Titulek jsem si vypůjčil z blogu George Siemense – Adaptive Learners, Not Adaptive Learning [1]. Dokonale vystihuje podstatu problému, který se ve vyspělých školských systémech celého světa řeší již nejméně 100 let. Je to souboj mezi instruktivně (behavioristicky a kognitivisticky) a konstruktivně (konstruktivisticky a konektivisticky) orientovanou výukou, v němž ani jedna z obou orientací nikdy natrvalo nezvítězila (např. viz Co má Sputnik společného se vzdělávacími technologiemi). Ve skutečnosti asi ani zvítězit nemůže, protože ideální stav, jak se zdá, vyžaduje rovnováhu.
Přesto pořád existují síly snažící se jednu z forem preferovat a ovlivňovat státní politiku, granty i soukromé investory. Názorným příkladem může být naše vlastní nedávná reforma spojená s RVP, jejíž konstruktivní orientaci se pokoušely síly stojící za panem ministrem Dobešem otočit zpět směrem k instruktivně orientovaným standardům a plošnému testování v režii ČŠI. To je, mimochodem, trend, s nímž se můžeme v mnohem sofistikovanější podobě občas setkat i v cizině (určitě ne ve Finsku). Typickým průvodním jevem je snaha o tzv. personalizaci výukového procesu s podporou technologií (Kdy dojde k technologické personalizaci výuky?).
Právě toto George Siemens nazývá adaptivní výukou. Vezmou se standardy, k nim se vytvoří digitální učební materiály a ty se zabudují do systému řízení výuky, který se snaží na základě individuálních dat získaných činností uživatelů předkládat každému nejvhodnější (adaptovaný) postup směrem k naplnění jednotných výukových cílů. Velmi často je cesta vlastně pro všechny stejná, modifikuje se jen rychlost či pořadí plnění daných úkolů. Naposledy jsme o podobném systému mluvili v lednu (Knewton jako předzvěst budoucnosti?). Vývoj v této oblasti zjevně směřuje k aplikaci umělé inteligence.
Aktuálně se nejvíce mluví o spuštění nového cloudového systému Summit Personalized Learning Platform, který je asi prvním viditelným výstupem Chan Zuckerberg Initiative (viz Jak utratit 45 miliard dolarů aneb Co radí Reich Zuckerbergovi). Systém je americkým učitelům volně dostupný k vyzkoušení, ve velkém jsou pro práci s ním školeni a nepochybně bude nabízen (již ne bezúplatně) celým školským obvodům. Jeho výhodou je implementace digitalizovaného výukového obsahu pokrývajícího americké Common Core Standards, na němž síť veřejných (tzv. charter) škol Summit pracovala několik let.
Z dostupných informací se zdá, že celý systém je chápán v rámci jednotného výukového programu sítě Summit skutečně jen jako nezbytný základ povinných znalostí a dovedností, nad nímž jsou pak realizovány další projektově (konstruktivně) orientované aktivity [2]. Pořadí plnění úkolů v rámci systému si žáci mohou do značné míry modifikovat, učitelé jejich postup sledují a průběžně jim pomáhají. Použitý způsob využití kombinovaných forem výuky tedy zřetelně naplňuje znaky „převrácené třídy“. Skoro to vypadá, jako by zde kýžená rovnováha instruktivních a konstruktivních postupů mohla nastat.
Je dost těžké posoudit, zda je implementace technologiemi podporovaných personalizovaných výukových systémů v USA skutečně úspěšná. Určitým vodítkem nám může být nedávná zpráva známého vědce a profesora vzdělávacích technologií ze Stanfordu Larry Cubana, který uskutečnil výzkum, v jehož rámci osobně navštívil 8 středních škol a pozoroval, jak 17 učitelů naplňuje požadavky personalizovaného vzdělávání v praxi [3]. Setkal se s různými postupy. Někde převládal mód instruktivní, jinde konstruktivní, většinou lze hovořit o kombinaci obou, což Cuban označuje jako mód hybridní (např. právě Summit), který má pochopitelně největší naději na úspěch.
Zásadním faktorem ovlivňujícím postupy učitele je to, jak jsou hodnoceny výsledky žáků. Pro většinu škol je hlavním cílem uspět v plošných státních testech (v USA povinných). Tento požadavek ale svádí k preferování instruktivních metod na úkor konstruktivních (Americké hybridní školy pro síťovou generaci, Rocketship – model školy budoucnosti). Larry Cuban konstatuje, že se se skutečným hodnocením dosažení výukových cílů konstruktivně pojatých metod vlastně vůbec nesetkal, snad s výjimkou škol Summit, kde sledují, jak se jejich absolventům daří studovat na VŠ. To však lze za indikátor úspěšnosti nasazení konstruktivních metod považovat jen se značnými výhradami. Nepodaří-li se nám zavést hodnocení konstruktivních výukových postupů a s nimi svázaných cílů (typicky nekognitivních a tichých složek poznání), nemůžeme očekávat, že budou tyto postupy (projektové metody, phenomenon education) plošně aplikovány.
Vraťme se ale k Georgi Siemensovi. O tom, že má výhrady k opakovaně se objevujícím snahám o automatizaci výuky na takové úrovni, že hlavní část jejího řízení převezme počítačový systém, nás přesvědčil již před rokem ve svém vyznání. Již tehdy se rozhodl svou výzkumnou činnost v oboru vzdělávacích technologií na University of Texas humanizovat a orientovat se primárně na studenta místo na vývoj softwaru schopného automatizované personalizace. (Připomínám, že o potřebě zdokonalit výzkum hovoří i největší zastánci automatizace – Nepříjemná pravda o personalizovaném vzdělávání.)
S vědomím toho, že pro budoucnost našich dětí má faktická znalost obsahu výukových materiálů (učebnic) mnohem menší význam než schopnost se celý život adaptovat (učit se) na měnící se podmínky, dospívá Siemens (inspirován Draganem Gaševičem) k jasnému závěru:
To, co dnes potřebujeme mnohem více, jsou adaptivní žáci spíše než adaptivní počítačové systémy.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.