Hodina géniů podle A. J. Julianiho

Anotace

A. J. Juliani působí v americké Pensilvánii. Dříve byl podobně jako George Couros (viz první článek této série) metodikem inovací, dnes je ředitelem oddělení technologií obvodu Centennial a asistentem na University of Pennsylvania GSE. Je blízkým spolupracovníkem Johna Spencera. Oba pánové již společně napsali 2 knihy (Empower, Launch). Co je podstatou té druhé jsme si ukázali minule. Je zřejmé, že všichni tři protagonisté našeho malého seriálu propagují metodiku tvořivého myšlení ve spojení s technologickými inovacemi výuky. Sdílejí též natolik pokrokové know-how, že stojí za to se od nich něco přiučit.

Určitou představu o schopnostech Julianiho si můžeme udělat z následujících titulů nabízených přednášek:

• Záměrně inovuj: Umocňování žáků vlastní volbou a technologiemi
• Posiluj: Co se stane, když studenti vlastní své učení
• Rozjeď tvořivé myšlení: Jak udělat z každého žáka tvůrce

a workshopů:

• Působivý průvodce studentské angažovanosti: Rozvoj aktivit zaměřených na žáky pomocí vlastní volby a bádání
• Projektově orientovaná výuka pro současné žáky: Zapojení všech pomocí vlastní volby, technologií a inovativních postupů
• Hodina géniů (a 20 % času) ve výuce

To, že se motivace žáků k práci může výrazně zvýšit, řeší-li problém, který cítí jako vlastní, je nám známo. Problém je velmi často v tom, jak takovou situaci vyvolat. Elegantním nápadem, o němž dosud Spomocník neinformoval, je poslední položka na Julianiho seznamu – Hodina géniů (Genius Hour).

What is Genius Hour? An Overview of Genius Hour and 20% Time in the Classroom

V roce 2004 zavedl Google pro své zaměstnance pravidlo, podle něhož má každý právo 20 % svého pracovního času (1 den v týdnu) věnovat aktivitám (projektům), které si sám vybere či navrhne. Opatření se ukázalo být nesmírně úspěšným. Mnoho produktů Google vzniklo právě díky němu (AdSense, Gmail, Google Maps, Google News, Google Talk ad.) [1]. Z „20 %“ se tak stal akronym, který zná celý svět. Jedná se o vynikající inspiraci pro učitele, jak aplikovat inovativní výukové postupy do své praxe.

A. J. Juliani se poprvé pokoušel tento projekt realizovat ve své třídě v roce 2012. A změnilo to jeho postupy navždy. Stal se z něj propagátor badatelsky orientovaných výukových metod. Dnes má Genius Hour, vlastní web, za nímž stojí Juliani se Spencerem. Oba pánové zdůrazňují, že je třeba sdílet zkušenosti a zároveň nabízejí zdarma webinář, který se vás snaží dovést k placenému kurzu. Podstatu – jako obvykle – pochopíme i bez něj.

Má-li být projekt Hodina géniů úspěšný, musí mít v první řadě jasnou strukturu [2]:

1. Plánování
   Hned na začátku je třeba vyjít z toho, kolik času projektu věnujete a jak často na něm budete pracovat (od minut z každé hodiny až po týdny ve šk. roce). Určitou možností, není-li možné mu skutečně věnovat 1/5 času ve třídě, je nastavit tento čas ochotou žáků věnovat se mu i ve vlastním volném čase. Jen připomínám, že nalezení času je ve skutečnosti otázkou priorit, a v tomto případě též vůle inovovat.
   
   
2. Výběr témat
   Po představení projektu si žáci individuálně vybírají, na čem budou pracovat (co se naučí) a co bude výstupem. Základním požadavkem je, aby aktivita byla pro rozvoj žáka jednoznačně přínosná a měla alespoň nějaký vztah k výukovým cílům (očekávaným výsledkům učení podle naší připravované revize RVP). Pro budoucí úspěch je toto klíčová fáze. Je třeba to neuspěchat a důkladně si rozmyslet, jaké překážky se mohou vyskytnout a zda bude možné je překonat. Možností, co dělat, je nepřeberné množství – od studia ve výuce probíraných přírodních úkazů v okolí školy, až po organizaci nějaké akce. Juliani zdůrazňuje, že není dobré nesmyslné nápady bez rozmyslu zamítnout.
   
   
3. Představení
   Je třeba, aby žák při hledání možných obtíží realizace nezůstal sám. Každý si připraví 4stránkovou prezentaci sestávající z těchto částí: 1. Co chce dělat, 2. Proč to chce dělat (jaký to pro něj má přínos), 3. Jak to udělá (s předpokládaným časovým harmonogramem), 4. Jak by měl úspěšný výsledek vypadat. Každý žák svůj nápad v jedné minutě představí a nad možnými problémy se formou brainstormingu zamyslí celá třída.
   
   
4. Studium, učení, dokumentace
   Žáci s asistencí učitele hledají a studují pro řešení jejich úkolu vhodné zdroje. Mohou jít do knihovny, vyhledávat online, konzultovat s odborníky ad. Možností je opět mnoho. Je třeba, aby pro řešení svého úkolu získali co nejvíce znalostí. Průběžně svůj pokrok dokumentují a sdílejí s třídou (případně i zveřejňují). Vytváří se tak komunita, v níž se učí jeden od druhého.
   
   
5. Tvorba
   Výzkumná fáze předchází realizaci produktu. Nikdo v ní nechce setrvat příliš dlouho. Žáci většinou mají obavy z toho, že se jim nebude tvorba dařit. Je třeba je přesvědčit o tom, že nezdar je samozřejmou součástí vývoje, že důležité je se nevzdávat a snažit se nedostatky odstraňovat. Julianiho třída má pro tyto účely zvláštní nástěnku s názvem „Největší omyly“, na níž žáci své nezdary pro poučení ostatních zveřejňují. Sám Juliani své vlastní omyly pravidelně přiznává veřejně. [3]
   
   
6. Prezentace
   Výsledky práce žáků je třeba prezentovat nad rámec třídy. Možných forem je mnoho – výstava, zpráva publikovaná na blogu, prezentace ve třídě se záznamem, konference ve stylu TED v přítomnosti rodičů (pro celou školu) apod. Podstatné je, že tato aktivita nesmí chybět. Má velký vliv na motivaci žáků k práci.
   
   
7. Reflexe
   Součástí zakončení projektu je zpětné zhodnocení toho, zda se to povedlo, a jaký skutečný přínos to pro každého mělo. V případě publikování výsledků je zajímavé sledovat reakce veřejnosti. Je dobré se zamyslet nad tím, jak pokračovat.

Juliani doporučuje hodnotit spíše proces než výtvor samotný. Někdy nepovedený výsledek může znamenat mnohem větší osobní pokrok než na první pohled krásný výtvor (množství návštěv a komentářů na soc. sítích).

Specifickým problémem je, když žák přestane mít o projekt zájem a nepracuje. V takovém případě Juliani radí hlavně nedělat ukvapený závěr. Podstatou řešení je empatie. Je vhodné s ním začít mluvit o životě, o tom, co doma, co ho trápí, a snažit se najít smysl pro to, co v projektu dělá. Nepomůže-li to, je zde ještě pořád jiná varianta než hodnotit nedostatečnou. Může třeba s něčím pomoci některému ze spolužáků.

Projekt lze přizpůsobit pro libovolný věk žáků. Než se do něj pustíte, je vhodné prodiskutovat ho s kolegy ve škole a, pokud to jde, zapojit je do aktivit či jako konzultanty pro žáky. Je třeba o tom, co chystáte, též informovat rodiče a požádat je o součinnost (včetně sledování aktivit a výsledků). Hlavně se nesnažte hned napoprvé realizovat rozsáhlý a dlouhodobý projekt. Zlaté pravidlo zní: Začínej pomalu! (viz Má převrácená třída smysl?)

Snad už si umíte představit formu, kterou by takový projekt ve vašem podání mohl mít. Znovu připomínám: Nesnažte se pracovat sami – spojujte se, sdílejte! Pozor, úspěch se většinou nedostaví hned na začátku. Mějte stále na paměti následující Julianiho oblíbené heslo (převzaté od Johna Maxwella), které mu vždy viselo ve třídě [3]:

„Někdy vyhraješ, a někdy se učíš!“.