Stále častěji k nám doléhají informace o tom, jakou práci již umějí udělat inteligentní stroje. Nejčastěji se o tom mluví v rámci kampaně kolem průmyslu 4.0, která se snaží připravit naši ekonomiku na masivní zavádění automatizovaných systémů vybavených umělou inteligencí do výroby, kde nahradí celou řadu profesí, především těch, které jsou založeny na rutinních snadno automatizovatelných činnostech (výroba a montáž strojů, sekání trávy, řízení vozidel apod.). Jenže umělá inteligence zcela jistě nezůstane na úrovni rutinních činností.
Počítače se dnes začínají s pomocí hlubokého učení věnovat i činnostem kreativním. Podívejme se na pár příkladů:
Povšimněte si hlavně té skutečnosti, že umělá inteligence zatím vykonává jen specializované činnosti (ANI). Využití hlubokého učení je podmíněno načtením opravdových velkých dat k problematice se vztahujících. Výběr dat je přitom hodně důležitý, protože když nepokrývají danou oblast komplexně, dochází ke zkreslení (omezení využití nástroje). Pro názornost si představme, jaký je rozdíl mezi tím, jak dokáže umělá inteligence Facebooku předvídat zájmy uživatelů internetu v USA (80 % všech má účet na FB) a třeba v Číně, kde je blokován [5].
Proto se firmy, které vyvíjí systémy pracující s velkými daty, snaží mít data co nejkvalitnější. Velmi názorným příkladem je projekt Google Books, jehož cílem je digitalizovat většinu na světě existujících (primárně odborně zaměřených) knih. Je zřejmé, že takto vzniklý korpus je jistě dokonalým zdrojem dat pro hluboké učení všech na umělé inteligenci postavených systémů Googlu, které pracují s textem.
Potíž nastala, když se majitelé autorských práv začali bránit, a to i v těch případech, kdy byl obsah do systému jen načten, ale nebyl veřejně přístupný, nebo byl zveřejněn samotným autorem, ale s licencí, která umožňuje pouze soukromé využití jednotlivým čtenářům. Po jedenácti letech soudních sporů v dubnu 2016 rozhodl americký nejvyšší soud, že Google má právo ve stejném duchu postupovat s odůvodněním, že tato činnost vede k výsledkům, jež posouvají možnosti uživatelů a neomezují autorská práva. [6] Možná se i vám již stalo, že jste něco hledali a dostali jste odkaz na konkrétní knihu a stránku, na níž se příslušný výraz vyskytuje, ale samotná stránka již dostupná nebyla. Knihu vám samozřejmě hned nabídnou ke koupi. Je tedy docela zřejmé, které korporace mají výhodu v tom, že mohou pracovat s nejkvalitnějšími velkými daty.
Něco zcela jiného však je, vytváří-li umělá inteligence na základě programátorem nastaveného algoritmu a operátorem vložených velkých dat dílo nové. I v těchto případech mají docela logicky majitelé strojů (investoři) či autoři použitých programů zájem vlastnit i vzniklé výtvory a chránit je copyrightem.
Vzniklá situace je tvrdým oříškem pro odborníky na autorské právo. Dosud to bylo docela jednoduché. Počítač byl jen nástroj pro tvorbu, za níž byl vždy člověk. Tvůrce programu neměl nejmenší šanci získat práva na produkt (jako kdyby např. Microsoft chtěl autorská práva na můj text vytvořený ve Wordu). Hluboké učení ale dovoluje bez přímé účasti autora vytvářet díla, která jsou sice ovlivněná vloženými daty (autorskými díly), ale jsou nová a originální.
Různé státy tento problém řeší jinak. Převládá sice (podle mě nejlogičtější) přístup (většina evropských zemí, USA), podle něhož může být autorství přiznáno pouze tomu, kdo tvoří s předem existujícím záměrem. A takový záměr prostě nemůže existovat bez vlastního sebeuvědomění. Z toho vyplývá, že zatím může být autorství přiznáno jen člověku, nikoli stroji či jeho majiteli [7].
Jsou však výjimky. V bývalých zemích Commonwealthu včetně Velké Británie samotné převládá úprava, podle níž autorství „literárního, dramatického, hudebního či obrazového díla generovaného počítačem může být přiznáno osobě, která vytvoří podmínky pro jeho vznik“ [8]. To otevírá celou řadu otázek, na koho se má takováto jurisdikce vlastně vztahovat.
Je evidentní, že rozvoj hlubokého učení vyvolává krizi nejen v tom, zda připustíme, aby se stroje jím disponující bez omezení učily ze všeho, co vytvořili lidé, ale hlavně v tom, zda umožníme, aby sloužily ku prospěchu jen jedné malé skupině lidí (investorů). To se ale netýká jen těch případů, kdy vzniká nové umělecké dílo, ale i těch, kdy stroj nahrazuje běžnou práci člověka. Je logické, že z pohledu investora je třeba, aby se náklady do automatizace vrátily a vygenerovaly i nějaký zisk. [9] Jak velký ale má být? Za kolik se asi bude prodávat úplně nový automaticky generovaný obraz od Rembrandta, který je k nerozeznání od originálu?
Ve skutečnosti však jde hlavně o něco docela jiného. Připustíme, aby nás tento vývoj dovedl až k tomu, že právě ta stejná malá skupina lidí bude ovládat a řídit životy nás všech?
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
