Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Ideální model pro hodnocení výukových výsledků
Odborný článek

Ideální model pro hodnocení výukových výsledků

25. 6. 2014 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Pojednání o tom, jaké možnosti přináší budoucí vývoj technologií v oblasti hodnocení výukových výsledků určené k nasměrování přípravy nového modelu činnosti České školní inspekce.

Již několik měsíců jsem zapojen do jednoho z modulů projektu NIQES, v němž se připravuje integrovaný systém inspekčního hodnocení vzdělávací soustavy ČR, který bude v příštích letech používat Česká školní inspekce. Ten modul si klade za cíl definovat aktuální obsah klíčových gramotností. Naše skupina se zabývá informační gramotností (IG). K tomu, jak si představujeme člověka disponujícího informační gramotností, se dostanu již velmi brzy, nejprve bych se však chtěl vyjádřit zcela obecně k záměru budovat úplně nový model inspekční činnosti. Samozřejmě z pohledu využití technologií.

Důvodem není jen to, že bych chtěl informovat veřejnost, cílem bude v tomto případě i vedení ČŠI, ministerstvo a hlavně kolegové na projektu pracující. Obávám se totiž, že má snaha vysvětlit jim svůj pohled na věc během časově omezeného prostoru projektových schůzek dosud nebyla úspěšná, a navíc mě přivedla již až tak daleko, že jsem v tomto kolektivu vnímán jako problem maker, asi hlavně díky zatvrzelému vyžadování revize RVP pro oblast IG. To ale také až příště, dnes se podíváme, jak by podle mě měla být vnímána role technologií při nastavování základních principů fungování budoucího modelu hodnocení výukových výsledků.

Velká data

Uvědomme si, že vývoj jasně směřuje ke stavu, kdy bude určitá část výuky realizovaná prostřednictvím technologií. Nechci se pouštět do odhadů, jak velká, ale troufám si tvrdit, že významná. Většina výukových aktivit nezávisle na tématu bude doprovázena využitím digitálních výukových materiálů či primárních zdrojů a tvorbou nějakého obsahu žáky, a to nepochybně též pomocí technologií v digitální podobě online.

Výukový proces musí nutně být založen na tom, že se něco dělá (my informatici si hned představujeme Papertův konstrukcionismus a jeho ideu, podle níž učení nastává jedině tehdy, „zamažete-li si ruce“, což samozřejmě není myšleno doslova). Dříve jsme si produkty své školní práce hezky zakládali do desek a mnozí z nás je mají ještě schované, dnes je posíláme učiteli mailem či v lepším případě prostřednictvím nějakého systému řízení výuky nebo cloudu. Ti dostatečně informačně gramotní si je samozřejmě navíc sami archivují.

Většina současných vývojářů systémů řízení výukových procesů se snaží maximálně proces ukládání toho, co žáci dělají, zjednodušit tak, aby se jím učitel nemusel vůbec zabývat, ale mohl podle těchto dat nastavovat výuku (nejlépe individuálně). Systémy, které toto zvládají, disponují tzv. analýzou výukových výsledků (např. viz Současný stav vývoje systémů adaptivního řízení výuky), v rámci níž dochází nejen k ukládání výsledků práce žáka, ale ukládá se co největší množství různých informací o něm (tzv. velká data). To však je možné pouze tehdy, jsou-li potřebné aktivity realizovány uvnitř samotného systému řízení výuky. Pak lze evidovat aktivity prezenční i online – docházku, výsledky testů, úkoly, cvičení včetně času nad nimi stráveného a mnoho dalších věcí. Může to dojít až tak daleko, že se zaznamená každé kliknutí myší či dotek displeje.

Pokud by se někomu skutečně podařilo školy přesvědčit, aby podobný systém začaly používat (u nás k tomu má momentálně asi nejblíže eKabinet), pak právě uživateli (žáky i učiteli) generovaná data jsou tím nejcennějším artiklem, který získat je hlavním cílem podobných podnikatelských záměrů (Jsou velká data velkým potenciálem nebo velkou chybou?). Jenže tento vývoj vede k poměrně dost zásadním problémům, které je třeba řešit již dnes.

Tím hlavním problémem je Komu patří velká data ve školství? Snahou firem podnikajících v této oblasti je mít možnost se získanými daty nakládat podle svého. To znamená výsledky analýzy či dokonce data samotná prodávat tomu, kdo je ochoten za ně zaplatit. První, kdo se nabízí, je samozřejmě stát, ale představitelné jsou i mnohem méně etické případy. Je jasné, že takto koncipovaný model je výhodný jen pro jednu stranu a navíc vede k představám o „velkém bratrovi“, který vše ví a vše kontroluje. Motivace žáků v takovém systému pracovat by jistě nebyla vysoká a snaha výsledky deformovat velká.

Uživatel vlastníkem

Skutečně funkční systém musí být založen na jiném modelu. Můžeme si ho vypůjčit třeba od vývojáře Microsoftu Jona Udella, který svou již 7 let starou vizi založil na částečkách artefaktů hostovaných cloudovými službami online (hosted lifebits) [1]. V zásadě se jedná o stejný princip, na jakém funguje třeba portfoliový systém Mahara (Hodnocení výukových výsledků v digitálním světě).

Vlastníkem všech hostovaných artefaktů (ve výuce vytvořených digitálních materiálů) je jejich tvůrce, který si je do vlastního portfolia (digitálních desek) sám vkládá. Sám také určuje, co a s kým bude sdílet.

Výraz lifebits je poměrně obtížně přeložitelný, zato dokonale vyjadřuje podstatu věci. Vede k pochopení skutečnosti, že veškerá online činností (vědomou i nevědomou) vytvořena data jsou naše – jsou to součásti našeho života.

Systémy podporující výuku by proto měly být založeny na principech, které nechápou žáky jako zdroj dat určených k podnikání, ani jako podřízené objekty, které je třeba řídit. Tou správnou politikou je vnímat je jako samostatné subjekty, které se snažíme kultivovat. V zásadě něco hodně podobného můžeme říci i o učitelích výsledek ovlivňujících nejvíce.

Model inspekční činnosti

Princip hostovaných artefaktů by měl být integrován i do modelu budoucí inspekční činnosti ČŠI. Ten by pak musel akceptovat skutečnost, že vlastníkem dat systémem analyzovaných je vždy jejich tvůrce.

Znamenalo by to zavést pro celé naše školství taková pravidla, která by u systémů podporovaných veřejnými zdroji vynucovala uživatelskou kontrolu všech vložených dat, stanovila uživatele (žáka) jako primární cíl analýzy výukových výsledků, učitele jako cíl sekundární a přesně definovala, co z těchto dat a v jakém režimu má být předáno výše (ČŠI) pro účely kontroly a řízení resortu. Inspekční systém elektronického testování iSET je nepatrným prvním krůčkem k tomuto cíli.

Uvědomme si ale, jakou část splnění všech výukových cílů jsme schopni ověřovat testováním. Ani v tomto případě se mi nechce dělat přesné odhady, a proto řeknu, že malou. Zbytek je (pokud vůbec) ověřován typicky „velmi oblíbeným“ školy zatěžujícím sběrem dat v rámci tematických šetření či inspekční činností přímo ve školách.

Datafikace, která je s aktuálním vývojem technologií spojená, zásadním způsobem mění podmínky, v nichž se hodnocení výukových výsledků odehrává. Technologie budou zcela jistě integrovány do výukového procesu a vyvolají všeobecný přechod na kombinované formy téměř všech výukových činností. Je zřejmé, že my všichni uživatelé internetu za sebou v tomto prostoru zanecháváme určitou stopu. Tuto stopu vytváříme primárně proto, aby ji všichni ostatní viděli, i když se někdy snažíme množinu příjemců omezit. Existují výjimečné případy, kdy děláme v online prostoru něco, co nechceme nikomu ukazovat. I zde si ale musíme být plně vědomi toho, že vše vidí minimálně ten, kdo nám službu, kterou právě používáme, poskytl.

Troufám si tvrdit, že právě teď nastala doba, kdy by se měli autoři nového modelu inspekční činnosti zamyslet nad tím, jak budou velká data tvořená výukovou činností získávat a jak s nimi budou zacházet. Asi nebude snadné je vůbec získat, ale nepodaří-li se to, je zde jen jedna další možnost. Budou jimi disponovat jen soukromé subjekty a budou určovat, co s nimi udělají. V době zaváděné datafikace je nepředstavitelné, aby byl úřad, který má hodnotit činnost škol, závislý jen na tom, co vyplní řetitel školy ve formuláři či co vidí inspektor při jednorázové návštěvě školy.

Závěr

Nelze vyloučit, že moc státu a přeneseně MŠMT v resortu českého školství je již tak oslabená, že je docela možné, že není v jeho moci v boji se zájmy soukromých investic uspět. I tak je třeba se neustále pokoušet věci veřejné ovlivňovat ku prospěchu nás všech (třeba tak, jako Strategie rozvoje školství v USA pod taktovkou Ed.gov). Měli bychom se snažit nasměrovat další vývoj technologií tak, aby vlastníkem všech dat byl vždy primárně jejich autor a aby měl pod kontrolou vše, co o něm vědí poskytovatelé online služeb i stát (včetně ČŠI). I při splnění těchto podmínek může být analýza velkých školských dat užitečná a může významně napomoci při zjišťování skutečného stavu našeho školství.

Jedině budeme-li schopni vychovat z dětí přicházející síťové generace informačně gramotné samostatně myslící občany, dokážeme udržet převládající demokratický charakter fungování nejen našeho státu. K tomu ale potřebujeme jedince svobodné a za své činy zodpovědné (Soukromí je pryč, naučme se s tím žít!).

 

Poznámka: Inspirací pro tento článek mi byly 2 přednášky Audrey Watters. O první jsem referoval zde – Školská data jako předmět podnikání, druhá je úplně nová a najdete ji zde – The Future of Ed-Tech is a Reclamation Project.

Literatura a použité zdroje

[1] – UDELL, Jon. Hosted lifebits. 2007. [cit. 2014-6-11]. Dostupný z WWW: [http://blog.jonudell.net/2007/05/22/hosted-lifebits/].
Chyba serveru >

Chyba 500

Omlouváme se za technický výpadek našich stránek.
O této chybě víme a právě ji spravujeme.
Děkujeme za trpělivost.

Přejít na hlavní stránku