Na stránkách Spomocníka jsme se s tématem blogování už setkali. Jak píše S. Tolisano [1], v poslední době došlo k rozšíření tradičního významu termínů jako gramotnost, čtení a psaní. Dnes už musíme rozumět multimediálním zprávám, nelineárním textům, psát na různé platformy a zároveň využívat jejich výhod k oslovení čtenářů. Proto si troufám říci, že tradiční slohové práce, a dokonce ani stávající školní časopisy nejsou schopny budoucí potřeby žáků pokrýt.
Jistou snahu připravit nové didaktické přístupy ukázal projekt Digigram a webináře SYPO, které se začaly zabývat tím, jak učit komunikaci např. na sociálních sítích nebo blozích. A jak už jsme zmínili dříve, dětským psaním na blog se zabývá ve svých článcích zejména Jitka Rambousková.
Otázkou je, k čemu má vlastně blog sloužit. S blogy, jak je známe z českých internetových stránek, nemají školní blogy moc společného. Srovnejme literárně úspěšné blogy vybrané cenou Magnesia Litera nebo blogy, jimž dává příležitost sdělit své názory časopis Respekt. My učitelé však dáváme přednost spíše zpracování učiva a tvůrčímu psaní na zadané téma. Proto by mohlo být užitečné podívat se na to, jak problematiku různosti obsahů vnímá Kathleen Morris na stránkách Edublogger. [2]
Některé blogy nám slouží rok, jiné více. Pokud vytrváme déle, uvidíme lépe posun žáků i ten náš, protože se více soustředíme na psaní než na to, abychom děti naučili blog používat. Zároveň ale musíme počítat s množstvím času, které u blogů strávíme jak psaním, tak jejich pročítáním.
Platformy určené pro blogování dětí zdůrazňují, že prostředí je chráněné. Můžete tedy úplně zamezit čtení zvenku. Tímto se však okrádáme o autentické reakce čtenářů. Chráněné blogy totiž znamenají i to, že před publikováním si vše jako moderátoři můžeme přečíst a uvážit, zda je obsah vhodný ke zveřejnění. Všimněme si zároveň možnosti stanovit moderátory žáky samotné. Jakých komunikačních dovedností by pak nabývali? A jsou texty, u kterých by sami autoři mohli uvažovat o tom, zda by neměli být pouze soukromé?
Tady jsem se těšila, že se dozvím odpověď na svou otázku, jak přiblížit dětské blogy těm dospěláckým. K. Morris se však raději zabývá otázkou, kolik volnosti si žákovské blogy zaslouží. U naprosto volných témat je totiž naděje, že pokud budou psát např. o svých zájmech, postupně najdou svůj hlas a styl. Na opačné straně stojí blogy, které se vyloženě opírají o školní témata. Zajímavým přístupem je blog o keramice, kde děti mají odpovídat na zadané otázky (Jaké techniky ses naučila? Jak jsi je použila při své práci?).
Navazuje na předchozí bod, ale s volností už příliš nepočítá. Na blog, který se zároveň stává jakýmsi portfoliem, můžeme publikovat několik typů prací. Abychom si to dovedli lépe představit, uvádí kanadský učitel George Couros rozdíl mezi prvními dvěma způsoby na příkladu natáčení videí, kdy děti nahlas čtou. [5]
Ale všechny tyto přístupy lze samozřejmě kombinovat.
Součástí blogu se může stát i uvažování nad svými úspěchy a neúspěchy či budoucími plány. Učiteli se pak nabízí pohled na to, jak se žáci učí, spíše než na to, co se naučili. Reflexe může být mocným nástrojem vývoje, ale jak upozorňuje Jabiz Raisdana [4], nejdříve bychom měli nechat děti najít si svůj vlastní hlas. Alespoň do té doby, dokud se pro psaní nenadchnou.
Právě tady si totiž pokládáme otázku, zda neuvolnit alespoň část prostoru pro žáky, aby si zvolili např. téma, způsob, kterým budou téma zpracovávat nebo i vlastní možnost zveřejnění. Pokud si ale budou moci zvolit i aplikaci, v jaké svůj příspěvek vytvoří, dá se vlastně ještě hovořit o blogování?
Blíží se některý z typů školních blogů oněm blogům, které známe my dospělí? Nebo jen slouží k tomu, aby se žáci naučili psát do online prostoru? Možná právě ono nechat je najít vlastní hlas, neřídit jejich kroky a neomezovat tématy ani stylem, který po nás vyžaduje slohové vyučování, by nakonec mohlo vést k novým zajímavým autorům. Už dlouho se však hovoří o tom, že forma blogu je zastaralá, i když tomu patrně neodpovídají výsledky soutěže Magnesia Litera. Psaní zřejmě v dnešní době nemůže zůstat osamoceno, mnohem více je třeba vnímat i ty nové formy, které „čteme“ stále častěji: infografika, podcasty a snad i myšlenkové mapy, časové osy, animace, memy a další.
*
Článek byl finančně podpořen a vytvořen v rámci spolupráce Spomocníka na kampani Gramotnosti.pro život – Učíme v souvislostech, kterou v rámci aktivit NPI ČR řeší systémový projekt OP VVV Podpora práce učitelů.
Autor díla: Ludmila Kovaříková |
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.