Jeden z našich nejčastějších inspirátorů John Spencer na svém blogu shrnul 10 nečekaných zjištění o aktuálně tolik žádané kompetenci, o kreativitě. Zde jsou [1].
I když je snadné postavit kreativitu a konzum proti sobě (např. viz Proč mobily ve škole používat), kritické konzumování je pro kreativní práci životně důležité. Zapojením do kritické konzumace získáváte větší inspiraci a nakonec můžete vytvořit lepší obsah.
Mostem mezi konzumací a tvorbou je kurátorství. Je to způsob, jakým žáci rozvíjejí svůj vkus a jak nakonec najdou svou cestu k sebevyjádření. Všichni jsme kolážisté ovlivnění mixem cizích děl, která se nám zamlouvají. Pokud chceme, aby se studenti stali lepšími tvůrci, musí být nejdříve lepšími spotřebiteli.
Why Consuming Is Necessary for Creating
Myslet mimo existující omezující zadání či pravidla bývá často vnímáno jako způsob, jak vytvořit něco nového a nečekaného. Ale co když tomu tak není vždy? Co když kreativita není vždy o myšlení mimo rámec? I velmi omezující rámec může se zapojením fantazie vyvolat skvělé nápady. Vezměme jako příklad, jak si děti hrají s jednoduchými hračkami (či k jiným účelům určenými předměty). Nebo co dokážou vytvořit s Legem nebo Minecraftem.
Přijmout kreativní omezení nebrání divergentnímu myšlení. Pro učitele to znamená, že jim nic nebrání klidně přiměřeně omezit časový limit pro splnění úkolu, definovat formu výstupů nebo zadat jiné podmínky, které musí žáci splnit.
Připomeňme si, že této problematice jsme se již věnovali – Omezuje svoboda kreativitu?
Jako pedagogové chceme žáky dovést k nejvyšším možným schopnostem. Chceme, aby dosáhli svého maximálního tvůrčího potenciálu. Možná to vypadá jako protimluv, ale toho lze dosáhnout jen tehdy, když jim umožníme dělat chyby a selhávat. Je vhodné na počátku snížit obtížnost požadavků, a postupně přejít ke složitějším problémům.
Možnou cestou k posílení vůle pracovat je rychlé prototypování, kde se nápady rychle ověřují a opakují. Může to zahrnovat též postupné uvolňování přístupu žáka k výběru studijních aktivit. Ať je to cokoli, je dobré přidat momenty volnosti, které mají na vůli též pozitivní vliv. John pro to s kolegou Julianim vytvořil specializovanou „spouštěcí“ metodiku založenou na tvořivém myšlení (LAUNCH cyklus).
LAUNCH cyklus Johna Spencera a A. J. Julianiho [1]
Hraní je často vnímáno jako neproduktivní ztráta času. Obvykle je spojeno se zábavou, lehkovážností, s uvolňováním stresu, ale může také sloužit vážným a vzdělávacím účelům. Může nečekaným způsobem podporovat kreativitu. Hra může vyvolat dětský úžas a představivost, ale také, má-li dostatečnou úroveň kognitivní složitosti, vyžaduje určitou zralost, aby se uživatel mohl zapojit do řešení problémů.
Vhodná hra je skutečně užitečná. Čím více hrajeme, tím více jsme zvědaví a vnitřně motivovaní. V důsledku hraní čelíme výzvám, které posilují naši disciplinovanost a odolnost v práci. Pokud chceme, aby takoví byli naši žáci, odpovědí může být prostě přidat více hry. To, co začíná hrou, se promění v přirozený zázrak a zvědavost. Postupně lze zavádět různé badatelské či projektové experimenty. Není to snadné. Vyžaduje to větší systémovou flexibilitu na úrovni celé školy.
Pokud chcete do svých současných systémů začlenit prvky hry, skvělým výchozím studijním materiálem je harvardská Pedagogika hry, kterou si můžete zdarma stáhnout (A Pedagogy of Play).
Asi nebude pro nikoho překvapením, že je přiměřený odpočinek pro studium nezbytností. Existují dokonce nesporné vědecké důkazy, které tuto skutečnost potvrzují a kvantifikují. Odborník (Alex Soojung-Kim Pang) radí dávat přednost aktivnímu odpočinku.
How rest can make you better at your job
Johnova rada učitelům zní: Nebojte se dělat přestávky. Klidně i víc, než kolik jich je ve vaší škole standardně k dispozici.
Jsme zvyklí dávat přednost kvalitě před kvantitou. Možná bude dobré se nad tím trochu zamyslet. Co vede k mistrovství? Profesor Adam Grant jednou provedl analýzu vybraných špičkových skladatelů a zjistil, že ti, které považujeme za geniální, nejsou ve skutečnosti o tolik lepší než ostatní. Klíčový rozdíl je v tom, že prostě vytvořili více děl. Ale mnoho z nich je zapomenutelných. Jinými slovy, Mozart nebyl nutně génius. Dělal prostě víc muziky. Platí to i o nejlepších současných kapelách a umělcích.
To nás nutí přemýšlet o žácích a kreativitě. Je pravda, že potřebujeme velké projekty orientované na tvorbu. Potřebujeme však i ty malé, zaměřené na zdokonalování a opakování. Potřebujeme spoustu malých kreativních prací – kresby, blogy, podcasty. Jedině tak dospějeme k něčemu opravdu velkému.
Kreativní činnost má ještě jednu rovinu. Dílo, které tvoříte, se vám prostě musí líbit. Přitom netušíte, jestli se to bude líbit i někomu jinému. Nemyslíte na publikum. Když to nakonec sdělíte světu, často se najde část populace, které se to bude zamlouvat.
Když tvoříte pro sebe, není to nutně sobecké. Je v tom kus skromnosti. Cítíte svobodu riskovat a být sví. A právě vaše svéráznost může zpřístupnit vaši práci ostatním.
Vezměme si třeba zase hraní. Na povrchu je hra chaotická. Jenže většinou má pravidla, definované postupy a vyžaduje zdrženlivost. Je pravda, že kreativita se někdy vynoří z chaosu a spontánnosti, ale k efektivnímu rozvíjení nápadů potřebuje strukturu a organizaci. Kreativita může těžit třeba z pocitu naléhavosti a tlaku na termíny.
Struktura je životně důležitá pro projektové učení. Když máme protokoly, systémy, termíny a benchmarky, snižujeme kognitivní zátěž žáků. Teprve když jsou tyto struktury na místě, můžeme případně některá pravidla porušit. Můžeme být flexibilnější a přizpůsobit postupy našemu bezprostřednímu kontextu. Když jsou pevné struktury na místě, můžeme být spontánnější a uplatnit divergentní myšlení.
Žijeme v kultuře zábavy, kde soustavně bojujeme proti nudě. Nuda přitom může být velmi užitečná. Kreativní myslitelé často strategicky využívají nudu ke zlepšení myšlení a jako pomoc při řešení problémů. Například spisovatel Neil Gaiman začíná svůj proces psaní tím, že odloží veškeré rušivé vlivy a záměrně se začne nudit. Postup popisuje takto [3]:
„Myslím, že jde o to, odkud nápady pocházejí – pocházejí ze snění, z unášení, z toho okamžiku, kdy jen tak sedíte… Potíž dnešní doby je v tom, že je opravdu těžké se nudit. Jen na Twitteru mám 2,4 milionu lidí, kteří mě každou chvíli pobaví… Nejraději odkládám telefon, chodím na nudné procházky, hledám místo, kde mě nebude nic rušit. Totéž jsem začal radit lidem, kteří by se chtěli stát spisovateli.“
(Pro srovnání si připomeňme, že na nudu jsme jako na podporu tvořivosti již jednou narazili – Abeceda tvořivosti podle Laury Fleming.)
Každý plodný umělec, autor nebo podnikatel přiznává, že má řadu nedokončených produktů. Některé z nich jsou neúspěšné experimenty. Jiné jsou projekty, které pozastavili, aby je zdokonalili, než se k nim jednou vrátí. Někdy se prostě více nadchnou pro nový projekt a stávající odloží.
Něco podobného se může stát během projektové výuky. Některý projekt žáci prostě nedokončí. Důvodů může být více. Mohl to být prostě špatný nápad, nepřekonatelný problém (který se v některých případech může vyřešit později), záměrné odložení s cílem ho vylepšit, nebo se rozhodnete jen výsledek po dokončení nesdílet. V úvahu je třeba vzít též projektovou únavu. K nejhlubšímu učení dochází, když přemýšlíme o neúspěších.
Někdo může nedokončený projekt vnímat jako selhání. Tak tomu ale být nemusí. Někdy necháme určitou práci záměrně nedokončenou. Vytrvalost není vždy o pokračování za každou cenu. Je to také o schopnosti práci v pravý okamžik přerušit. Občas je třeba hledat nové cesty.
To, že kreativita je asi nejvýznamnější kompetencí, jež ovlivňuje současné reformy školství, je patrné již tím, jak často se jí zabýváme. Pro srovnání na závěr ještě porovnejte doporučení Johna Spencera s Resnickovými mýty o kreativitě.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
