Larry Cuban (*1934) je nejspíše nejstarším aktivním vzdělávacím technologem na světě. O jeho práci Spomocník referoval již několikrát, naposledy když popisoval principy úspěšné reformy školství. Jeho názvy článků v minulosti vždy úspěšně zvedly sledovanost i na Spomocníkovi – např. Nahá pravda o technologiích ve školách, Cubanovy zombie online vzdělávání. Jako emeritní profesor Stanfordu se stále zabývá výzkumem. V poslední době objížděl veřejné školy v Kalifornii a pokoušel se vysledovat, jak se jim daří realizovat v USA dnes tak populární personalizaci (Obnova veřejného školství aneb personalizované vzdělávání do škol). Získal data od 41 učitelů, kteří patří k pokročilým uživatelům technologií.
Profesor Cuban věnoval svým nálezům hned několik příspěvků ve svém blogu (Larry Cuban on School Reform and Classroom Practice). Začal sérií článků se společným názvem Continuum on Personalized Learning [1]. Od počátku chtěl naznačit, že nápad personalizovat učení nasazením technologií je zde již opravdu hodně dlouho (Skinnerův učicí stroj z 50. let minulého století má původ v již 100 let starém programovaném učení Sidney Presseyho). Larry byl u toho, když se tyto technologie začaly v USA zavádět. Ukazuje se, že tehdejší cíle jsou jak vejce vejci podobné těm současným. Jako důkaz může posloužit citát z pittsburghského projektu Individually Prescribed Instruction (Individuálně nastavená výuka) z roku 1965:
„63 žáků 2. a 3. třídy ve vzdělávacím centru (vybaveném stroji) pracuje svým vlastním tempem. Přítomni jsou 2 učitelé a školní knihovník, kteří fungují jako koordinátoři a lektoři. Žáci používají několik různých výukových materiálů (programované učení). … Když dokončí lekci, dostanou test, který je okamžitě vyhodnocen. Kdo získá alespoň 85 %, může pokračovat dále. Nepoužívají se žádné učebnice, učitelé hlavně pozorují dění, hodnotí, plánují výuku a pomáhají těm žákům, kteří to potřebují.“ [2]
Dnes se do škol zavádí tzv. personalizované vzdělávání. Jeho hlavní součástí je podle některých vývojářů výukových systémů něco velmi podobného programovanému učení (viz Americké hybridní školy pro síťovou generaci). Učitelé, s nimiž Larry mluvil, však nejsou v představě, jak má personalizace vypadat, jednotní. V různých školách lze najít i velmi odlišné přístupy. Larry identifikoval dva krajní způsoby chápání personalizace, mezi nimiž lze najít množství různých hybridních postupů (continuum).
Na jedné straně se nachází tradiční orientace na učitele, realizovaná typicky jako detailní plánování výuky podle základních standardů (Common Core) tak, že u každé aktivity je jasně dáno, kterou položku standardů naplňuje. Klidně může mít formu kombinující frontální výklad (či převrácenou třídu), online 1:1 aktivity i skupinové projekty. Výuka může mít společný či individuální charakter, ale každý žák má svůj vlastní plán pokroku. Vše má pod kontrolou učitel s různě velkou (avšak stále rostoucí) pomocí systému řídícího online činnost žáků (Kombinované formy vzdělávání vítězí). Orientace na učitele tak může v extrémních případech dospět až k orientaci na počítačový systém (brzy asi vybavený umělou inteligencí).
Naproti tomu existují školy, které se snaží o orientaci na žáka. Tento přístup je poměrně často požadován nadřízenými orgány (školskými obvody) a státní politikou. Vyznačuje se přesunem od tradičních standardy (či osnovami) řízených postupů směrem k tematicky nastavené výuce (podobně jako u finského modelu Phenomenal Education), která kombinuje různé předměty a integruje technologie do všech činností. Jedním z možných průvodních jevů je např. vytváření věkově různorodých skupin. Cílem je dospět nad úroveň akademických cílů (konkrétní znalosti, dovednosti) a kultivovat individuální zodpovědnost za vlastní kognitivní, emocionální i fyzický rozvoj. To se často děje například též propojováním školních aktivit se zapojením do místní či online komunity.
Cíle na obou stranách spektra mohou být až překvapivě podobné. Vychovat znalé, schopné, kreativně myslící a nezávislé dospělé, kteří úspěšně vstoupí na trh práce a pomáhají svým bližním. Jde o to, který model je pro jejich dosažení vhodnější.
Larry Cuban se pokusil navštívené školy zařadit podle toho, kterou formu takto definovaného personalizovaného vzdělávání realizují [1]. Z dosud publikovaných výsledků vyplývá hlavně to, že se zatím žádné moc velké revoluční změny směrem k orientaci na studenta nekonají. Musíme vystačit s konstatováním, že ze zkoumaných 41 učitelů 65 % tvrdí, že technologie jejich práci ovlivnily [3]. Ani toto číslo však není příliš velké, vezmeme-li v úvahu, že cílem byli od počátku učitelé pracující s technologiemi ve výuce. Larry navíc na základě pozorování konstatuje, že změny se v mnoha případech týkají spíše organizace práce či zapojení digitálních výukových zdrojů než skutečné implementace na studenta orientovaných forem personalizace.
To je situace, která příliš nenahrává změnám požadovaným reformátory školství, kteří v personalizaci vidí prostředek ke zlepšení výukových výsledků (a k modifikaci cílů vzhledem k aktuálnímu vývoji světa). Skutečná změna praxe není možná bez mnoha podpůrných opatření, koordinované snahy celých kolektivů škol a zvýšení rizika ztráty stability.
Podle Larryho snahy o zavádění nové vzdělávací politiky (minimálně v Kalifornii) zvyšují napětí mezi nadřízenými orgány a učiteli. Politici (a zainteresovaní podnikatelé) tvrdí, že školství je beznadějně zastaralé, a naznačují, že právě učitelé jsou jednou z příčin. Přitom právě oni jsou zároveň těmi, kdo má ten problém vyřešit. Vzniká tak přinejmenším velmi vážné dilema. [4]
Stávající situaci Larry vysvětluje pomocí analogie s na první pohled zvláštním nesouladem v historickém vývoji prodeje ledniček a praček v USA, kterou si vypůjčil od Julie Fisher z Christensen Institute (tu již též známe – viz Nepříjemná pravda o personalizovaném vzdělávání) [5]. Statistiky ukazují, že k nasycení trhu u ledniček došlo již na počátku 50. let minulého století, zatímco u praček tomu bylo až v letech 80. Vysvětlení je ale nakonec docela pochopitelné. Domácnosti dlouho nebyly vybaveny přípojkami pro pračku (Američané nejsou zdaleka tak schopnými instalatéry jako Češi). Lednici stačí, když má poblíž zásuvku. A ta analogie? Není vyloučeno, že naše školy prostě ještě nejsou na implementaci technologií dostatečně připraveny (zásuvka pro připojení do internetu nestačí!).
Neodbytně se mi v hlavě vynořuje ještě jedna související analogie. Ta nakonec dala název tomuto příspěvku, i když nepochází od Larryho Cubana. Jejím autorem je Michael Petrilli, prezident Fordham Institute. Učení přirovnává k jídlu (duševní potravě) a varuje před rizikem, které přináší zjednodušené vidění personalizace jako automatizace výukového procesu (v duchu programovaného učení 60. let) [6]. Riziko je to bohužel v situaci, kdy učitelé zatím neumějí technologie maximálně přínosně využít, poměrně reálné. Vzdělávací technologie představují velký byznys, to znamená, že za vybavováním žáků přístroji a škol výukovými systémy stojí poměrně silné zájmy investorů. Podle Petrilliho bychom se mohli brzy dočkat toho, že budou vyučovací automaty do hlav našich žáků opět, podobně jako v experimentech 60. let, posílat typizované balíčky poznatků skoro stejně, jako když se ládují hamburgery ve fastfoodu.
Na závěr jen připomínka týkající se nové americké ministryně školství Betsy DeVos. Vše nasvědčuje tomu, že právě předestřené riziko se za řízení Trumpovy administrativy může stát pro chudé Američany realitou [7]. K tomu se ale jistě ještě vrátíme.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.