Vědecký přístup k dezinformacím ve výuce

Anotace

Vysvětlení existence dezinformací v online světě má mnoho společného s pochopením, jak funguje věda. Dává proto smysl zařadit do výuky aktivity vysvětlující dynamický proces vedoucí k rozvoji vědeckého poznání, které je založeno na spolupráci vědců při hledání pravdy. To by v důsledku mělo mít pozitivní dopad na schopnost žáků odhalovat nepravdu.

Minimálně přírodní vědy se snažíme jako prioritu ve vzdělávání prosazovat již hodně dlouho. Vzpomeňme na známou zkratku STEM. Jenže výuka se soustředí jen na výsledky bádání, které vznikaly stovky a tisíce let, ale vůbec se nezabývá tím, proč by se jim mělo věřit. Při čtení většiny dnešních učebnic si žák pravděpodobně nikdy neuvědomí, že všechny známé vědecké poznatky musely předtím, než byly všeobecně přijaty, projít obdobím nejistoty a neshod. Jak jsme viděli během pandemie covidu-19, někteří lidé si myslí, že absence konsenzu je známkou nějakého skandálu nebo nekalého jednání, a přitom netuší, že to je zcela přirozená vývojová fáze u každého nově zkoumaného jevu. Takové nepochopení může bohužel vést až k pochybnostem o celém systému vědeckého poznání.

Na vědecké úrovni není těžké pochopit, jak se odlišují důvěryhodné zprávy od spekulativních, či přímo chybných. Na konci musí být konsenzus vytvářený v rámci sebeopravující se komunity, v níž individuální podněty odhalují rozpory v teorii a datech. Neosvojíme-li si podobný přístup i v oblasti mediálních sdělení a sociálních sítí, jsme zranitelní vůči falešným přesvědčením a antivědecké propagandě. Dezinformace jsou nyní skutečně všudypřítomnou hrozbou pro národní a mezinárodní bezpečnost i wellbeing.

Poskytnout žákům samotná fakta nestačí. Abychom se mohli ve svém vlastním životě rozhodovat i v situacích, kdy nemáme dost vědomostí k odlišení pravdy od dezinformace či lži, potřebujeme umět vyhodnotit, které zdroje informací jsou pravděpodobně spolehlivé. Proto je třeba dostatečně rozumět tomu, jak se snaží minimalizovat chyby věda. Jinými slovy, každý člen naší společnosti musí být tím, co výzkumník vědeckého vzdělávání Noah Feinstein nazývá „kompetentním outsiderem“ [1].

Typická forma tradiční výuky vědecky orientovaných témat je založena na sekvenci, kde je na začátku předkládán problém a následuje generování hypotéz, navrhování experimentů, testování hypotéz, vyhodnocování dat a rozhodování, jak s nálezy naložit. Dnes je však třeba na všech úrovních učit také to, jak funguje sociální a kolaborativní povaha vědy, aby produkovala spolehlivé výsledky. Zde je pět hlavních témat spojených s novým přístupem, jak je ve své zprávě [2] navrhuje mezinárodní tým pod vedením vědců ze Stanfordu:

Nejistota
Praktikující vědci tráví většinu času řešením nevyřešených otázek. Proto jsou zvyklí pracovat s nejistotou. Občas se stane, že se tato nejistota náhle stane veřejným zájmem. To může být pro mnoho lidí dezorientující. Žáci by se měli naučit, jak zvládají nejistotu vědci. Obvykle považují některá vysvětlení za pravděpodobnější než jiná, přičemž ponechávají otevřenou možnost, že kterákoli z mnoha alternativ může být správná. Ve většině případů, když je publikována nová studie, její výsledky nejsou považovány za definitivní odpověď, ale jen za indicii upřednostňující jednu z hypotéz. Dosažením konsenzu se nejistota mění na jistotu, ale jen do té doby, než se díky novým poznatkům objeví nové hypotézy.

Peer review (recenze)
Vědecká tvrzení jsou ověřována (nebo vyřazována) prostřednictvím vzájemného hodnocení, ale tento proces nezaručuje, že některý konkrétní závěr je správný. Spíše filtruje práci, která je pravděpodobněji zajímavá, věrohodná a metodologicky správná. Není určen k odhalování podvodu nebo chyby experimentu, recenzenti nereplikují původní experimenty. Velká pozornost je věnována předpublikačnímu hodnocení, které určuje, zda bude zpráva zveřejněna. Projekty čelí hodnocení již ve stádiu návrhu i později, když jsou výsledky publikovány nejen na vědecké úrovni, ale i na stránkách sociálních médií či na diskusních fórech.

Odbornost
Při hodnocení vědeckých tvrzení berou vědci v úvahu odbornost lidí, kteří něco tvrdí. Podobně se musí kompetentní outsider zeptat, zda má autor libovolné zprávy odpovídající odborné znalosti. V běžných situacích nemusí být vždy praktické komplexně hodnotit kvalifikaci, dosavadní výsledky, postavení v oboru, zaměstnání a potenciální zdroje zaujatosti každého autora. Ale můžete alespoň zvážit, kde například pracuje (zda třeba nemá na daném produktu finanční zájem). Věda je dnes vysoce specializovanou činností, a proto je třeba s velkou opatrností přistupovat i ke sdělení odborníků, jejichž odbornost se od daného tématu vzdaluje. (Třeba když specialista na životní prostředí tvrdí, že je očkování škodlivé.)

Konsenzus
Když se vědci mohou obecně shodnout na pozorováních nebo interpretacích dat, jedná se o konsenzus – a řídí se tím jejich chápání světa. Některé současné problémy již dospěly k širokému konsenzu (např. změna zemského klimatu v důsledku lidské činnosti), zatímco jiné se stále řeší (např. specifické biologické mechanismy odpovědné za onemocnění koronavirem). Pokud neexistuje vědecký konsenzus, je dobrý důvod k tomu být skeptický vůči každému, kdo tvrdí, že zná s jistotou odpověď. Konsenzus nevzniká okamžitě a nikdy není založen na jediné publikaci. Je založen na rozsáhlé, pečlivé, empirické práci, kterou jiní vědci a recenzenti ve všech fázích kriticky zkoumají. Ani silný vědecký konsenzus nemusí být jednomyslný. Většina důležitých vědeckých tvrzení, od příčin klimatických změn až po roli evoluce přirozeným výběrem, má alespoň hrstku odpůrců. Mezi nimi jsou jak lidé nekvalifikovaní, kteří pro svá tvrzení nemají důkazy, tak odborníci, kteří mají skutečné vědecké argumenty. Nakonec ovšem konsenzus vždy zvítězí nad odborností.

Zpochybňování (agnatogeneze)
Komunity mající specifický zájem na veřejném mínění (korporace, extrémisti, totalitní služby) si osvojily postup založený na záměrném vytváření pochybností. Vede k podkopávání důvěry v libovolné poznatky bez ohledu na to, zda jsou vědecky ověřené. Cílem je vytvořit dostatečnou nejistotu, která by zabránila opatřením řešícím problém. Například tabákový průmysl se pokoušel zpochybnit zjištění spojující kouření s rakovinou a společnosti vyrábějící fosilní paliva se snažily podkopat vědecké důkazy o lidském vlivu na změnu klimatu (též viz Paradox mediální výchovy podle Danah Boyd).

Možná budete mít problém zde popisovanou problematiku do již tak dost zahlceného kurikula zařadit. Je to pochopitelně věc priorit. Až o tom budete uvažovat, vybavte si, jaké problémy dezinformace v naší společnosti dělají – co způsobují hrozby hybridní války, jaká jsou rizika dalších pandemií, jak velké potíže máme se zajištěním udržitelného rozvoje apod. Konkrétní příklady metodických postupů můžete najít třeba právě ve zde citované zprávě [2]. Porovnáním se 4 roky starým tematicky shodným materiálem stanfordských vědců (Výuka informační výchovy podle vědců ze Stanfordu) lze odhalit, k jakému posunu mezitím došlo.

The Growing Field of Bullshit Studies feat. Carl Bergstrom