Digitální gramotnost (DG) je pojem, který se často vyskytuje ve strategických vládních i nevládních dokumentech. Dokument MPSV ČR, Strategie digitální gramotnosti ČR na období 2015–2020, definuje digitální gramotnost jako „souhrn kompetencí nutných k identifikaci, pochopení, interpretaci, vytváření, komunikování a účelnému a bezpečnému užití digitálních technologií (jejich technických vlastností i obsahu) za účelem udržení či zlepšení své kvality života a kvality života svého okolí, tj. např. za účelem pracovní i osobní seberealizace, rozvoje svého potenciálu a udržení či zvýšení participace na společnosti“ [1].
Jednou věcí je digitální gramotnost definovat, jinou, jak ji učit. Co konkrétně žákům předat? Z publikací zkušených odborníků vyplývá, že k její výuce se nejčastěji využívají hravé problémové úlohy a simulace, které ke svému splnění vyžadují kognitivní i technické dovednosti [2]. Tím mají žáci získat potřebné kompetence, které se jim můžou hodit k osobní realizaci a zlepšení kvality jejich života [1]. Z toho ale stále není jasné, jakými konkrétními způsoby a přes jaké dovednosti tuto gramotnost vyučovat.
Ukazuje se, že málokterý dokument o digitální gramotnosti obsahuje konkrétní tipy, jak by výuka měla vypadat. Výjimkou je článek What Your Students Really Need to Know About Digital Citizenship [3], který napsala dlouholetá americká učitelka a inspirátorka Vicki Davis a který zveřejnila na svém Cool Cat Teacher Blogu, kde píše o aktuálních technologických tématech ze světa vzdělávání. Podívejme se, co je jeho obsahem.
Vicki nezbytné schopnosti žáků v oblasti digitální gramotnosti rozděluje na životní (proactive) a zkušenostní (experiential). Těch životních klíčových, které její žáci musí mít, je devět:
Vicki Davis přiznává, že diskutovat o jednotlivých tématech nestačí. Má-li žák skutečně dospět k „účelnému a bezpečnému užití digitálních technologií…“ [1], musí disponovat i druhou složkou digitálních kompetencí – zkušenostmi. Proto přidává potřebu zkušenostního vyučování.
Zkušenost může žák získat jen hlubší prací s tématem. Jednou z možností rozproudění diskuze či navození tématu může být aktivita, při které žáci zjišťují, zda je sdělení pravdivé, nebo jde o fikci. Autorka ve své výuce používá nejčastěji následující stránky: Snopes, TruthOrFiction.com, Threat Encyclopedia, aby na nich našla buď bláznivé pravdy, které jako pravdy nevypadají, nebo naopak pravdivě se tvářící lži.
V našich podmínkách podobné aktivity a tipy do výuky přináší například Jeden svět na školách. V sekci o mediálním vzdělávání nalezneme řadu audiovizuálních lekcí obsahujících kvalitní a neotřelé výukové materiály.
Vhodnou metodou budující zkušenost může být projektové vyučování. Vicki navrhuje například výměny rolí učitele a žáka. Žáci mají za úkol vytvořit tutoriál, či prezentaci k tématu.
Jednou z devíti klíčových životních schopností je kontrola digitální stopy. Vicki místo ustáleného pojmu „digital footprint“ používá snad ještě přiléhavější „digital tattoo“ (digitální tetování). Sám o sobě již vyjadřuje stálost a obtížnost dodatečné editace.
O tetování se blíže rozepisuje vedoucí vzdělávání britské vládní agentury na ochranu dětí v online světě Marie Smith ve svém článku What is a digital tattoo [4] na webu Parentinfo. Uvádí pět konkrétních rad a postupů (návodných otázek), nad čím se mají děti zamyslet, než odešlou své příspěvky na síť:
I když se dá výuka digitální gramotnosti uchopit z různých úhlů a realizovat různými aktivitami, je dobré učit hlavně obecné principy. Učit myslet, ne jen klikat. Učit prožitkem, a ne pamětním memorováním. Učit na praktických a smysluplných příkladech, ve spolupráci s ostatními a skrz vlastní zkušenosti. Žáci potřebují podnětné prostředí a možnost, jak si danou dovednost osvojit při praktickém úkolu. To bychom jim měli nabízet.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
