Zdivočelá digitální pedagogika podle Eamona Costella

Anotace

Rád bych vás seznámil se zajímavým, volně dostupným kurzem vytvořeným týmem pod vedením Eamona Costella z Dublin City University, který nese název Hack this course: Digital pedagogy rewilded [1].

Než se dostaneme k obsahu, podívejme se na to, v jakém významu jsou zde použity dva pojmy, které se objevují v samotném názvu:

• Hack je jednoduchý, často neuhlazený, ale efektivní způsob řešení problému.

• Rewilding je forma ekologické aktivity vedoucí k růstu biodiverzity a obnově přírodních procesů.

S přihlédnutím k tomuto výkladu pojmů můžeme název kurzu chápat jako výzvu k efektivnímu pochopení podstaty (hacking) digitální pedagogiky jako nástroje rozšiřujícího výukové postupy o inovativní metody, které dovolují dělat věci jinak. Znamená to vzít existující metody nebo nástroje, okořenit je kreativitou a zvídavostí a pak je použít k nalezení nových, vzrušujících nebo nestandardních řešení. Zdivočení (rewilding) zde znamená možnost umocnit pedagogiku o experimentování, zkoumání, spolupráci, a plně do ní integrovat technologie tak, aby docházelo k podpoře kritického myšlení, řešení problémů a dalších klíčových dovedností 21. století [2]. Analogie s ekologickou snahou o přirozený rozvoj přírodních procesů je snad srozumitelná.

Kurz má tyto části:

Bezpečné prostředí pro zvídavé tvůrce

Inovativní digitální pedagogika se neobejde bez vhodného prostředí (osobní vzdělávací prostředí). Klíčovým zájmem pedagogů je vytváření takového prostředí, kde se žáci cítí pohodlně a bezpečně. Mělo by poskytovat žákům nové nástroje a umožňovat jim získávat nové dovednosti a znalosti, ale také čerpat z již existujících a vytvářet mezi nimi vazby.

Pozor ale na rozdíl mezi prostředím a vlastním učením. Bezpečné prostředí vychází z technických možností využitých technologií, použití vhodných nástrojů a dostatečných digitálních kompetencí uživatelů. Učení samotné probíhá v daném prostředí v rámci existující komunity formou budování (tvoření) nových poznatků a zkušeností. Vhodnou formou je metodika tvořivého myšlení (design thinking). Jenže učení se neobejde bez opuštění komfortní zóny, tedy bez zvýšení rizik a překonávání odporu. Proto se dnes klade stále větší důraz na posilování odolnosti (žáků i učitelů).

Tvořivé učení vyprávěním příběhů

S určitou dávkou nadsázky lze říci, že nějaký příběh je vlastně za každou smysluplnou vzdělávací zkušeností. Za každým porozuměním je událost spojená s navázáním nového spojení a nějaký vlastní příběh. Hodiny strávené ve vzdělávacích zařízeních nudou a čekáním, až bude po všem, jsou ztrátou času.

Jistě si dokážete představit, že pochopení hackerského významu inovativní digitální pedagogiky se bez příběhů neobejde. Budování nové budoucnosti včetně společenské změny začíná příběhem, který mobilizuje naše úsilí a zároveň inspiruje naši mysl a srdce. Může to být třeba vyprávění příběhů o úžasně nadějné budoucnosti vzdělávání s podporou technologií nebo o dystopických vizích, mezi něž patří např. očekávání disrupce (singularity). Podobný hackerský étos vyvolává snahu se buď připravovat na budoucnost, po které toužíme, nebo odolávat silám, které nás ohrožují cestou do neznáma. Všechny poučné příběhy samozřejmě nemusí být katastrofické.

Kurz vede účastníky k umění bourat a budovat. Žádá, abychom se pokusili si představit i tzv. antivzorce učení prostřednictvím designových příběhů. Je to postup popisující praktiky, které jsou při učení neúčinné, neefektivní nebo kontraproduktivní, ale přesto jsou natolik běžné, že je lidé dokážou rozpoznat.

Právě praktiky, které nechceme, nás mohou vést při poznávání stejně jako pozitivní vize. A také mohou být mnohem zábavnější. Aktivitou použitou v kurzu je popis takových vlastních superschopností účastníků, které by nechtěli mít. Je to zajímavý způsob odhalení toho, před čím chceme utéct, a výsledek lze použít k vyjádření toho, kam bychom se naopak dostat chtěli.

V pozadí všech podobných aktivit jsou ve skutečnosti příběhy aktivizující hackerského ducha a představivost.

Hacknutí schopná pedagogika

Praktikovat hackerskou pedagogiku znamená získávat poznatky jiných lidí třeba právě prostřednictvím vyprávění příběhů. Samotný název tohoto kurzu vyzývá studenty k jeho hacknutí. Tato výzva souvisí s filozofií otevřeného vzdělávání (OER), která vede lidi ke sdílení, remixu, revizi a redistribuci výukových materiálů volně a bez nákladů. Všechny zdroje v tomto kurzu (stejně jako všechny články Spomocníka) jsou k dispozici k opětovnému použití a nemělo by se za ně platit. Všechny citované odkazy využívají možností otevřeného přístupu (licence Creative Commons).

Když je tolik z toho, co najdeme online, volně dostupné, je snadné si začít myslet, že vše má být zdarma. Jenže to není vždy tak. Výukové materiály jsou často majetkem učitele, organizace nebo instituce, a vlastník nemusí chtít, aby byly volně sdíleny. Místo toho se snaží chránit své duševní vlastnictví a prodává přístup či certifikát. Hackerská pedagogika často zápasí s právy, výsadami a povinnostmi.

Hacknutí schopná pedagogika vyžaduje hlubokou a upřímnou reflexi naší etiky, zvážení nákladů a přínosů, zohlednění cílové skupiny a připomenutí, v jakém vzdělávacím nebo ekonomickém ekosystému se nacházíme.

Zdivočení digitálního učení

„Plevel jsou jen rostliny na špatném místě... a zahradničení se podobá učení. Jsou některé poznatky, které chcete pěstovat, a jiných se chcete zbavit.“ [1]

S konceptem zdivočení (rewildingu) jsme se seznámili prostřednictvím ekologie a ochrany přírody. Pozor ale, neznamená, že necháme v duchu převládajícího významu toho slova prostředí ležet ladem. Dnes není možné ani přírodu nechat, aby se sama řídila. Lidstvo již proměnilo životní prostředí natolik, že se nemůže jednoduše přestat starat a předpokládat, že svět se dokáže sám vyvíjet správným směrem. Rewilding proto znamená promyšlené, selektivní, postupné, ale přesto konečné odstranění škodlivých účinků, které jsme do přírodního světa zavedli, a obnovení toho, co jsme chybně odstranili nebo zanedbali. Jde tedy o vytvoření životního i vzdělávacího prostředí, které nás formuje, v němž je nastolena harmonie se světem a necháváme v něm vlastní stopy (srovnej s oddenkovým učením).

Zdivočení pedagogiky znamená znovuobjevení způsobů, které podporují komplexnost lidského učení a které berou na vědomí nerovnosti prohlubované využitím digitálních technologií. Cílem je snížení negativního dopadu prudkého rozvoje digitálního prostředí. Je potřeba se vrátit k vnořeným komunitám vynalézavosti, které s sebou nesou učitelé a žáci. Namísto řízení vzdělávání shora dolů bychom měli nastavit systémy a příležitosti tak, aby zahrnovaly zainteresované strany a podporovaly experimentování, spoluvytváření a sdílení digitálních zařízení zdola nahoru. Postupy, které požadujeme, nejsou nutně mainstreamové, ale reagují na výuku a učení různých komunit, na disciplinární potřeby, rozmanitost žáků a zaměřují se na spravedlivý přístup ke vzdělání. Vzdělávací infrastruktura využívající digitální inovace jde ruku v ruce s vnímáním učení jako přirozené lidské činnosti. Zároveň poskytuje transformační potenciál pro udržitelnější způsoby života. (Jedná se o proces jdoucí proti tzv. platformizaci.)

Termín zdivočení je použit jako metafora, která by měla pomoci přemýšlet o tom, jak obnovit a znovu získat propojení lidské společnosti s přírodním prostředím. Diverzita hraje důležitou roli v biologických i ve vzdělávacích systémech. Jde o návrat k podmínkám, které umožňují existenci rozmanitější kultury.

Prosím, zvažte, jak zavést postupy zdivočení (rewildingu) do vaší pedagogiky. Pokuste se odstranit něco nepřirozeného, ​​co brání pedagogické rozmanitosti. Nebo znovu zavést něco původního, co bylo ztraceno ve snaze o standardizaci a osvojování běžných praktik. Je vhodné začít v malém a praktikovat udržitelnost. V prostředí digitálního vzdělávání mohou existovat různé druhy rozmanitosti. Ať jsou aplikovány jakékoli pedagogické postupy, které zavádějí technologickou rozmanitost (nebo se na ni dokonce spoléhají), zvyšuje se inkluzivita celého systému, protože je daleko více lidí schopno si najít vlastní cestu.

Skutečným problémem, kterému nyní čelíme, není to, jak digitalizovat obsah nebo jej umístit online, ale často to, jak můžeme udělat opak, jak se můžeme odpojit a znovu spojit mezi sebou navzájem a s naší všední realitou (viz konektivismus).

Náznakem, jak na to, je závěrečný úkol pro účastníky kurzu. Je jím vypracovat vlastní antivzor digitální pedagogiky v podobě výroby papírového sešitku zaznamenávajícího vlastní poznatky získané v kurzu (na obrázku).

Papírový sešitek reflektující získané poznatky v kurzu jako individuální úkol pro účastníky