Nová éra sociální kontroly

Anotace

Andrey Mir je původem ruský, nyní kanadský teoretik médií, který sám sebe označuje za mediálního ekologa. Je jedním z odborníků, kteří se snaží popsat a zdůvodnit vývoj, kterým prošel internet za dobu své existence. Na to, jak krátká je, můžeme sledovat převratné změny ovlivňující vývoj lidské společnosti. Andrey tvrdí, že internet se proměnil z nástroje osvobození na mechanismus sociální kontroly. Sleduje tento posun napříč po sobě jdoucími webovými érami od 90. let 20. století, kdy internet poskytoval jednotlivcům bezprecedentní svobodný přístup k informacím a sebevyjádření, až po zvýšenou regulaci, které jsme svědky dnes (Od kultury konektivity k platformním společnostem). Běžně používanou všeobecně známou typologii webů (Web 2.0, Web 3.0) rozšiřuje na celkem 5 vývojových stádií [1].

Web 1.0: Globální knihovna s volným přístupem
Změna, kterou internet přinesl v 90. letech minulého století, spočívala hlavně v tom, že každý uživatel získal možnost přijímat ty informace, které chtěl. Ke zveřejnění nějakého obsahu však bylo třeba mít určité specifické znalosti (jazyk HTML).

Web 2.0: Emancipace autorských práv
Po roce 2000 se objevily nástroje usnadňující publikovat bez výše zmíněných specifických znalostí. Svým způsobem to byla revoluce připomínající dopadem vynález knihtisku, který tenkrát dovolil lidem číst a vedl k reformaci církve. Teď každý najednou mohl zveřejnit, co chtěl, tak, že to kdokoli mohl vidět. Přestala existovat nejen cenzura, ale i kontrola nad tím, co kdo publikuje (emancipace autorských práv). V nově vzniklém prostředí se logicky zabydleli nejdříve ti, kdo k němu měli nejblíže – mladí a technicky orientovaní lidé, kteří touží po změně světa k lepšímu, tedy uvažují značně levicově a progresivisticky [2].
Staré instituce nevěděly, jak reagovat. Nedokázaly změny zastavit, protože prostě neexistoval nikdo, kdo by za ně byl přímo zodpovědný. Rozptýlená síťová aktivita jednoduše neposkytla konkrétní cíl pro tradiční institucionální protiopatření. A tak institucím a politickým stranám nezbylo nic jiného než se digitalizovat a snažit se v tomto novém prostředí své zájmy prosadit. Zpočátku (přibližně v prvním desetiletí 21. století) i zde hodně rezonovalo progresivistické myšlení pionýrů digitalizace, které tak proniklo i do establishmentu. Navzdory tomu však postupně docházelo k potlačování některých příznaků příliš volného přístupu, jako např. nerespektování autorských práv (typicky u hudby).

Web 3.0: Vzestup algoritmů a digitálních platforem
Web 2.0 s nástroji umožňujícími publikovat každému (tzv. blogosféra), kde je obsah kontrolován lidmi, se postupně vyvíjel směrem k sociálním sítím, které dnes představují ekosystém řízený algoritmy, jejichž cílem je ovlivnit chování uživatelů. Zároveň využívání internetu proniklo i ke starší, méně vzdělané, méně městské a méně progresivní populaci. A tak po roce 2010 přišla vlna jiné sociální demografie s výrazně odlišným politickým názorem. Tato nová vlna nakonec vyústila v kolektivní rozhořčení podněcované sociálními sítěmi, které našlo politický výraz v brexitu či u Donalda Trumpa. Důsledkem je politická polarizace, které jsme svědky dodnes.
Algoritmy začaly definovat relevanci obsahu a lidských spojení. Umožnily vysokou přesnost osobního přizpůsobení zpravodajských zdrojů a vytvořily obchodní příležitosti, včetně prodeje osobních údajů uživatelů inzerentům. Tato reklamní služba se ukázala mnohem efektivnější a ziskovější, než kdy mohla poskytnout tradiční média. Online veřejný prostor se proměnil v online tržiště.

Web 4.0: Přijetí platforem politikou a korporátní kontrola uživatelů
Web 3.0 zavedl digitální platformy jako korporátní subjekty nesoucí rizika ztrát a regulace. Tradiční státní instituce jsou dobře zběhlé v jednání s korporacemi. Výsledkem bylo, že začaly obnovovat svou moc v nových podmínkách – bez tradičních zpravodajských médií, ale s digitálními platformami.
Tento vývoj vytvořil Web 4.0, kde platformy regulují chování uživatelů, aby uklidnily vlády a vyhnuly se represivním opatřením. Na webu 4.0 digitální platformy nejen poskytují služby, ale také fungují jako prostředníci mezi uživateli a státními orgány, omezují online projevy na žádost státu výměnou za licenci pokračovat v obchodování s uživateli. To vše ve jménu ochrany veřejné morálky a demokracie. Sice existují výjimky (např. Telegram), všeobecný trend však jasně ukazuje, že státní instituce se úspěšně snaží činnost digitálních platforem regulovat.

Web 5.0: Digitální platformy jako nástroj státní kontroly prostřednictvím sociálního kreditu
Přichází éra, v níž budou platformy vykonávat plnou kontrolu nad lidmi jménem státu a korporací prostřednictvím mechanismů sociálních kreditů. Možná si toho zatím nejsme vědomi, ale algoritmy již dnes sledují naše chování a podle toho upravují náš přístup k digitálním službám. Například Facebook může nejen zakázat uživatele za závažná provinění, ale také uplatňovat různé stupně „morálního“ odsudku a trestů.
Téměř všechny lidské činnosti se digitalizují: bankovnictví, doprava, eGovernment apod. Všude dochází k zavádění některých forem sociálního bodování. Existuje např. kreditní skóre, které se shromažďuje a vypočítává algoritmicky z osobních dat uživatelů, pojišťovací systémy využívají zákaznické bodování, ale fungují také jako modifikátory chování. Mnoho spotřebitelských platforem využívá bodování k odměňování věrnosti.
V některých případech vlády omezují přístup lidí ke službám nebo online aktivitám jako formu digitálního trestu. Dochází ke kriminalizaci online chování (Když velký bratr dostane velká data). Tento posun ztělesňuje obnovu institucionální kontroly nad internetem. Stejné platformy, které v éře Webu 2.0 podporovaly místní mobilizaci občanské společnosti a crowdfunding pro protesty proti establishmentu, se teď používají jinak. Totální digitální platformizace umožňuje obrácené použití tohoto „síťového efektu“ s cílem ovlivnit občany a vymýtit nevyhovující názory.
Web 5.0 vykresluje budoucnost, kde platformy fungují nejen jako firmy, ale také jako zástupci státu využívající svou moc nad uživateli jménem vlád výměnou za licenci k pokračování v podnikání. Kombinace cenzury, algoritmické kontroly a kriminalizace online chování bude s tím, jak se digitální platformy nadále vyvíjejí a sbližují se státem, jen sofistikovanější.

Tváří v tvář takovým prognózám se lidé obvykle ptají: „Jak to napravíme?“ To je ale špatná otázka. Evoluci médií nelze „opravit“. Správná otázka zní: „Jak s tím budeme žít?“ Andrey nabízí dvě různé strategie: odpor nebo spolupráci s nevyhnutelným vývojem. Ta první znamená sebeobětování, zatímco ta druhá vyžaduje specifickou mediální gramotnost zaměřenou na přežití v měnícím se životním prostředí (Ovládej, abys nebyl ovládán!).