Vůbec se mi nelíbí, když nějaký prudce se rozvíjející obor klade příliš velký důraz na svou historii, dělá z ní vědu a bazíruje na tom, aby studenti do detailů znali i věci, které již nemají pro současnost žádný význam. Přesto je velmi potřebné některým souvislostem historického vývoje rozumět. Týká se to i vzdělávacích technologií. V mnoha případech lze prostřednictvím událostí minulých porozumět těm současným - viz třeba náš seriál o historii utopických vizí revolučních změn školství prostřednictvím technologií (naposledy Technologie, které měly změnit výuku). Znalost (ne)úspěšných způsobů implementace technologií v minulosti je zcela nezbytnou součástí kvalifikace tvůrců aplikací nových.
Hledáním zapomenutých historických souvislostí vzdělávacích technologií se zabývá též parta několika amerických odborníků, kteří se rozhodli shromažďovat důležité dokumenty tento vývoj mapující. Z nám známých osobností k této skupině patří Jim Groom (Pedagogika nejistoty podle Jima Grooma) a Audrey Watters (Audrey Watters jako kurátorka vzdělávacích technologií), která tyto zdroje zároveň zpracovává ve formě připravované knihy (Teaching Machines). Jako pracovní prostor využívají velmi zajímavé prostředí na trochu odlišném principu fungujícího wiki - Smallest Federated Wiki. S oblibou zkoumají primární zdroje z digitalizovaného a volně dostupného archivu přihlášek patentů (Google patent search).
Podívejme se spolu s nimi na to, jaké úrovně dosáhly vzdělávací technologie na přelomu 50. a 60. let minulého století. Možná bude pro mnohé čtenáře překvapením, jak výrazně je tehdejší myšlení zastoupeno v dění současném.
Pravděpodobně nejznámějším zařízením té doby, o němž jsme již referovali (Kdy dojde k technologické personalizaci výuky?), byl Skinnerův ještě mechanický učící stroj [1].
 |
| Teaching and testing aid (patent US 2987828 A) |
V 60. letech se jeho funkcí inspirovalo mnoho autorů podobných již elektronických zařízení a počítačových programů. Svou schopností realizovat dril s okamžitě automaticky vyhodnocovanými otázkami ovlivňuje Skinnerův stroj behavioristicky orientované výukové aplikace dodnes. V roce 1962 Norman Crowder předpovídal, že do roku 1965 bude učící stroje používat polovina amerických žáků. To se však rozhodně nestalo. Ukázalo se, že podobné výukové postupy jsou velmi nudné a nedokážou žáky dovést ke skutečnému porozumění. Dnes již s prostou individualizací výukového procesu (každý může postupovat vlastním tempem) použitou u Skinnerova stroje nevystačíme a požadujeme též personalizaci, tj. aplikace schopné adaptovat postup podle předchozích výsledků uživatele.
Představte si, že tuto schopnost měl již Paskův elektronický adaptivní stroj SAKI (Self-Adaptive Keyboard Instructor), jehož patent byl podán stejně jako na stroj Skinnerův v srpnu 1957 a schválen v roce 1961 [2]. Jedná se pravděpodobně o vůbec první aplikaci kybernetiky ve vzdělávání (ve smyslu automatizovaného řízení procesu sebe-zdokonalování).
 |
| Apparatus for assisting an operator in performing a skill (patent US 2984017 A) |
SAKI byl přístroj cvičící schopnost pořizovat data na Hollerithově děrovačce děrných štítků. Po téměř celé 20. století bylo děrování běžným způsobem ukládání číselných dat, která měla být dále zpracovávána (původně mechanicky, později počítačově). Proto byla i značná poptávka po zručných operátorkách (typicky ženách s děrovačkou pracujících).
Děrování bylo dost podobné práci na psacím stroji. Každá klávesa zde představovala určité číslo. SAKI simuloval děrovačku – zobrazoval číslo, které má být vyděrováno, a měřil přesnost a rychlost reakce trénované osoby. Stafford Beer popsal ve své knize Cybernetics and Management z roku 1959 SAKI takto:
„V okně se zobrazí číslo 7. To znamená, že máš zmáčknout 7. Jenže ty nevíš, která klávesa to je. Podíváš se na světelné schéma, kde je správná klávesa vysvícená. Takto se to dovíš a zmáčkneš ji. Pak se objeví další číslo spolu s identifikací klávesy, a tak pořád dále. Postupně si začneš umístění kláves pamatovat a zrychluješ se. Stroj přitom stále měří tvé reakce a vytváří pravděpodobnostní model tvého procesu učení. 7 už zvládáš, ale z nějakých důvodů ti nejde 3. Stroj to zjistí a zapracuje do modelu. Výsledkem je, že čísla, která ti jdou hůře, dostáváš častěji a pomaleji, zatímco ty, které umíš, méně často a rychleji. … Tak se postupně propracuješ až do úrovně, kde ti stroj místo jednotlivých čísel začíná předkládat řady čísel jdoucích rychle za sebou.“
Podle Paska stačilo 35 minut cvičení za den k tomu, aby se operátorka dostala za 4-5 týdnů na úroveň 7 tisíc děr (úhozů) za hodinu. To představovalo 30-50 % zlepšení proti tradičnímu postupu zacvičování. Přestože tento patent přišel již v době, kdy bylo děrování na ústupu, jsem si jist, že ti z vás, kteří se někdy setkali se současnými programy učícími psaní všemi 10, základní princip jejich fungování poznávají.
Pro nás je nejdůležitější ten fakt, že Paskovo řešení již v sobě zahrnovalo skutečnou personalizovanou adaptivitu. Byl to začátek vývoje, jehož výsledkem možná jednou bude detailní model žáka vytvořený na základě velkých dat získaných jeho činností, který bude propojen s aplikací disponující umělou inteligencí jeho učení řídící.
Roku 1960 vyvinula University of Illinois na svém sálovém počítači ILLIAC první verzi výukového systému PLATO (Programmed Logic for Automatic Teaching Operations). Na počátku neuměl o mnoho více než Skinnerův stroj, tj. hlavně testoval. Byl však vybaven autorským jazykem, který umožňoval tvořit lekce i autorům neznalým programování. Rychle se zlepšoval, takže brzy fungoval na několika univerzitách, jejichž velké počítače (a terminály) byly již tehdy propojeny sítí. Uměl vytvářet problémově orientované lekce, hrát multiuživatelské hry, sdílet obrazovku, obsahoval diskuzní fóra a umožňoval též přímou komunikaci uživatelů (např. studenta s učitelem) na dálku – to vše v před-internetové době [3].
 |
| Plato V Terminal |
Jednalo se vlastně o plnohodnotný centralizovaný systém řízení výuky (LMS), který ukládal nejen očekávané odpovědi uživatelů, ale vše, co každý z nich dělal. K dispozici bylo množství lekcí a postupně se rozšířil i na některé střední či základní školy. Práva ke komerčnímu využití měla firma CDC (Control Data Corporation), která provozovala univerzitní počítač ILLIAC. Jak už to tak bývá, rozhodla se využít PLATO ke generování maximálního zisku. A tak se postupně v 70. letech z projektu vzdělávacího stal komerční. Počítač stál 2.5 milionu, lekce pro jednoho žáka 1900 $, hodina přístupu k počítači z terminálu 50 $. Není divu, že takto koncipovaný záměr, kde byla výuka na počítači nakonec dražší než živý učitel, po rozšíření osobních počítačů a vzniku internetu ztroskotal. Máte-li zájem si vyzkoušet, co systém PLATO uměl, existuje parta nadšenců, kteří udržují funkční verzi, k níž lze zdarma získat přístup na portálu Cyber1.
Asi je na místě hledat podobnost se současným vývojem systémů řízení výuky, analýzy dat získaných činností žáků a volně dostupných lekcí. Převládne u nich generování zisku nebo otevření možnosti studovat všem, kteří mají zájem?
Buckminster Fuller byl známý americký architekt-vynálezce, který byl jako veřejně známá osobnost často zván k přednáškám. Audrey Watters z jedné z nich převzaté v roce 1961 časopisem Education Automation vybírá [4]:
„Fotil jsem svá vnoučata, když se dívala na televizi. Bez ohledu na hodnotu je jejich koncentrace na obsah sdělení, které dostávají, úžasná. Kdyby jim byla ve vhodný okamžik předložena správná, logická a srozumitelná informace, určitě ji přijmou a pochopí tím vůbec nejefektivnějším způsobem. Jsem si docela jist, že brzy začneme tento způsob poznávání využívat.
Najdeme na našich univerzitách ty nejlepší profesory, autority z různých oborů, odborníky respektované svým okolím, kteří jsou nejlepšími vědci i učiteli. Přestaneme po nich chtít, aby přednášeli podle rozvrhu opakovaně pořád to samé. To je rutina, která každého nutně otupuje. Místo toho je necháme své hlavní myšlenky přednést jen jednou, a to před skupinou vybraných jedinců se skutečným zájmem o věc. Tyto lekce budou zaznamenány v podobě videa s hi-fi zvukovým doprovodem.
Záznam si budou přehrávat a komentovat profesorovi kolegové z oboru a na základě připomínek bude vylepšován. To může trvat i několik měsíců či let až vznikne profesionální výukový materiál, který bude k dispozici prostřednictvím zařízení podobného televizi. Bude to ale obousměrná (interaktivní) televize, kterou bude mít každý doma.
…
Budeme mít velké úložiště programů – obrovské knihovny. Děti si budou moci zvolit, jaké informace potřebují z libovolného předmětu, a na základě tohoto požadavku dostanou nejnovější schválený dokument, jehož výrobu jsem právě popsal.
…
Univerzity budou úžasná místa plná učenců, kteří budou celý život rozvíjet poznání pro potřeby lidstva. Všichni studenti, ať jsou odkudkoli, budou kdykoli moci tyto celosvětové zkušenosti prohledávat, zkoumat a kopírovat.“
Následující patent Donalda W. Laviana z roku 1963 na audiovizuální výukový systém se zpětnou vazbou naplňuje Fullerovy vize zatím jen z velmi malé části. Internet a současné MOOC kurzy již mnohem více.
 |
| Audio visual teaching system (patent US3245157 A) |
Závěr nechť si každý laskavě udělá sám. Zdá se, že vše už tu v nějaké podobě jednou bylo. Dokážeme rozpoznat, co je pro budoucnost lidstva přínosné a rozvíjet to?
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
