Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Jak se stát expertem?
Odborný článek

Jak se stát expertem?

28. 5. 2018 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Článek se věnuje popisu změn, které souvisí s budováním schopností potřebných k dosažení úrovně experta v oborech využívajících současný technologický pokrok.

Tradičně vnímáme experta jako někoho, kdo má dlouhodobou úspěšnou praxi. Mistrem se typicky stává ten, kdo dlouhá léta vykonává určitou činnost, takže ví přesně, co a jak má dělat. Vědecký základ porozumění principu jeho vzniku dal v 90. letech minulého století původem švédský psycholog Anders Ericsson, který zkoumal přípravu muzikantů na berlínské akademii a dospěl k závěru, že k virtuozitě nelze dospět jinak než minimálně 10 tisíci hodinami cvičení [1]. Ti nejlepší žáci AMU, kteří začínají hrát v předškolním věku, tak mohou virtuozity, trénují-li alespoň 2 hodiny denně, dosáhnout ve 20.

Ericssonových 10 tisíc hodin velmi zpopularizoval Malcolm Gladwell ve své knize Outliers z roku 2008. Od té doby převládal názor, že skutečným odborníkem se nemůže stát nikdo, kdo ve svém oboru neodpracuje podobně dlouhý čas. Ukazuje se ale, že to v současném rychle se vyvíjejícím světě již tak úplně neplatí. Vznikají nové obory, v nichž se uplatňují ještě nevyzkoušené postupy, které dosud nejsou zažité, a tak k mistrovství v nich vůbec nelze dospět dlouhou praxí. Je třeba umět něco jiného [2].

Co je to, blíže pochopíme, podíváme-li se na nějaký příklad. Tak třeba Edison a žárovka. Již před ním se stejným nápadem přišla celá řada vynálezců. Edison ale dokázal její funkci významně zdokonalit. Stalo se tak po roce nepřetržitých experimentů s různými materiály. Jak známo, v případě Edisona nezůstalo jen u žárovky. Vynalezl i mnoho dalších věcí. Dnes bychom ho mohli považovat za předchůdce podobně úspěšných současníků, jako je Elon Musk, Jeff Bezos nebo Mark Zuckerberg.

To, co všechny tyto úspěšné inovátory spojuje, je cílevědomé experimentování. Dokázali vybudovat úspěšné „továrny na objevy“. Jeff Bezos to v nedávném interview popisuje takto: „Náš úspěch v Amazonu je závislý na tom, kolik experimentů uděláme za rok, za měsíc, za týden, každý den.“ [2] Podobně Mark Zuckerberg: „Jedna z věcí, na níž jsem opravdu hrdý a která je pro náš úspěch klíčová, je naše testování. V každém okamžiku běží ne jeden, ale možná až 10 tisíc Facebooků.“ [2] (Provádějí ve velkém A/B testování v běžném provozu.) Bezos a Zuckerberg přitom neříkají, že experimentování je jen jednou jejich strategií. Nikoli, je jejich jedinou strategií.

Vypadá to, že jsou oblasti, v nichž bude třeba pravidlo 10 tisíc hodin praxe pozměnit na 10 tisíc experimentů. Dlouhodobé cílevědomé praktikování nějaké činnosti je přínosem jen tam, kde se podmínky pro její realizaci mění jen velmi pomalu. Zcela jistě to neplatí třeba o současném podnikání v rámci technického pokroku.

Experimentování je typickým postupem, který praktikují nejen vědci a vynálezci, ale každý, kdo se chce v současném světě uplatnit. Základní potřebnou kompetencí je tvořivé myšlení a vytrvalost. Je totiž docela jisté, že ne každý nápad se ujme. Rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným inovátorem často není ve schopnostech, ale jen v množství realizovaných experimentů.

Samozřejmě je třeba přemýšlet nad tím, jakou šanci má nejnovější nápad na úspěch a kolik času a zdrojů jeho realizace vyžaduje. V některých případech je možná rozumné to vzdát předem. Vězte ale, že dopředu nikdy jistotu mít nebudete. Pohybujeme se v komplexním světě se známkami chaosu všude kolem nás. To je prostředí, v němž nelze předem vysledovat všechny souvislosti ani odhadnout možný dopad navržené inovace.

Obecně by mělo platit, že čím více experimentů uděláte, tím bude jejich kvalita vyšší. Pak je skoro jisté, že se při dostatečné vytrvalosti jednoho dne dočkáte takového úspěchu, který zastíní všechny předchozí neúspěchy a strádání.

Ještě s jednou klíčovou kompetencí se cílevědomé experimentování spojuje. U nás běžně používané Evropské doporučení mu říká „smysl pro iniciativu a podnikavost“. Svět se zkrátka mění. Nelze si nevšimnout, že to ovlivňuje i výukové cíle. Další důvod k tomu, dát se do tvoření a experimentování i ve výuce.

Literatura a použité zdroje

[1] – ERICSSON, Anders; KRAMPE, Ralf; TESCH-ROMER, Clemens. The Role of Deliberate Practice in the Acquisition of Expert Performance. 1993. [cit. 2018-3-17]. Dostupný z WWW: [http://graphics8.nytimes.com/images/blogs/freakonomics/pdf/DeliberatePractice%28PsychologicalReview%29.pdf].
[2] – SIMMONS, Michael. Forget The 10,000-Hour Rule; Edison, Bezos, & Zuckerberg Follow The 10,000-Experiment Rule. 2017. [cit. 2018-3-17]. Dostupný z WWW: [https://medium.com/the-mission/forget-about-the-10-000-hour-rule-7b7a39343523].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Jan Maršák
29. 5. 2018, 15:31
"Svět se zkrátka mění. Nelze si nevšimnout, že to ovlivňuje i výukové cíle. Další důvod k tomu, dát se do tvoření a experimentování i ve výuce."
1. Nutno ovšem připomenout, že provedení či vyhodnocení experimentu (ve vědě, technologii etc.) vždy vyžadují nějakou teorii či teorie. Bez tohoto "konceptuálního rámce" bychom totiž data získávaná v experimentu nedokázali ani interpretovat, ani bychom nebyli schopni posoudit jejich relevanci, validitu ap. Tudíž: experimentování vždy vyžaduje teoretizování, ale také  teoretizování podporuje. Neboli teorie a experiment jsou dvě neodlučitelné složky i v žákově faktuálním poznávání ve výuce: jsou zde nezastupitelné a vzájemně se podporují. A pouze obě společně mohou poskytovat plnohodnotné a co nejspolehlivější faktuální poznání.
2. Mimochodem: psychologické výzkumy ukázaly, že už i naše přímé pozorování (záměrné smyslové vnímání neboli percepce) je do určité míry "teoreticky zatíženo". Zjistily, že máme např. sklon vnímat to, co předem očekáváme, že budeme vnímat a přehlédneme to, co neočekáváme. Naše očekávání jsou navíc do velké míry ovlivňována i naším předchozím poznáním, hodnotovým systémem, který vyznáváme a dokonce i pověrami.
Miroslav Melichar
29. 5. 2018, 18:48
Článek se mi líbí, i když s ním z valné části nesouhlasím. Poskytuje řadu námětů k diskuzi:
1. Vývoj experta většinou nemá jako konečné stadium inovátora typu Edisona. Např. svého zubaře považuji za experta. Je vysoce kvalifikovaný (je zároveň zubním chirurgem), má již dost let praxe, je na vrcholu sil. Přesto doufám, že není nadšeným experimentátorem, který hledá stále nové cesty a který nutně občas zabloudí.
Expert je podle mé představy odborník, který velmi dobře zvládá náročnou profesi a má dostatečnou míru tvořivosti, aby dokázal přijímat nové podněty a zvládat nečekané situace.
2. Stává se učitel expertem po 10 000 hodinách praxe? Učitel/ka odučí za měsíc asi 80 hodin (vyučovacích hodin je víc, ale mají 45 minut), ročně tedy necelých 800 hodin. 10 000 odučených hodin tedy vyjde asi za 10 let. Právě 10 let se někdy v této souvislosti uvádí a třeba to z tohoto výpočtu vychází.
S tímto číslem je ovšem vedle výše zmíněné míry experimentování více problémů. Malé dítě, které se jednou stane hudebním virtuozem, se od malička učí pod odborným vedením. Učitele v praxi nevede zpravidla nikdo. Máme tedy započítat spíš přípravu budoucího učitele na VŠ? Ani to není příliš ono.  (Mimochodem můj zubař zahajoval praxi pod odborným dohledem staršího kolegy-zubního chirurga.)
Bořivoj Brdička
29. 5. 2018, 20:07
Cyklus tvořivého myšlení vždy zahrnuje fázi objevování a interpretaci poznatků, tj. odhalování "konceptuálního rámce". Podstatné je, že zde žák tuší, na co tu kterou teorii vlastně potřebuje.
Pokud jde o expertizu učitele, myslím, že 10 tisíc hodin není zárukou. V článku zmíněný posun k experimentování se týká nových prostředí, např. podnikání na internetu. Mám-li být trochu provokativní, připomenu, že se to může týkat i učitele, zjistí-li, že jeho snaha nevede ke kýženému cíli.
Ivan Ryant
29. 5. 2018, 22:00
Konceptualizace se dá naučit. Ale matykáři si budou raději donekonečna stěžovat, že žáci neumějí řešit slovní úlohy, češtináři se raději budou donekonečna divit, že žáci nerozumějí textu, když je přece naučili všechna písmenka. a pedagogičtí psychologové budou raději donekonečna lámat hůl nad dyslektiky, protože "s poruchou mozku" přece nikdo nic nezmůže. Je to tak pohodlnější.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.