Co má Sputnik společného se vzdělávacími technologiemi

Anotace

Doznívající vzpomínky na konec 2. světové války před 70 lety nás prostřednictvím osobnosti Vannevara Bushe dovedly až k pochopení ideálního modelu využití technologií lidmi s cílem umocnit možnosti našeho myšlení. V té souvislosti je na místě se zamyslet nad tím, proč se dlouhodobě nedaří podobný model spojený s rozvojem funkční informační gramotnosti zavádět do života. Nebudete tomu věřit, ale svůj podíl viny na tom má třeba i sovětský Sputnik vypuštěný na podzim 1957.

V pozadí je letitý a stále znovu se vynořující spor o to, který přístup k výuce je vhodnější – zda instruktivní či konstruktivní. Připomeňme si v rychlosti, že za modernější je většinou považován ten konstruktivní. Byla na něm nakonec založena i naše poslední reforma školství v podobě RVP. Instruktivní přístup je naopak vnímán jako tradiční. Je založen na drilu původně určeném hlavně pro výchovu vojáků přesně plnících rozkazy, později dělníků potřebných v továrnách průmyslové revoluce.

I konstruktivní výukové metody mají docela dlouhou historii. V USA se již v první polovině 20. st. prosadilo Deweyovo progresivní vzdělávání, které, jak (minimálně našim studentům určitě) známo, dospělo ve 30. letech i k nám. Za války pak měli lidi většinou docela jiné starosti, takže se školství začalo řešit zase až když skončila. Jenže ona v létě 1945 tak úplně neskončila. Ve smyslu boje o nadvládu nad světem mezi západem a východem (kapitalizmem a komunizmem) pokračovala dál tzv. válkou studenou. Přišla Korejská válka, pak Vietnamská válka, a pořád nebylo rozhodnuto. Je otázkou, jakou roli v tomto boji hrálo školství.

V každém případě bylo vedoucími představiteli na obou stranách vnímáno jako odvětví strategické, jehož úkolem je podpořit splnění politických cílů vedoucích představitelů státu. Náš východní socialistický blok se jednoznačně orientoval na diktatuře podobné instruktivně orientované obsahově jednotné učení připomínající vymývání mozků. Ve výspě demokracie USA existovaly různé pohledy a o věci se diskutovalo. Je docela možné, že by býval předválečný přístup na žáka konstruktivně orientovaného školství pod tlakem pedagogického výzkumu zvítězil, ale byl zde problém. Přestože se v roce 1945 zdálo, že USA v technologickém výzkumu a pokroku ve vývoji nových zbraní nemůže nikdo předhonit, v roce 1957 vypadalo vše docela jinak.

Atomovou bombu vyvinul Sovětský svaz s vydatnou pomocí špionů již v roce 1949. To v USA vyvolalo hon nejen na špiony, ale i na všechny sympatizanty komunizmu, kterých ovšem v demokracii a na dálku bývá vždy docela dost. Rozvinula se Rudá panika a uplatnil se Mccarthismus. Metody „čištění Ameriky od komunistů“ tak trochu začínaly být podobné těm, které v té době používala naše tajná policie pod vlivem sovětských poradců. A do toho přišel Sputnik, který propagandou ovlivněnou americkou veřejnost dorazil. Vše nasvědčovalo tomu, že Sovětský svaz v expanzi do kosmu vítězí. Zdálo se, že veškerá dosavadní opatření selhala a bude třeba hledat jiná.

Významnou roli v té situaci sehrála média. Dala prostor kritikům stávajících konstruktivně orientovaných trendů a přijala z dnešního pohledu mylný názor, že příčinou je nedostatečná kvalifikace amerických vědců a techniků, čili školství. Typickým příkladem může být časopis Life z března 1958, který uveřejnil seriál článků porovnávajících americký vzdělávací systém se sovětským.

Crisis in Education, LIFE magazine, March 1958

Vyprávěl příběh moskevského studenta Alexeje Kutzkova a porovnával ho se stejně starým Stephenem Lapekasem z Chicaga. Alexej byl vykreslen jako seriózní student provádějící náročné fyzikální a chemické experimenty, zatímco Stephen jako bezstarostný flákač neschopný vyřešit u tabule jednoduchý zeměpisný problém dělající si sám ze sebe legraci třeba tvrzením, že „dokáže na psacím stroji napsat tak nanejvýš jedno slovo za minutu“. Celý seriál vedl čtenáře k přesvědčení, že sovětské centralizované a velmi přísné školství je ve skutečnosti mnohem lepší než benevolentní zábavné a výsledků nedosahující školství americké, v němž učitelé nemají dění ve třídách pod kontrolou. Celá řada významných činitelů tuto skutečnost vydávala dokonce za hlavní příčinu tehdejších neúspěchů studené války.

Politikům se pochopitelně hodilo, našli-li obětního beránka a mohli-li se tvářit, že umí zjednat nápravu. A tak byl již v září 1958 přijat zákon se vznešeným názvem The National Defense Education Act (Školský zákon o národní obraně). Ten zavedl celou řadu změn. Tou největší bylo podstatné zvýšení vlivu federálních orgánů (Ed.gov) na do té doby nezávislé školství jednotlivých amerických států. Toho bylo dosaženo značným navýšením federálního rozpočtu v kapitole školství odpovídajícím danému záměru. Ten záměr však byl bohužel mnohem více veden ideologií než odbornou expertizou. Šlo o snahu přesněji definovat a ověřovat výukové cíle s prioritami v oblasti přírodních věd a technického vzdělávání doprovázenou potlačením tehdy již značně rozšířených konstruktivních trendů ve prospěch tradičního instruktivního vzdělávání.

V kapitole VII nový zákon zajistil financování vzdělávacích technologií, což v té době bylo rádio, TV, film a učící stroje (viz Zapomenutá historie vzdělávacích technologií). Poslední X. kapitola pak byla věnována zdokonalení centralizovaného sběru dat umožňující statistickou analýzu na federální úrovni. Odtud byl již jen malý krůček k zavedení plošného testování.

Na vysvětlenou by snad stálo za to dodat, že tehdy propagované progresivní metody vzdělávání byly v USA terčem kritiky již od samého začátku studené války v roce 1950. Snaží se totiž rozvíjet osobní svobodu, což vždy mělo podporu hlavně u intelektuálů, kteří jsou dost často levicově orientovaní. Sputnik se tak stal docela vítanou záminkou. Za zmínku možná stojí i to, že se tehdejším republikánským podporovatelům zákona podařilo díky značně vzedmutým antikomunistickým emocím ze zákona odstranit původně tam vloženou podmínku možného financování pouze u škol, které uplatňují existující zákaz segregace v praxi.

Doufám, že je zřejmé, proč má smysl zkoumat historický vývoj amerického školství. Všechny zde popisované vývojové trendy lze vysledovat i u nás. Souboj zastánců instruktivních metod řízení výukového procesu typicky spojených s masivní kontrolou výsledků s konstruktivně orientovanými učiteli snažícími se vyvolávat zájem žáků o práci je stále velmi aktuální. Existuje značné riziko, že kritika podporovaná médii vyvolá podobný vývoj, který dokonce i v USA dosud nebyl definitivně završen. Je pozoruhodné, jak málo se mluví o tom, že instruktivní postupy jsou snazší, že by všichni učitelé měli ovládat a podle situace nasazovat vždy ty nejvhodnější a že technologie v rukou odborníka mohou být přínosem bez ohledu na použitou metodu.

V blízké budoucnosti můžeme očekávat nástup nových technologiemi podporovaných systémů umožňujících kontrolu výsledků všech žáků vybavených osobními přístroji (1:1). Již dnes často slyšíme o zavádění tzv. personalizace výukového procesu. Měli bychom si uvědomovat, co je v pozadí – jaký cíl sledujeme. Zda vychováváme snadno ovladatelné občany plnící příkazy nebo samostatně myslící kreativní jedince schopné posouvat hranice našeho poznání.

Demokracie zatím naštěstí vítězí. I v USA po republikánovi Eisenhowerovi nakonec v roce 1961 nastoupil demokrat Kennedy, stal se symbolem svobodného myšlení a nasměroval zemi k procesům vedoucím k hnutí hippies (Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?), k ukončení války ve Vietnamu, k úspěšnému vyslání člověka na Měsíc a nakonec i k vítězství USA ve studené válce. Pro odpůrce byl natolik nepřijatelný, že ho nechali zavraždit. Člověka možná zlikvidovat lze, ale myšlenku nikoli. Přejme si, aby všichni naši učitelé byli podobně jako Kennedy schopni přesvědčit každého, že když bude chtít, dokáže i to, co vypadá na první pohled jako nemožné.

Moonshot Thinking