připravíte o možnost dospět k vyšším stupňům poznání. Musíte být profesionály, stále zaznamenávat svá pozorování, změny ve svých postupech, své úspěchy i selhání. A všechny tyto informace musíte sdílet s celým světem – plně a zcela volně (viz Nový pohled na osobní vzdělávací prostředí).
Socol se při vysvětlování možností aplikace GA ve školské praxi odvolává na mimořádně zajímavý online dokument PM Toscana - Praxis Inquiry: An Action Guide to Dynamic Education Reform in Public Secondary Schools (Otázky praxe: Akční průvodce dynamickou reformou veřejných škol). Je v něm detailně rozebrána historie vývoje této výzkumné metody a popsán způsob jejího praktického využití. Vybral jsem alespoň jeden odstavec, jenž vysvětluje postavení zakotvených akčních postupů řízení práce učitelů v současném světě.
„Velké naděje přináší GA díky své schopnosti adaptace. Přestože je chování lidí v zásadě stejné, jako bylo před sto lety, pod vlivem takových faktorů, jako globalizace, vzniká zcela nová situace, v níž se možnosti vzájemného spojení exponenciálním způsobem zvyšují. To zároveň znamená, že se díky větším možnostem vzájemné interakce mezi různými systémy zvětšuje nebezpečí nepředvídatelné kolize. Tento vývoj bude mít vliv na vznik nového uspořádání světa. Proto vzrůstá potřeba uplatnění metodicky promyšlené strategie řízení systémových změn. Snad se nám podaří dospět k vyšší úrovni pochopení sociální podstaty vývoje, s jehož pomocí dokážeme modifikovat stávající přístup bez ztráty lidské slušnosti a důstojnosti.“ [5]
Možná bychom se ani nemuseli příliš zabývat detaily realizace výzkumu typu GA v podmínkách našich škol. Jsem přesvědčen, že každý schopný učitel, i když se nepovažuje za vědce, ve skutečnosti vlastně nic jiného nedělá. Posuzuje výsledky své činnosti a snaží se je stále zlepšovat. Bohužel to neplatí o všech a vůbec se to netýká sdílení a vzájemné pomoci, kterou se tak obtížně snaží vyvolat náš portál RVP. Bylo by skvělé, kdyby se právě tento přístup vedoucí k dynamickým modifikacím výukového procesu v závislosti na okamžité situaci, v níž se učitel profesionál nachází, stal základním kamenem koncepce našeho školství a cílem přípravy všech učitelů. Je mnohem efektivnější sledovat sociální děje, jakým je i vzdělávací proces, spíše v dynamicky se měnících reálných podmínkách, než se pokoušet o nalezení neměnných postupů v uzavřené experimentální laboratoři. Jedině vývojové cykly výuky koncipované v duchu GA jsou schopny pomoci učitelům posouvat žáky kupředu bez ohledu na to, kde a na jakém stupni vývoje se právě nacházejí.
Přejme si, abychom všichni společně dokázali nastavit budoucí vývoj tak, aby naše školství bylo schopno na změny, které doba přináší, reagovat. Nenajdeme-li skutečně účinné postupy, může se nám snadno stát, že budeme jen „přesouvat lehátka na palubě Titaniku“. Kdyby nic jiného, tak to, že mě Ira Socol seznámil s tímto zrovna docela aktuálním anglickým idiomem, stálo za to. Dík!
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.