Do kurzu edX Design Thinking for Leading and Learning jsem se přihlásil, protože jsem chtěl sledovat, jak se vyvíjí poznání těch (pro mě) nejčelnějších expertů v oboru vzdělávacích technologií Justina Reicha a Mitchela Resnicka z MIT. A nebyl jsem sám. Stejný nápad mělo 8 tisíc dalších zájemců z celého světa.
Je pravda, že tvořivému myšlení jsem se v minulosti již věnoval – viz Tvořivé myšlení IDEO. Tehdy jsme sledovali koncept tvořivého myšlení od jeho vzniku v 60. letech minulého století přes implementaci do výuky na Stanfordu až po integraci do činnosti poradenské agentury IDEO, která zpětně pomáhá školám zavádět ho do výuky. To má samozřejmě jasný smysl všude tam, kde se snažíme od instruktivních postupů dospět až ke konstruování vlastního poznání žáky. Konstruování může mít mnoho různých forem. Nemusí se omezovat jen na práci vývojářů technických zařízení, kde se jistě bez podobné specializované metodiky neobejdou.
MIT je minimálně stejně věhlasná technická univerzita jako Stanford. Tvořivé myšlení je základem práce jejích vědců i učitelů. Nelze se proto divit, že zde dospěli k rozhodnutí představit svůj přístup k tomuto tématu světu. Pánové Reich a Resnick nejsou jedinými lektory kurzu, pro mě jsou ale zárukou vrcholné úrovně obsahu (viz MITx MOOC o vzdělávacích technologiích).
Model tvořivého myšlení MIT se od stanfordského (IDEO) moc neliší. Jedná se o cyklus, jímž musí projít každý, kdo tvoří nějaký nový produkt, který má být někomu užitečný. Má 6 fází – objevování, interpretace, generování nápadů, tvorba prototypu, testování, reflektování a sdílení.
Model tvořivého myšlení MIT |
Porovnáním se stanfordským zjistíte, že je zde 4. fáze cyklu (experimentování) rozložena do dvou (tvorba prototypu a testování). To je nepodstatný detail. Zaznamenal jsem však jiný, mnohem důležitější posun v chápání tvořivého myšlení v režii MIT. Je vnímáno mnohem šířeji, takže ho lze aplikovat na řešení mnohem většího množství problémů. Právě ve vzdělávání je ten posun markantní. Tvořivé myšlení již není jen metodikou konstruktivně orientované výuky pro žáky, ale stává se základním principem fungování celé vzdělávací instituce. To znamená, že je třeba ho vnímat jako metodu tvorby produktu, jímž je v tomto případě příprava všech výukových aktivit. To znamená, že ji využívá vlastně každý učitel.
Kurz měl 3 lekce. První vysvětlovala samotný princip tvořivého myšlení. Teorii popsanou dříve (Tvořivé myšlení IDEO) zde opakovat nebudu. V praktické části bylo úkolem účastníků najít si vhodnou cílovou skupinu (nejlépe kolegů, kterým chceme informaci o tématu předat) a s nimi si vyzkoušet první tři fáze aplikace tvořivého myšlení na řešení problémů skupinou generovaných.
Druhá lekce byla věnována implementaci tvořivého myšlení na úrovni výukových aktivit. Jako příklad hodný následování bylo popsáno zavedení tohoto přístupu do výuky v Meadowbrook School nedaleko Bostonu, která při realizaci úkolu úzce spolupracovala s MIT Edgerton Center.
Design Thinking for Education – The Meadowbrook School with the MIT Edgerton Center
Video ukazuje to podstatné, a sice nasměrování školních činností k onomu známému Papertovu kultovnímu heslu „Učit se znamená zamazat si ruce“. Typicky to ve škole vypadá tak, že se místo počítačových učeben zřizují tzv. „Maker Spaces“ neboli prostory pro realizaci vlastních nápadů. V Meadowbrook za tímto účelem zřídili samostatné oddělení (klub) EurekaLab trochu připomínající v našich školách zrušené dílny. Žáci zde pracují na svých vlastních projektech. Začíná to klasickým stříháním a lepením, pokračuje sestavováním výtvorů z různých stavebnic, navrhováním objektů tisknutelných na 3D tiskárně a končí programováním robotů či tvorbou aplikací (též viz Osobní tvořivost jako mezinárodní hnutí transformující školství).
Vše, co žáci tvoří, jsou vlastně jen prototypy, které nutně nemusí být funkční. Jeden z lektorů kurzu Blade Kotelly to vyjádřil takto: „Jakmile se začnete přesouvat z fáze výzkumné k tvorbě prototypu, je nutné si uvědomit, že není třeba, aby se to hned napoprvé povedlo. Nemůžete čekat, že přijdete s tím nejlepším řešením hned na začátku.“ Důležitý je proces myšlení vedoucí k návrhu, nikoli produkt samotný. A to myšlení je třeba rozvíjet neustálou diskuzí nad realizovanými činnostmi a vhodnými otázkami. Model MIT v závěru cyklu vysloveně předpokládá sdílení nápadů. Vzorem nám může být Resnickův Scratch.
Ještě jedna věc mi na metodice tvořivého myšlení MIT přišla důležitá. Základním cílem je řešit problém, který mají jiní – tedy nikoli svůj vlastní, jak jsme zvyklí v rámci konstruktivního pojetí vnímat výukové metody podporující osobní poznávání. Žáci jsou od počátku vedeni k tomu, aby vnímali a navrhovali řešení problémů jiných. Asi proto mají šesťáci z Meadowbrook za úkol tvořit věci žádané místními předškoláky (patrné ve videu).
Praktickým úkolem druhé lekce kurzu bylo navrhnout projekt aplikace tvořivého myšlení pro vlastní žáky a ten diskutovat s kolegy v rámci příslušného fóra.
Třetí lekce byla určena hlavně manažerům. Zabývala se realizací systémových změn posouvajících celou školu k tvořivému myšlení. Vedla k zamyšlení nad tím, jaké skutečné důsledky pro žáky může implementace tvořivého myšlení do výuky mít. Zda lze očekávat, že budou kolegové k návrhům na systémové změny vstřícní. Je-li existující snaha o změny dostatečně silná k tomu, aby se vyplatilo do ní investovat čas a energii.
Důvodů pro je poměrně dost. Hlavně u těch škol, které chtějí přejít od pouhého předávání informací ke konstruktivnímu budování kompetencí. Ty vznikají právě aplikací tvořivého myšlení. Pak nelze zůstávat u hodnocení výsledků v podobě dobře/špatně. Prostě je třeba od základu změnit přístup k žákům. Oni jsou pro tvůrce školní politiky (a ŠVP) uživateli produktu, který vzniká takto rekurzivně chápanou aplikaci modelu tvůrčího myšlení na návrh transformace celé školy. Chápat potřeby žáků a umět se vcítit do jejich vnímání školního prostředí je klíčovou podmínkou úspěchu takto navrhovaných systémových změn
Je zřejmé, že podobné snahy narážejí na mnoho problémů. Tvoření zabere více času než dril, takže jeho zavedení do výuky vyžaduje nejen změny postupů, ale také redukci obsahu. Plánování výuky je mnohem složitější, protože nelze jednoznačně říci, kam se tvůrčí činnost žáků bude ubírat. Naprosto nezbytná je spolupráce mezi učiteli, která vždy nemusí být na dostatečné úrovni. O potřebě příslušných systémových změn je třeba přesvědčit též rodiče. Neexistuje jediné řešení, do úvahy je třeba vzít místní podmínky a vlastní specifické cíle školy.
To vše znamená, že je riziko neúspěchu značné. Aplikace modelu tvořivého myšlení na systémové změny školy znamená experimentovat a zkoušet nové postupy podobně jako prototyp nového produktu. S počátečním neúspěchem je třeba počítat. Málokteré vedení asi bude ochotné něco takového podstoupit. Možná proto i dobře míněné pokusy o změnu po počátečním neúspěchu končí často návratem k osvědčeným postupům. Tak se však zároveň zmaří velká šance žáků na smysluplné a podnětné poznávání. Na druhou stranu je pravdou též to, že metodika tvořivého myšlení není samospasitelná, je jen jedním z mnoha nástrojů, které by měla dnešní škola umět využívat.
Praktickým úkolem třetí lekce kurzu Design Thinking bylo pomocí metodiky tvořivého myšlení navrhnout několik konkrétních systémových kroků realizovatelných v domovském prostředí účastníků kurzu (Akční plán). Já sám nemám šanci dělat ve své instituci systémové změny, a tak asi zůstanu u toho, že se budu nadále snažit dovést své studenty alespoň k tvořivému budování osobního vzdělávacího prostředí online. Pro inspiraci, co by se dalo dělat na ZŠ, se na závěr podívejte, jak s pomocí žáků a přátel dokázal jeden učitel z Roosevelt Middle School v San Franciscu za jediný víkend předělat svou třídu na prostředí podněcující tvořivou spolupráci [1]. (Pozor, jedná se o druhý ze tří dílů seriálu Edutopia.)
Remake Your Class Part 2: Building a Collaborative Learning Environment
Nemám, co dodat. Vědci MIT jsou pro mě prostě tím nejhodnotnějším zdrojem poznání. Navíc zdrojem otevřeným! Bude jim i nadále patřit čelné místo v mém osobním vzdělávacím prostředí.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.