V tomto článku bych se chtěla zaměřit zejména na problematiku digitální demence z pohledu učitele IT. Na toto téma bylo napsáno již mnoho článků a proběhlo mnoho diskusí – na Spomocníkovi počínaje podzimem 2008 a článkem Dělá z nás Google hlupáky?, pokračuje polemikou význačných expertů Encyclopaedia Britannica a škola 2.0 nebo zajímavými výsledky výzkumu Jak Google ovlivňuje naši paměť. Hlavní příčinou současného zájmu se stala nedávno vyšlá kniha Manfreda Spitzera „Digitální demence“, která populárně ličí nebezpečí spojené s nadměrným používáním digitálních technologií.
Spitzer upozorňuje především na to, že používání digitálních médií zabírá více času než spánek, vzniká na nich závislost, poškozují mysl, brání cvičení paměti. Ta vlivem nedostatečného vyvíjení duševního úsilí ochabuje. Zatímco dříve lidé byli schopni nad problémy přemýšlet, hledat souvislosti, bádat, nadměrné používání digitálních médií toho člověka zbavuje, ztrácí souvislosti, chybí logické myšlení, vznikají závislosti na technologiích apod.
Co se týká dětí, Spitzer poukazuje především na toto: „U dětí a mladistvých dramaticky klesá vinou digitálních médií schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti.“ Z výzkumu je také patrné, že generační rozdíly v rodině, jsou jednou z příčin, jak k digitálním médiím jednotliví členové rodiny přistupují. Je zde diametrální rozdíl ve znalostech jednotlivých členů rodiny. Proto u některých dětí není vliv rodiny na využití technologií až takový, jak by bylo vhodné, neboť rodiče i prarodiče, médiím tolik nerozumí. Dokumentovat to můžeme třeba na tvrzení uvedeném v článku České školy, které se týká domácí přípravy: „Studie provedená v USA uvádí, že v patnácti sledovaných minutách domácí přípravy studenti skutečně věnovali úlohám pouze 65 % času. Ve zbytku se rozptylovali elektronikou (mobil, web, Facebook apod.)“. K velmi podobným závěrům dospěl i známý odborník z Kalifornie Dr. Rosen (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena).
Neustále narůstající tempo v objevování nových digitálních médií však každého, zejména děti, nutí se s těmito médii seznamovat, neboť to současný vývoj světa vyžaduje. Ať už se jedná o mobilní telefony, počítače, televizi, veřejné služby apod. Technologický pokrok nikdo nezastaví a nám nezbývá nic jiného, než se mu podřídit. Cesta zpět již nevede, proto by se učitelé měli stát těmi, kteří žákům ukáží správnou cestu v používání médií, naučí je, jak s nimi pracovat, jak je v přiměřené míře používat. Celosvětově dochází ke změně kompetencí, které by si měli žáci osvojit.
Nabízí se otázka, jak proti digitální demenci mohou bojovat učitelé?
Na školy se dostávají v hojné míře interaktivní tabule, tablety (nákup podpořen ministerstvem školství), žáci mohou používat k výuce smartphony apod. Nyní si dovolím převzít jednu větu od Dr. Brdičky, který v jednom článku inspirován Markem Prenskym píše: „Abychom vůbec mohli do budoucnosti pohlížet s důvěrou, rozhodně se z učitelů musí urychleně stát digitální domorodci!“ S tímto tvrzením naprosto souhlasím, ale jak toho docílit?
Podívejme se například na situaci na naší škole. Máme kapacitu cca 750 dětí, v každé třídě je interaktivní tabule, na škole jsou 4 plně vybavené počítačové učebny (jedna z nich nejnovějšími tablety Asus Transformer). Disponujeme již 50 iPady, které se v hojné míře používají na 1. i 2. stupni, k dispozici je dotyková obrazovka s úhlopříčnou více jak 1,8 m.
Má však škola k používání těchto technologií vyškolené pedagogy? Dovolím si na rovinu říci, že nemá. Přibližně polovina jim již „rozumí“ natolik, že je dokáže určitým způsobem alespoň omezeně používat. Zbylí pedagogové v současné době procházejí školeními. Otázkou však je, zda je tato kompetence dostatečná k tomu, aby úroveň využití ve výuce byla didakticky správná (Technologická transformace vzdělávání podle Prenského)? Umí žáky dovést až k přesvědčení, že technologie jsou jen podpůrným nástrojem a to důležité je někde jinde?
K získávání informací využíváme také projektové dny, kdy se žáci zaměřují na dané téma, využívají veškeré zdroje k získání informací a pojmů (literatura, rozhovory, exkurze, ale také internet apod.) a pracují na tom, jak tyto informace třídit a dojít k určitým závěrům. To by mohla být jedna z cest, jak žákům vnuknout pocit, že je nutné nad problémy přemýšlet, pracovat ve skupinách, diskutovat a jako podpůrný nástroj využívat digitální média. RVP stanovuje několik kompetencí, ke kterým by žák měl na konci základního vzdělávání dojít. Z praxe vím, že někteří pedagogové tyto kompetence omezují (na naší škole jich je již málo a jsou většinou staršího věku). Jako příklad uvedu kompetence komunikativní, kdy raději posadí žáky k počítači, dají jim něco vyhledávat na internetu, jen aby měli v hodině klid. Skupinovou práci téměř nevyužívají, neboť je to pro ně ztráta času. V hodině je pak rušno a dle jejich názoru je tento způsob učení nepřínosný.
Druhou, většinovou, skupinou jsou ti, kteří žáky plně zapojují do procesu učení. S postupem času těchto pedagogů přibývá, vzájemně spolupracují a předávají si zkušenosti. Při skupinové práci se používají iPady jako nástroj k vytváření videí a předávaní poznatků, intraktivní tabule jako nástroj k prezentaci výsledků, PC jako prostředek k vyhledávání a konečnému zpracování informací. Prvotní je však komunikace se spolužáky a přemýšlení nad zadanou problematikou, mluvený projev při hodnocení výsledků práce, praktická zkušenost. Např. si žáci sami sestaví jednoduchý elektrický obvod z vlastnoručně vyrobených součástek. Správnost zapojení si zkontrolují za použití simulace na PC, a pak ho ověří prakticky. To je podle mě správná cesta. Není nutné, aby dítě trávilo u digitálních médií mnoho hodin denně (Vliv technologií na děti prudce roste), ale aby bylo schopno média používat nejen jako prostředek nezúčastněné komunikace nebo bezhlavého klikání, ale především jako doplněk, který mu pomůže se vzdělávat. K takovému pojetí tu jsou právě učitelé, takže je pouze na nás, zda žáky budeme v digitální demenci podporovat nebo se snažit o opak.
Zásadním požadavkem, má-li se to dařit, je změna ve způsobu vnímání technologií pedagogy. Je nepřijatelné, aby je nadále odmítali jako něco pro výuku nevhodného!
Další reakce na knihu:
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
