Sokrates a umělá inteligence

Anotace

To, co si Sokrates myslel o zaznamenávání informací (tehdy jen pomocí písma), jsme si připomněli před 10 lety v článku se signifikantním názvem – Jsme díky internetu hloupější, nebo chytřejší? Připomeňme si nejprve, co jsme se díky Platonovi (Phaedrus) o Sokratově podobenství o písmu dozvěděli.

Vynálezce písma Thovt představuje svůj objev králi bohů Amonovi. Ten ho takto odsuzuje: „Tvůj objev vyvolá zapomínání v myslích žáků, protože nebudou používat svou paměť. Budou věřit vnějším psaným znakům a sami si nic nezapamatují. Není to pomůcka pro paměť, ale zaznamenávač vzpomínek. Neposkytuje tvým následovníkům pravdu, ale pouze zdání pravdy. Budou se dozvídat mnoho věcí, ale nic se nenaučí. Budou dělat dojem vševědoucích, ale opravdu vědět nebudou nic. Budou nepříjemnými společníky předstírajícími moudrost bez skutečných znalostí.“

Stručně řečeno, podle Sokrata „zaznamenaná znalost již není znalostí“, protože není třeba si ji zapamatovat. Od té doby jsme prošli dlouhou cestou a dospěli do stavu, kdy prostřednictvím transaktivní paměti můžeme mít téměř všechny informace neustále na dosah ruky (či hlavy) a víme, že ďábel tkví v tom, jaký je rozdíl mezi znalostí a informací. Podívejme se spolu s naším známým novozélandským expertem na vzdělávací technologie Derekem Wenmothem na to, jak tuto problematiku ovlivňuje umělá inteligence [1].

Podobnosti jsou nápadné. Sokrates se obával, že psaní naruší naši schopnost hluboce myslet. Nyní mnoho pedagogů a tvůrců politik vyjadřuje podobné obavy ohledně AI. Historie nám však nabízí užitečnou perspektivu – a zároveň výzvu. Stejně jako se psaní nakonec stalo nezbytným nástrojem pro učení a budování znalostí, Wikipedii už snad nikdo ve výuce nezakazuje používat, něco podobného se může stát i s umělou inteligencí, pokud k ní budeme přistupovat s dostatečnou kombinací opatrnosti a kreativity.

Nové technologie často vyvolávají strach ze změn

Sokratova kritika psaní vycházela z jeho zájmu o hlubokou, ztělesněnou moudrost – poznání, které je prožíváno, praktikováno a internalizováno prostřednictvím dialogu a reflexe. Obával se, že externalizace poznání (tj. jeho zapisování) by podpořila jakousi kognitivní lenost. Proč si něco ukládat do paměti nebo se s nějakým konceptem interně potýkat, když se můžete jednoduše odvolat na písemný záznam?

Tento strach z povrchnosti – ze ztráty hloubky, nuancí a smysluplného zapojení – se odráží v dějinách s každým novým technologickým pokrokem. Když knihtisk zpřístupnil texty všem, existovaly obavy, že zaplaví společnost nekvalitním obsahem a sníží hodnotu ústní výuky. Televize byla spojována s kritikou, že nahrazuje hluboké myšlenky povrchní zábavou. Internet přinesl obavy z rozptýlení, dezinformací a zkrácení doby soustředění. Nyní je řada na umělé inteligenci.

Společným prvkem všech těchto obav je způsob, jakým získáváme nové poznatky. Nové technologie mění terén učení. Díky nim jsou znalosti hojnější a dostupnější – ale potenciálně povrchnější, pokud jim nepřizpůsobíme své učební postupy.

Historie nám ale ukazuje i něco jiného. Společnost a vzdělávání se každé inovaci v minulosti přizpůsobily. Knihtisk dal vzniknout hnutí za veřejné vzdělávání a potírání negramotnosti. Internet umožnil globální spolupráci, otevřené učení a nové formy kreativity. Tyto transformace se nestaly automaticky – vyžadovaly záměrné změny v pedagogice, politice a kultuře.

Takže místo toho, abychom se ptali: „Poškodí umělá inteligence vzdělávání?“, je konstruktivnější otázka: „Jak budeme formovat vzdělávání (a společnost), aby se přizpůsobovalo a vyvíjelo s cílem učení prohlubovat, a ne oslabovat?“ Snaha vyhnout se povrchnosti neznamená odmítnout nástroje AI. Je nutné přehodnotit kontext, ve kterém se tyto nástroje používají – zajistit to, aby se umělá inteligence stala partnerem v hlubším zkoumání, nikoli jeho náhradou.

Od paměti k poznávání: Nový pohled na význam vědění

Svět, ve kterém žil Sokrates, oceňoval paměť jako základ učení. Vědět něco znamenalo nosit to v hlavě – vybavit si to, recitovat to a použít v rámci projevu. To dávalo smysl v době, kdy bylo informací málo a ústní tradice byla prvořadá.

V dnešních vzdělávacích systémech jsme se již posunuli – alespoň teoreticky – směrem k oceňování kritického myšlení, kreativity a schopnosti syntetizovat informace z více zdrojů. Memorizace má stále své místo, zejména při budování základních znalostí. Přesto už není vrcholem vzdělávacích cílů (ačkoli někdo stále považuje zkoušky testující paměť za hlavní měřítko úspěchu).

Zavedení AI nás nutí brát tento posun ještě vážněji. Když stroje dokážou generovat shrnutí, psát eseje nebo řešit rovnice během několika sekund, je jasné, že pouhé vybavování si nebo reprodukce statických znalostí uložených v paměti nestačí. Role žáka se mění. Abychom tento vývoj podpořili, musíme záměrně navrhovat vzdělávací aktivity, které posilují budování relačních, kontextových a přenositelných znalosti, jež dovolují chápat souvislosti, uplatňovat myšlenky v nových situacích a kriticky přemýšlet o významu a dopadu.

Jak by to tedy mohlo vypadat v praxi? Následující seznam uvádí jen několik příkladů toho, co skvělí učitelé již dělají a co bychom měli v rámci naší výuky více podporovat:

• Problémově orientovaná výuka, při níž žáci řeší úkoly ze života, které vyžadují realizaci výzkumu, syntézu zjištění, získání perspektivy a myšlení zaměřené na řešení.

• Mezioborové projekty, které odrážejí znalosti uplatňující se v reálném světě, v rámci nichž musí žáci integrovat informace z různých oblastí a chápat kontext.

• Metakognitivní praktiky, které vyžadují zamyšlení nejen nad tím, co se naučili, ale též nad tím, jak (např. vedení deníků, zpětná vazba od spolužáků, sebehodnocení).

• Sokratovská metoda – debata, při níž jsou žáci vedeni k zpochybňování předpokladů, zkoumání alternativních úhlů pohledu a rozvíjení argumentů, které jdou nad rámec povrchních názorů.

• Autentické hodnocení, jako jsou portfolia, výstavy, simulace nebo ústní obhajoby – kde žáci prokazují porozumění formou, která je osobní, účelná a často nepředvídatelná.

Každý z těchto přístupů vede žáky k tomu, aby se zabývali znalostmi nikoli jako statickým obsahem, který je třeba si vybavit, ale jako dynamickým zdrojem, který je třeba interpretovat, aplikovat a zkoumat. Odrážejí druh lidského myšlení, které umělá inteligence (zatím?) nedokáže replikovat – úsudek, empatii, uvažování založené na hodnotách a schopnost orientovat se v nejednoznačnosti (Pedagogika nejistoty).

Při takto pojaté výuce umělá inteligence nepředstavuje hrozbu pro učení, je katalyzátorem toho, čeho chceme dosáhnout. Vyzývá nás k objasnění rozdílu mezi znalostí fakt a porozuměním. Nejedná se o nic nového – je to vlastně totéž, s čím se Sokrates potýkal již před více než 2000 lety. Tehdy svůj postoj vyjádřil odporem k písmu, které nepomáhá pamatovat si, ale pouze nám připomíná, co řekli ostatní. Jinými slovy, může ukládat a přenášet informace, ale nemůže nás naučit poznávat v nejhlubším slova smyslu. Podstata je, jak vidno, i dnes docela stejná.

AI dokáže generovat věrohodný text, shrnout argumenty, dokonce i napodobit myšlenky. Nerozumí však souvislostem tak, jak je chápeme my. V tom je třeba vidět určité riziko. Žáci si mohou myslet, že něco „vědí“, jednoduše proto, že dokážou umělou inteligenci přimět k vytvoření vhodné odpovědi. Totéž by se dalo říci o některých učitelích, kteří používají umělou inteligenci k vedení výuky. Stejně jako jsme se v minulosti naučili, jak důležité je kriticky se zabývat písemnými zdroji, nyní tyto schopnosti musíme aplikovat na zkoumání a zdokonalování toho, co pro nás vytváří umělá inteligence.

Důsledky pro pedagogy a tvůrce politik

Spíše než abychom se bránili umělé inteligenci, musíme více přemýšlet nad tím, jak bychom měli změnit náš přístup. I žáci musí být součástí této konverzace – nejen jako uživatelé umělé inteligence, ale jako kreativní spolupracovníci a informovaní činitelé s rozhodovací pravomocí ve svém vlastním učení. Klíčem je přejít od strachu a zábran k promyšlené integraci. Uvědomit si, že dopad technologií na učení bude nakonec formován způsobem, jakým je používáme.

Zde jsou některé klíčové oblasti, na které je třeba se zaměřit:

• AI gramotnost je nezbytná
  Pochopení fungování umělé inteligence (např. jejích silných stránek, omezení a zkreslení) je dnes stejně zásadní jako umět číst a psát. Stejně jako učíme žáky kriticky zkoumat zdroje, nyní je musíme naučit kriticky reagovat na obsah generovaný umělou inteligencí. Není to jen digitální gramotnost – je to nová forma epistemické gramotnosti.

• Pedagogika se musí vyvíjet
  Spíše než žádat žáky, aby našli odpověď, měli bychom navrhovat úkoly, které se ptají, co bychom s touto odpovědí měli dělat. Nebo jak by ji ostatní mohli vidět jinak. Měli bychom od žáků vyžadovat, aby kladli důraz na úsudek, kritickou analýzu a etické uvažování – nejen na splnění úkolu. Tento typ úkolu nejen maximálně využívá to, co AI může nabídnout, ale také posiluje velice lidské schopnosti rozlišování, empatie a racionálního úsudku.

• Je třeba přehodnotit systém hodnocení
  Tradiční způsob hodnocení, který oceňuje formulované odpovědi, je zralý k odpisu. Pokud AI dokáže zvládnout váš test nebo napsat úkol, problém nemusí být v ní – spíše je problém v návrhu úkolu. Zadání by se mělo zaměřovat na proces, originalitu a aplikaci v reálných kontextech – nikoli pouze na výstupy, které lze snadno replikovat stroji. Taková hodnocení je těžší „oblafnout“ a jsou mnohem bohatší na důkazy skutečného porozumění.

• Podpora učitelů je zásadní
  Nic z toho se nemůže stát, pokud nebudeme učitele podporovat v sebevědomém a etickém zacházení s umělou inteligencí. To znamená odborné vzdělávání, které přesahuje rámec technického a zahrnuje reflexivní dialog o praxi, hodnotách a pedagogice. Učitelé potřebují zvládnout modely kritického využití AI stejně jako žáci. Zákaz používání AI se může zdát jako nejbezpečnější krátkodobé řešení (podobně jako zákaz mobilů), ale jen promyšlená integrace vede k dlouhodobému úspěchu.

Tvořit budoucnost, ne se jí bránit

Sokrates se nemýlil, když se obával eroze moudrosti. Jeho varování nám připomíná, že médium, s jehož pomocí se učíme, ovlivňuje to, jak se učíme – a kým se stáváme. Jeho obavy z psaní však lidstvu nezabránily v tom, aby využilo jeho možností. Místo toho jsme se naučili učit jinak. Rozvíjeli jsme gramotnost. Vybudovali jsme knihovny, univerzity a digitální archivy. Začlenili jsme písmo do struktury civilizace.

Nyní se nacházíme v podobné situaci. Otázkou není, zda umělá inteligence změní vzdělávání – to se už stalo. Otázkou je, zda se nám podaří transformovat vzdělávání tak, aby AI byla přínosem. Nebo budeme reagovat pouze se strachem? Pokud chceme, aby žáci nejen vypadali moudře, ale byli opravdu moudří, naším úkolem je zajistit, aby se naučili myslet, reflektovat a rozlišovat – i když AI za ně může dělat hodně snadné práce.

Jako pedagogové, vedoucí pracovníci a tvůrci politik nyní čelíme klíčové volbě. Budeme na umělou inteligenci reagovat se stejnou představivostí a odhodláním, jaké předchozí generace přinesly do psaní, tisku a digitálních sítí? Výzvou není jen řídit umělou inteligenci, ale navrhovat vzdělávání tak, aby prohloubilo porozumění, potvrdilo lidské hodnoty a připravilo žáky na svět, kde je myšlení pomocí strojů součástí každodenního života.

Odolejme pokušení ustoupit. Vykročme vpřed s moudrostí, zvědavostí a se společným závazkem utvářet budoucnost, kde se vzdělávání nejen přizpůsobí změnám, ale také je pomůže nasměrovat.