Sam Wineburg se k problematice dezinformací a digitální gramotnosti dostal šťastnou náhodou. Psal se rok 2015, když obdržel e-mail od pracovníka chicagské nadace McCormick Foundation, který si všiml inovativního hodnocení dějepisu, realizovaného na Stanfordské univerzitě v rámci projetku, který tam Sam Wineburg tehdy vedl. V něm studenti analyzovali primární zdroje ze sbírek Kongresové knihovny. Daný pracovník chtěl vědět, zda by daný tým výzkumníků nemohl vytvořit nástroj, který by přímo měřil schopnost studentů hodnotit online zdroje.
„A tak jsme tuhle výzvu přijali,“ říká Sam Wineburg a dodává:
„Následující rok byl zvolen Trump a fake news se staly součástí veřejného diskurzu. V té době převládal názor šířený lidmi jako Marc Prensky a dalšími, že dospělí jsou těmi, kdo se v digitálním světě nevyznají, zatímco mladí lidé, známí jako ‚digitální domorodci‘, jej mají pod kontrolou. My jsme si tím ale tak jistí nebyli, a proto jsme se rozhodli změřit schopnosti studentů rozlišovat fakta od fikce tím, že jsme je nechali analyzovat skutečné materiály z webu. Po prozkoumání téměř 8 000 odpovědí studentů od základní školy po univerzitu jsme zjistili, že jsou stejně zmatení jako my ostatní. Náš výzkum zaujal novináře z Wall Street Journalu, což vedlo k vystoupením v NPR, BBC, ABC a v mnoha dalších médiích. A od té chvíle už nebylo cesty zpět.“ [1]
Sam Wineburg je spoluzakladatelem Digital Inquiry Group (dříve Stanford History Educational Group), národního lídra v poskytování bezplatných učebních materiálů pro společenské vědy, jako např. Civic Online Reasoning, Reading Like a Historian a Beyond the Bubble. Coby emeritní profesor pedagogiky a historie na Stanfordské univerzitě se dlouhodobě zaměřuje na výzvy spojené s občanskou výchovou, kurikulem a technologiemi. Jeho nejnovější kniha se jmenuje Verified: How to Think Straight, Get Duped Less, and Make Wise Decisions about What to Believe Online (Ověřeno: Jak myslet jasně, méně se nechat napálit a dělat rozumná rozhodnutí o tom, čemu věřit online). [1]
Jedním z poznatků bylo, že 82 % středoškoláků nedokázalo rozpoznat rozdíl mezi reklamou a zpravodajským článkem. Ve studii, kterou provedla globální komunikační firma Edelman-Berland, to ovšem nedokázalo ani 59 % dospělých.
„Díky těmto zjištěním jsme si najednou uvědomili, že jsme všichni na jedné lodi, a ta loď rychle nabírá vodu,“ komentuje situaci Wineburg. [1]
Jak Sam Wineburg říká, na legislativní úrovni se zájem o otázky informační gramotnosti neustále zvyšuje. Státy jako Illinois, Kalifornie a New Jersey již nutné kroky týkající se její integrace do kurikula přijaly a legislativní opatření probíhají i v přibližně dalších 15 státech. Povzbuzující je také to, že tento zájem překračuje hranice mezi červenými a modrými státy.
„Učit studenty, aby byli moudrými konzumenty digitálních informací, nesmí být stranickou záležitostí. Bez schopnosti rozlišit mezi informacemi, podloženými solidními důkazy, a podvody nemá demokracie šanci,“ dodává. [1]
Složitost v rozlišení fakt od dezinformací je dána i tím, že pravda někdy vyjde najevo později nebo její odhalení zkrátka trvá déle. Rychlost online interakce, kterou dnes technologie umožňují, k šíření nepravdivých tvrzení, která se později ukážou jako pravdivá, spíše napomáhá.
Sam Wineburg tuto skutečnost komentuje slovy:
„Existují témata, u kterých se autority unáhlily s vynášením soudů. Jako příklad slouží hypotéza o úniku viru covidu z laboratoře. V roce 2020 by bylo vyslovení této myšlenky považováno za rasistické. Dnes je původ viru otevřenou otázkou. Ale zobecňovat na základě tohoto případu, tj. přejít od ‚autority se někdy mýlí‘ k ‚nemůžete jim vůbec věřit‘, vede k ochromujícímu nihilismu.
Zůstaňme ale na chvíli u medicínských témat: na TikToku je v módě procedura zvaná ‚mňoukání‘, tedy představa, že opakovanými cviky si můžete změnit tvar čelisti a dosáhnout elegantnějšího profilu. Existují stovky videí s miliony zhlédnutí, která tento postup potvrzují, včetně doporučení od supermodelek. Pokud však víte, jak na internetu oddělit signál od šumu, rychle zjistíte, že neexistují žádné lékařské studie, které by potvrzovaly účinnost tohoto postupu, a že zubaři, který ho propagoval, byla odebrána zubařská licence. Na mňoukání nezemřete, ale koluje tu spousta děsivých lékařských rad, které mohou vést k vážným onemocněním, nebo dokonce smrti. V případě pochybností je moudré dát přednost autoritám, jako je Mayo Clinic, před pochybnějšími místy, jako jsou fiktivní homeopatické doplňky Davea a Toma.“ [1]
V rozhovoru s Rickem Hessem, ředitelem oddělení pro studium vzdělávací politiky v American Enterprise Institute, který Sama Wineburga v souvislosti s uvedeným výzkumem zpovídal, došlo také na téma umělé inteligence.
Na otázku, jak nástup AI ovlivní jeho práci, Sam Wineburg odpovídá:
„AI naši původní výzvu ještě umocnila. Máme úžasný nástroj, který byl naprogramován tak, aby poskytoval přesvědčivé odpovědi, ať už jsou přesné, či nikoliv. Umělá inteligence oslabuje nejdůležitější vazbu, kterou musíme při vyhodnocení informací zohlednit: spojitost mezi tvrzením a důkazem. Slovy kognitivního vědce Garyho Marcuse se generativní AI ‚často mýlí, ale nikdy o sobě nepochybuje‘. Místo toho, aby AI učinila tradiční vyhledávací dovednosti zastaralými, zvýšila potřebu ověřovat informace ještě naléhavější. Nechat děti pracovat s umělou inteligencí, aniž bychom si ověřili, že mají vyhledávací dovednosti, je jako stavět dům, aniž bychom nejprve udělali základy.“ [1]
Zlepšit informační gramotnost studentů (digitálních domorodců) i jejich učitelů (digitálních imigrantů?) by mohla právě kniha Ověřeno, která vyšla v loňském roce.
Sam Wineburg ji popisuje jako návod k obsluze internetu, který nikdo z nás nikdy nedostal. Má tak pomoci čtenářům určit, co je pravdivé a co ne. Demonstruje to na jedné konkrétní situaci:
„V dobách tištěných médií nám noviny poskytovaly hmatatelná vodítka k dešifrování informací: zprávy na titulní straně, redakční obsah na vnitřní straně, inzeráty oddělené v rámečcích atd. Internet tato vodítka stírá. Když se nám ve feedu objeví příspěvek, víme skutečně, o co se jedná? Představme si například, že při hledání informací o výživě přistaneme na stránkách Mezinárodního institutu věd o životě. Na první pohled to vypadá jako důvěryhodná vědecká organizace. Tento pocit se zvyšuje, když na stránkách strávíme více času, prozkoumáme recenzované publikace této skupiny a prohlížíme si působivé životopisy jejích vědeckých poradců. Teprve když opustíme stránky a začneme číst laterálně, tj. používáme internet k ověření internetu, jak vysvětlujeme v knize Ověřeno, dozvíme se, že skupina získává většinu svých finančních prostředků od potravinářského, chemického a zemědělského průmyslu. Takto se na internetu utváří veřejná politika. Frontové skupiny, lobbisté a stranické organizace se prezentují jako ‚nestranické‘, ‚občanské‘ nebo ‚vedené občany‘. V mnoha případech jsou tyto stránky dílem PR firem, které se specializují na vytváření digitálních přetvářek. Několika správnými tahy jste schopni tyto finty odhalit již za 30 sekund, což si v knize také ukážeme.“ [1]
V internetovém světě za zrcadlem je těžké rozlišit pravdu od fikce, skutečný záměr od toho skrytého.
Právě uvedená kniha Sama Wineburga může být jedním z našich průvodců v tomto světě, ze kterého nevede cesta ven, ale zabředává stále hlouběji do svého nitra.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
