Jenny Mackness je anglická konzultantka a výzkumnice pracující na poli vzdělávacích technologií se zaměřením na sociální sítě, s níž jsme se již dříve setkali. Pracuje pro několik univerzit (např. Oxford). Měl jsem tu čest ji poznat též jako účastnici kurzů Davida Cormiera, které se věnovaly oddenkovému učení (Rhizomatic Learning). Hodně se zabývá konektivismem. Nedávno publikovala zajímavou analýzu [1] zkoumající důvody, proč snadné spojení lidí k zjednodušení vzájemného pochopení nevede. Zdá se, že současný vývoj směřuje spíše opačným směrem – k prohlubování rozdílů a růstu nenávisti. Stojí za to se zamyslet nad jejím obsahem.
Impulz k otevření tohoto tématu dostala Jenny od šéfky vědecké divize Microsoftu Danah Boyd, která ve svém blogu (jako mnoho dalších odborníků) rozebírá příčiny současné sebestřednosti v americké společnosti (Why America is Self-Segregating [2]). Důvody ukazuje na dvou příkladech – na americké armádě, která proti dřívější snaze integrovat příslušníky různých etnických a socioekonomických skupin nyní preferuje outsourcing, a na kolejích vysokých škol, kde dříve běžnou zvyklost náhodného přidělování spolubydlících nahrazuje snaha o vlastní výběr založený na společných zájmech studentů. Ze závěrů Danah si Jenny vypůjčila název svého vlastního příspěvku (Diversity is hard). Její zdůvodnění je ale mnohem vědečtější.
Jenny Mackness se opírá o výsledky výzkumů, které zjišťují možnosti výukového využití sociálních sítí (např. o publikace prestižního vědeckého časopisu Computers in Human Behavior, který vydává Elsevier, takže se na ně obyčejný smrtelník legálně podívá až po zaplacení $ 20 – viz Sci-Hub versus Elsevier). Citované výzkumy (např. Kirschner nebo Gupta) se primárně orientují na vliv Facebooku a typicky konstatují, že zhoršuje soustředění při učení u většiny studentů. I přínos k růstu objemu celkového poznání (informální formy učení) je při dnes běžném způsobu interakce uživatelů této platformní společnosti neměřitelný. To nás určitě nemůže překvapit (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena). Jenny ale sleduje ještě jiný zajímavý aspekt využívání sociálních sítí. Vede ke snižování různorodosti ve skupině komunikujících uživatelů.
Zde se Jenny obrací především k nám dobře známému nahlas pracujícímu duchovnímu otci konektivismu Stephenu Downesovi. Ten se různorodostí jako základní podmínkou existence funkčních poznávacích sítí zabývá opakovaně. Jenny zmiňuje termín „kaskádový jev“, tj. přebírání takových sdělení (nebo chování) ve skupině, která nám byla dříve cizí (napodobování), a cituje: „Snížit vliv negativních kaskádových jevů u plošných poznávacích procesů odehrávajících se prostřednictvím volně dostupných sítí lze jedním ze dvou mechanizmů: omezováním počtu dostupných nevhodných spojení nebo zvyšováním hustoty sítě pro jednotlivé subjekty.“ [3]
První přístup vede k filtrování a zákazům, druhý k posilování různorodosti kontaktů a z toho vyplývající větší šanci na pochopení názorů lidí s odlišnými zkušenostmi a jiným pohledem na svět. Ten druhý konektivistický postup má, jak dnes vidíme, také svá rizika. Má-li uživatel možnost se svobodně rozhodnout, spojuje se nejčastěji s někým, kdo má podobné názory. I toto Downes řeší, když popisuje různé typy konektivistických asociací (Je konektivismus didaktickou teorií?) [4]. Zrovna tato je asi nejčastější. Nazývá se Hebbianova a vede k homofilii.
Ve stejné souvislosti je třeba zmínit též Downesem definovaný rozdíl mezi skupinou a sítí. Zatímco skupinu spojují společné zájmy, účastníci sítě nutně nic společného nemají. Takže skupina směřuje k homogenitě názorů, ale síť by měla zůstat heterogenní, tedy různorodá [5]. Výzkumy dokazují, že heterogenní pracovní skupiny dosahují lepších výsledků než homogenní [2].
Jenny se dále zamýšlí nad tím, co je různorodost, a připomíná, že ji nelze chápat jen jako rozdílnost na venek projevovaných názorů a chování, ale že je třeba si uvědomovat i rozdílnost vnitřní, tj. odlišné individuální vlastnosti lidí. To je záležitost, kterou ale již důvěrně známe a kterou řešíme v rámci individualizace, personalizace a inkluze. Celkem jednoznačně se tedy ukazuje, že různost je třeba podporovat.
Ten nejdůležitější důvod si Jenny nechala na závěr. Je spojen s pochopením fungování světa jako komplexního systému. Odkazuje se na práci Paula Cillierse [6]. Z problematiky, která je dnes již vlastně samostatným vědním oborem, vybírá jen to podstatné. Komplexní systém popisující lidskou společnost je obecně různorodý, adaptivní, heterogenní, asymetrický, nelineární, otevřený, nerovnovážný a nepředvídatelný. To znamená, že ho nelze úplně poznat ani řídit. Právě různorodost má pro funkčnost komplexního systému zásadní význam, protože jen odlišnosti generují obsah. Stejnost nic nového nepřináší.
Obohacující odlišnosti v rámci síťového spojení ovšem nesmí vyvolávat odpor a soupeření. To znamená, že náš jinak svobodný komplexní systém musí mít i určitá pravidla, která určují, co není dovoleno. Mezi volností a řízením musí být nastolena rovnováha. Dosáhnout jí lze jen při dodržování určitých pravidel. Cilliers již v roce 1998 definoval tato 4 nejzákladnější [6, str. 189]:
Je zřejmé, že tyto body jsou dnes mnohem aktuálnější než před 20 lety. Shrnující závěrečné sdělení si můžeme opět vypůjčit od Stephena Downese: „Svoboda znamená žít volně, sdílet poznání, ctít jeden druhého a nechat ho žít. Svoboda je podmíněna schopností rozeznávat své vlastní chyby a předsudky, interaktivitou, otevřeností, akceptováním autonomie a různosti.“ [3]
Je to tak, udržovat rovnováhu sítě v podmínkách různosti jejích prvků vůbec není snadné. Dlouhodobou naději nám dává třeba právě filosofie „největšího konektivisty“ Davida Cormiera, podle níž nelze v globálním světě fungujícím na principu komplexního systému poznání znásilnit či navždy zadusit. Jako správný oddenek vždy znovu někde nečekaně vyraší.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.