Umělá inteligence se vyvíjí tak rychle, že většina z nás vůbec nestačí pokrok vnímat. Někdy dělá dojem, že zájem o ni již přesahuje běžnou hype křivku a vypadá spíše jako hysterie. Přesto se pokoušíme alespoň vzdáleně sledovat, jaké uplatnění může mít ve výuce. Připomeňme, jak jsme ještě před rokem díky Julianimu poprvé naznačili, jak by mohlo vypadat vzdělávací prostředí, v němž jsou k dispozici AI nástroje (AI resistentní, nebo AI kompatibilní?). Již v té době jsme tušili, že kontinuum mezi krajními polohami (resistentní/kompatibilní) bude nejspíše daleko komplikovanější, než jsme si tehdy dokázali představit. Od té doby byla tato problematika rozpracována mnohem detailněji vícero experty zabývajícími se AI ve výuce. Podívejme se na variantu pocházející z dílny Johna Spencera [1].
John mezi úplným odmítnutím a bezvýhradným přijetím popisuje čtyři úrovně využití AI ve výuce.
Kontinuum využití AI ve výuce podle Johna Spencera [1]
Tuto polohu sdílí hlavně technopesimističtí učitelé. Většinou se aktivně brání AI používat. Jsou přesvědčeni, že schopnosti AI přeceňujeme. A když se ohlédneme do minulosti (Co bylo špatně, Cubanovy zombie online vzdělávání, Nezdařená disrupce podle Reicha), nelze jim to mít za zlé. Historie vzdělávacích technologií byla dosud plná nenaplněných nadějí. Totéž by se mohlo opakovat s AI.
Někteří technopesimističtí učitelé se bojí toho, že žáci budou výsledky generované AI vydávat za své, že se stanou obětí kognitivní atrofie a budou pak na AI závislí – nahradí jejich vlastní myšlení (Výzkumy odhalují, jak generativní AI ovlivňuje lidské učení). Jiní jsou stále více znepokojeni rostoucím globálním využitím AI v našem světě (růstem času stráveného dětmi s přístroji), obávají se toho, že je AI jednou nahradí, či dopadu AI na životní prostředí (Den Země a udržitelné technologie).
A tak se tito učitelé orientují na metody, při nichž se obejdou bez technologií, nebo alespoň bez AI. Nutně to neznamená, že učí jen tradičně frontálně. Existuje celá řada moderních konstruktivně pojatých postupů, které mohou být velmi účinné. Je tu projektová výuka, badatelsky orientovaná výuka, poznatky a zkušenosti lze získávat přímo od odborníků či z knih, lze je sdílet se spolužáky ve třídě. Velmi oblíbené jsou mimoškolní aktivity, hry apod.
Jednoduše řečeno, tito učitelé se soustředí na smyslové a sociální formy poznávání.
V některých případech mohou učitelé AI využít jako nástroj k zefektivnění své práce, zde však pouze jako prostředek k úspoře času a usnadnění úkolů. Tento přístup většinou zachovává přísná omezení pro používání generativních nástrojů umělé inteligence v přímé výuce i při samostatném učení žáků. Umožňuje však AI fungovat na pozadí generováním námětů na hodiny, vytvářením výukových materiálů, navrhováním cvičení či analýzou dat. Učitelé musí vše, co jim AI předloží, vnímat kriticky a pro svou potřebu si to upravovat.
Základním principem tohoto přístupu je podmínka, že využití AI je podřízeno učení, ne naopak. Žáci mají jen omezenou možnost používat nástroje AI. Pokud jsou použity, pak jen pod kontrolou učitele – třeba k obohacení diskuze, rozšíření poznatků, výběru vhodných výukových materiálů apod.
Tento třetí přístup integruje AI do výuky způsobem, který kombinuje postupy kontrolované lidmi (učiteli) s postupy řízenými AI. Primárním principem je naplňování výukových cílů, ale zároveň je kladen důraz na etické a rozumné používání AI. Žáci i učitelé přenechávají AI typicky takové činnosti, které zbytečně zabírají čas u opakujících se úkolů (např. střih videa, tvorba obrázků a prezentací). Mohou však také (např. s pomocí chatbota) používat nástroje umělé inteligence k budování základních znalostí konceptuálního porozumění, mohou požádat o zpětnou vazbu k vytvořenému textu, nechat si vysvětlit problém, kterému nerozumějí, získat odpovědi na řadu personalizovaných otázek.
V tomto smyslu nástroje AI fungují jako myšlenkoví partneři poskytující zpětnou vazbu při výuce, která se orientuje primárně na žáka. Je mimořádně důležité, aby uživatelé nepodlehli již výše zmíněné kognitivní atrofii.
Na této úrovni dochází k plné personalizaci výukového procesu, při níž digitální ekosystém předkládá studujícímu aktivity a obsah na základě dat získaných jeho činností. Je schopen se přizpůsobit jeho schopnostem, motivaci i momentálnímu stavu. Výuka je typicky individuální a adaptivní. Cílem je naplnění vzdělávacích standardů (definovaných na základě kurikulárních dokumentů). Dochází k transformaci výukových postupů odpovídající nejvyššímu stupni SAMR modelu (redefinice).
Důležitou součástí tohoto přístupu je akceptace nového vztahu mezi technologiemi a výukou. Vzájemně se totiž ovlivňují. Technologie neustále mění jak to, co se učíme, tak způsob, jakým se učíme. Vzpomeňme třeba na to, jak se změnil přístup k testům s výběrovou odpovědí nebo jak se mění způsob zadávání seminárních prací díky AI. Instruktivní pojetí dnes vůbec nezaručuje, že dojde ke skutečnému poznávání. Technologie s AI proměňuje výuku vlastně všech oborů. Je třeba si neustále klást otázku: „Na co přesně žáky připravujeme?“
AI dnes může fungovat též jinak. Může hrát roli člena skupiny pracující na nějakém projektu. Zde může AI chatbot zastávat roli kouče nebo projektového manažera. Žáci mohou AI využít jako výzkumný nástroj k analýze velkých souborů dat. Mohou používat AI ke generování obsahu (počítačový kód, video, obrázky, text) a poté jej přizpůsobit svým záměrům.
V konečném důsledku by všechny zúčastněné strany měly mít možnost se vyjádřit k tomu, kde a jak AI použijeme. To zahrnuje žáky, učitele, vedení škol, odborníky, ale také širší komunitu. Potřebujeme diskutovat nejen s metodiky vzdělávacích oborů, ale též s informatiky a psychology. Rozhodující slovo v kontextu reálné výuky musí mít učitelé.
Pro konkrétní výuku zvolený přístup bude záviset na lokální situaci. Bude záviset na technických možnostech, přístupu k AI nástrojům, věku žáků, zájmům místní komunity ad. Nic nebrání ani tomu kombinovat různé přístupy dokonce v rámci jedné lekce.
Vždy je třeba mít na paměti jedno velké riziko. Nesmíme ještě více prohlubovat rozdíly ve schopnostech mezi těmi, kdo technologie a AI používají a kdo ne.
How Will Schools Respond to the A.I. Revolution?
V souladu s na začátku již zmíněnou skutečností, že existuje více způsobů definování vzdělávacího prostředí podporovaného AI, odkážu na ještě jeden podobný, který lokalizovala AI dětem (Jak učit a hodnotit ve věku umělé inteligence). Popisuje celkem 5 úrovní (Bez AI, Příprava s AI, Spolupráce s AI, AI bez limitu, Prozkoumávání AI) z dílny australského experta Leona Furzeho [2].
Je zřejmé, že se tato problematika bude nadále rozvíjet a prohlubovat. Musíme ji sledovat.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
