Pracovat nahlas

Anotace

Již nějaký čas se snažím vysvětlovat, co je návodnost, jako umožnění ostatním sledovat, co děláme. Vnímám ji jako počáteční krok na cestě ke skutečné „informační společnosti“ a zároveň jako jednu ze zásadních podmínek existence kolektivní inteligence lidí žijících v kyberprostoru (Thomas Malone o kolektivní inteligenci). Návodnost chápeme hlavně jako záležitost výchovnou (podle Beth Kanter viz Bloomova taxonomie pro kreativní prostředí). Disponuje jí dnes většina skutečných odborníků, kteří umožňují komukoli sledovat jejich vlastní cestu za poznáním, a přebírat tak jejich know-how (Soukromí je pryč, naučme se s tím žít!). Na straně příjemců mluvíme o budování osobního vzdělávacího prostředí.

Podobné myšlenky se ovšem šíří různými cestami a mohou nabývat různých forem. Podívejme se dnes na to, jak stejnou záležitost vidí expert na sociální podnikání Bryce Williams (When will we Work Out Loud? Soon! [1]). Bryce místo návodnosti (původně anglicky emergence ve významu zjevení) zavádí pojem „pracovat nahlas“, jenž taktéž dokonale vystihuje podstatu. Přitom navazuje na celou řadu dříve vyslovených názorů podporujících zviditelňování výsledků vlastní práce (např. Jim McGee - Observable Work: The Taming of the Flow).

Pracuje-li někdo nahlas, znamená to, že umožňuje svým spolupracovníkům okamžitě vidět, co dělá, a reagovat. Korigovat nesprávný směr vývoje je pak možné okamžitě, což má jistě pozitivní dopad na výsledek. Tento druh kolaborace samozřejmě známe i ze školního prostředí, zatím jsme si ale úplně nezvykli na to, že by se mohla odehrávat i zcela online. Pro případ, že by někdo mohl mít problém výsledky práce pochopit, je vhodné své publikované výstupy navíc ještě vysvětlovat v komentářích, podobně jako to běžně dělají programátoři při psaní kódu. Komentování odborné činnosti ale může mít i mnohem širší záběr – třeba tvíty, blogy apod. Takto Bryce dospívá k následující definici:

Pracovat nahlas = Publikovat výstupy + Komentovat svou práci

Pracovat nahlas (či aplikovat návodnost) většinou znamená dělat kromě své běžné práce ještě něco navíc. Dá se tedy očekávat, že dokud bude takováto forma sdílení chápána jako nepovinná nadstavba pracovních povinností, bude existovat poměrně dost těch, kteří se jí budou vyhýbat. Proč je třeba tento tradiční přístup opustit, vysvětluje své knize a na webu [2] John Stepper:

„Pracovat nahlas začíná tím, že svou činnost zviditelníte tak, aby vaše sdělení mohla pomoci jiným. Jenže když to uděláte, když pracujete otevřeně a propojeně, vytvoříte si užitečnou síť, která vás dovede k vyšší efektivitě a rozšíří vaše příležitosti.“

Podle vylepšené definice Johna Steppera znamená pracovat nahlas naplnit 5 hlavních znaků:

1. Zviditelnit svou práci – základní nezbytný počáteční krok.
2. Zlepšit svou práci – je-li viditelná, musíte se více snažit, a zároveň vám to dává možnost ji zdokonalovat na základě reakcí ostatních.
3. Nechat se vést šlechetností – sdílení je třeba koncipovat jako pomoc druhým, nikoli jako vlastní propagaci.
4. Budovat sociální síť – pracovat nahlas znamená interagovat s lidmi, což by mělo vést k bližší spolupráci a k jejich ochotě vám na oplátku pomáhat.
5. Vše dělat smysluplně – je-li vaším cílem pracovat efektivněji a zlepšovat se, je třeba svou přítomnost online realizovat promyšleně, protože ne všechna sdělení o tom, co děláte, musí být přínosná.

Praktikovat návodnost a pracovat nahlas zatím nepatří k povinnostem většiny expertů či učitelů. Je tedy podmíněno vědomým rozhodnutím. Pakliže je ale pravda to, co nám zde citovaní pánové sdělují, jedná se o přínosnou nadstavbu naší práce vedoucí finálně k vlastnímu obohacení a zdokonalení. U učitelů to má ještě další rozměr ve výchovných účincích na členy sociální sítě a v rozšíření smysluplné náplně činnosti do informálního vzdělávacího prostředí potenciálních zájemců o zpracovávanou tématiku.

Na závěr ještě stručně zmíním související nedávný článek Terry Andersona (Is Blogging worth it for the aspiring academic? [3]), který diskutuje smysl návodnosti u akademických pracovníků. Terry konstatuje, že je jako učitel na Athabasca University hodnocen třemi typy kritérií: 1. publikování recenzovaných vědeckých publikací, 2. výuka (kanadská čistě online Athabasca University má 3 semestry v roce), 3. vedlejší činnost (administrativa, posudky, vedení prací, komise apod.). Váha těchto 3 složek se na většině kanadských univerzit pohybuje kolem 40/40/20 %. Dá se říci, že podobná situace je i na jiných vysokých školách (včetně našich).

Terry se zamýšlí nad tím, jak to udělat, jestliže bychom chtěli akademické pracovníky hodnotit též podle toho, jak úspěšní jsou v práci nahlas. Navrhuje seriózní výzkum toho, jaká kritéria by se hodila – např. počet následovníků na Twitteru, retvítů, otevření videí na YouTube, zobrazených prezentací na Slideshare, čtenářů blogu, zvaných přednášek apod. Ptá se, zda může být úspěšný i ten učitel, který je v online světě jen návštěvníkem, tj. nezanechává tam stopu (Jste rezident nebo návštěvník?)?

Možná, že odpověď je mnohem jednodušší, než by se na první pohled zdálo. Je-li pravdou, že pracovat nahlas není záležitost čistě jen altruistická, ale vede též ke zdokonalování sebe sama, pak by se v dlouhodobém horizontu rozdíly mezi těmi, kdo tuto činnost praktikují a těmi ostatními, měly projevit i v nepřehlédnutelně rozdílné úrovni jejich práce. To ovšem neplatí jen pro akademiky, ale pro každého učitele.

Poznámka: Tento příspěvek, prosím, chápejte jako pokračování mého vysvětlení, proč nesouhlasím se zákazem ČŠI publikovat průběžné výsledky projektu OPVK NIQES - viz Specifikace informační gramotnosti NIQES.