V poslední době narážíme stále častěji na pojem „digital wellbeing“. Zatím jsme se na vhodném překladu nesjednotili. Výrazy jako „spokojenost“, „pohoda“ či „blaženost“ vyvolávají mylný dojem, že toho stavu lze dosáhnout bez vlastního přičinění, „vzkvétání“ je příliš květnaté, „kvalita života“ zní moc vědecky. Proto jsem se rozhodl ho zatím nepřekládat. O to více je ale třeba jeho význam vysvětlovat. Abych byl schopen se toho úkolu zhostit, zapsal jsem si MOOC kurz na Future Learn (Open University) se stejnojmenným názvem – Digital Wellbeing.
Než se budu věnovat tomuto konkrétnímu kurzu, stručně připomenu, jaký vývoj MOOC (Masivní Otevřené Online kurzy) zaznamenávají. Po svém vzniku, nejprve v rámci komunity konektivistů v letech 2009–11, se staly tak populární, že se o ně pokoušel kde kdo. Kolovaly předpovědi, že disruptivním způsobem promění celé vysoké školství. Jak už to tak bývá, nadšení časem opadlo a nastala tvrdá realita, která je založena na ekonomické návratnosti vynaložených (nemalých) nákladů. Vzniklo několik velkých poskytovatelů, kteří generují zisk a snaží se všemožně onu, díky názvu povinnou volnou dostupnost obsahu okleštit natolik, aby co nejvíce zájemců zaplatilo – typicky za certifikát o úspěšném absolvování kurzu. Posledním takovým opatřením, které zavedl i Future Learn, je to, že neplatící účastníci nemohou ověřovat nabyté znalosti v testech a kurz se pro ně po ukončení uzavře. Jinak naštěstí zatím zůstává většina kurzů v době jejich běhu otevřených a, kdo chce, může zadarmo studovat. A to u těch nejlepších světových odborníků.
Kurz digitálního wellbeingu byl vytvořen v režii University of York pod vedením Susan Halfpenny. Byl třítýdenní (a téměř jistě se bude občas opakovat). Podělím se s vámi o to, co jsem se dozvěděl.
Začít je nepochybně třeba definicemi pojmů. Nejprve co nejobecněji:
Wellbeing vyjadřuje subjektivní vnímání toho, do jaké míry se náš reálný život blíží tomu, jaký bychom žít chtěli.
V pozadí se uplatňují poznatky tzv. pozitivní psychologie, která se snaží vyrovnávat převládající zájem klinických psychologů o jevy negativní studiem jevů pozitivních, včetně sociálních souvislostí. Pro detailnější popis struktury obecného wellbeingu pak autoři použili Seligmanův PERMA model:
Pro digitální wellbeing kurz převzal definici projektu britského JISC Building digital capability:
Schopnost zabývat se vlastním zdravím, bezpečností, vztahy a životní rovnováhou v digitálních souvislostech.
JISC pak definuje konkrétněji 6 oblastí, v nichž je třeba tyto schopnosti sledovat [1]:
Od wellbeingu je jen krůček k mentálním zdraví. Světová zdravotnická organizace (WHO) popisuje mentální zdraví jako nedílnou základní složku celkového zdraví a definuje ho jako: „stav, v němž si člověk je vědom svých schopností, dokáže se vyrovnat s běžným stresem, je schopen efektivně pracovat a je přínosem pro svou komunitu“. Všichni si dobře uvědomujeme existenci zřejmých souvislostí. Dojde-li u někoho k vážnějším problémům v oblasti wellbeingu, je na nejlepší cestě k poškození mentálního zdraví. Pozor ale, vždycky není snadné rozeznat, co je příčinou a co následkem. Chorobná závislost na technologiích vždy nemusí být příčinou, může být i následkem poškození mentálního zdraví.
Stále zřetelněji se vynořuje skutečnost, že nutnou podmínkou prevence je schopnost být digitálně gramotný (informačně a mediálně), to znamená kontrolovat svou online stopu, rozeznávat způsoby vnějších forem ovlivňování našeho chování a umět využití digitálních nástrojů optimalizovat ke svému prospěchu. Velmi důležitá je též schopnost uvědomovat si příznaky vedoucí k informačnímu zahlcení nebo dokonce k závislosti (např. nutkání neustále kontrolovat online prostředí či stres při jeho nedostupnosti).
Nepřirozené až nevhodné přitahování pozornosti ze strany digitálních přístrojů se nazývá technoference (viz Mobily v rukou dětí z pohledu rodičů). Kurz v závěru 1. týdne doporučuje k její minimalizaci použít strategie vypracované Brandonem McDanielem [3].
Na závěr tohoto definičního úvodu ještě připomenu, že u nás používaný Evropský rámec digitálních kompetencí pedagogů DigCompEdu o wellbeingu mluví na několika místech, nejčastěji jako o „fyzické, psychické a společenské pohodě“ [2].
Forem, jimiž technologie ohrožují naše mentální zdraví, je více. Stačí se podívat na to, jaké závislosti (poruchy) jsou dnes již klasifikovány jako chorobné – internetová (typicky závislost na soc. sítích), herní (hraní poč. her), hráčská (patologické hráčství, které se může vyvinout z hraní poč. her). Je jistě třeba zkoumat, jaké faktory zvyšují rizika chorobné závislosti a snažit se je minimalizovat.
Jedním z typických rizikových faktorů je přenášení pracovních aktivit online, a s tím spojené rozšiřování pracovní doby v extrému až do stavu nepřetržitého řešení pracovních problémů. Rozdíly mezi prací a domovem se stírají. To se pochopitelně týká i učitelů.
Odborníci z York University uvádějí několik užitečných tipů, jak se bránit soustavné přítomnosti online:
Je vhodné připomenout, že většina předních vývojářů aplikací a platforem v poslední době zavádí funkce umožňující uživatelům, když už ne kontrolovat, alespoň měřit (či vlastním rozhodnutím omezit) délku svého pobytu v jejich prostředí. Zda to bude mít nějaký efekt, zatím není jisté. Rozhodně to ale nemůže být na škodu.
Účastníci kurzu Digitálního wellbeingu dostali na tomto místě úkol pokusit se ztotožnit jednotlivé položky PERMA modelu se svými online aktivitami. Určitě je dobré si uvědomit, které jsou přínosné a jak.
V další části se kurz věnoval zkoumání vlastní digitální identity a jejímu budování jako kompetenci, která má pro život zásadní význam. Ukazuje se totiž, že dnes již online svět nelze od reálného zcela oddělit. To jinými slovy znamená, že nedílnou součástí wellbeingu je jeho digitální složka.
Již od 90. let minulého století víme, že lidé mají tendenci se v online světě chovat jinak než v reálném (Portrét Sherry Turkle). Do určité míry je to přirozené, protože každý se v různých rolích chová trochu odlišně. Zvláště se to týká těch prostředí, kde se uživatelé vyskytují anonymně (nebo se vydávají za někoho jiného).
Opakovaně se snažíme učitelům vysvětlovat, že riskantní jsou všechny krajní polohy – snaha se online světu vyhýbat i vydávat se za někoho jiného (nebo třeba jen za někoho lepšího, krásnějšího apod.) Ta první zpravidla vede k tomu, že naši online přítomnost definují jiní (Soukromí je pryč, naučme se s tím žít!), ta druhá může vést až k narcistické poruše osobnosti. Ukáže-li se, že náš online obraz neodpovídá skutečnosti, může to mít negativní vliv na naše duševní zdraví.
Je tedy třeba si s rozvahou stanovit hranici toho, co o sobě budeme sdělovat na internetu. Některé platformy se z nás podobné informace snaží přímo dolovat (Co se vám honí hlavou?), jiné to prostě vědí již proto, že se s tím svěřujeme vyhledávači. Je důležité disponovat natolik vyspělými digitálními kompetencemi, že jste schopni v kterémkoli okamžiku odhadnout, co se o vás ta která služba může dozvědět, a podle toho se chovat. Zachování přijatelné míry soukromí je jistě nezbytné.
2. týden kurzu Digitálního wellbeingu se ve své závěrečné fázi věnoval věcem nám důvěrně známým – etice našeho online chování, time managementu, kyberšikaně a tomu, co dělat, staneme-li se centrem negativní pozornosti. S tou mají své zkušenosti např. feministky. Vypracovaly si proto obecně užitečné zásady pro ochranu před nežádoucím online zájmem. Patří k nim např.: vypnutí geolokace, sledování informací o sobě (např. pomocí Google Alert), získání všech dostupných účtů (či domén) se svým jménem, oznamování útoků nejprve příslušným platformním službám, posléze i prostřednictvím trestních oznámení.
Jakkoli můžeme mít pocit, že rizika naší online přítomnosti jsou obrovská, musíme si uvědomit, že je zároveň též přínosná (např. analýza velkých dat). Totéž platí o hraní počítačových her. Je na nás, zda budou převažovat pozitiva či negativa.
Využití sociálních médií prochází vývojem od orientace na text k orientaci na vizuální sdělení. S tím souvisí zvětšující se kvantum přijímaných informací a rychlost jejich zpracování. Od přátel se na každé sdělení očekává okamžitá reakce. Rozlišujeme osobní a pracovní využití. Obecně platí, že musíme využít tu platformu, kde se vyskytují ti lidé, s nimiž chceme komunikovat.
Autoři kurzu jako doporučení účastníkům, jak pracovat se sociálními médii, použili obecně platného (původně pro Twitter určeného) osmi bodového průvodce Neda Pottera [4]:
Technologie představují pro naše duševní zdraví jak riziko, tak prostředek pro jeho posilování či dokonce i léčbu souvisejících potíží. Jedná se o oblast mezi uživateli velmi populární, takže lze nalézt celou řadu komunit, které se touto problematikou zabývají. Pozor ale, nesmíte všemu hned věřit. Seriózní pomoc je třeba vždy hledat u odborníků. V závěru celého kurzu nám autoři doporučili některé užitečné aplikace:
Jak vidno, cesta k duševní pohodě není v dnešní době snadná. Vyžaduje naše aktivní zapojení a nikdy nepřestávající snahu. Skutečnost, že žijeme v období digitální revoluce, nám tuto snahu sice komplikuje, to však neznamená, že by se měly technologie a online svět stát naším nepřítelem. Finálním cílem musí být jejich optimální využití.
Kurz byl zakončen sdílením nápadů na to, jaké strategie používají účastníci ke zlepšení wellbeingu u sebe a svého okolí.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Digitální wellbeing II.
Ostatní články seriálu:
