Je úžasné sledovat, jakou výdrž některé myšlenky mají a v podobě memů se stále vracejí. Na podobenství o pedagogice coby koni zapřaženém za vůz tažený technologiemi směrem, který pedagogika neovládá, jsem narazil poprvé v roce 1997 v eseji Lowella Monkeho Web a pluh. Od té doby jsem se s ním setkal několikrát. Vždy, když už na něj málem zapomenu, objeví se znovu. Naposledy dokonce vyvolalo polemiku, na kterou se podíváme.
Zmíněné podobenství použil Michael Sankey z australské Griffith University ve své zprávě shrnující vývoj vzdělávacích technologií, která podstatu sděluje přímo v názvu – Přesunout pedagogického koně před technologický vůz [1].
Michael Sankey – Putting the pedagogic horse in front of the technology |
V roce 1997 bylo to podobenství přiléhavé. Jenže situace se od té doby změnila. Dnes je třeba ho považovat za zastaralé. Právě toto tvrdí Tim Fawns ze skotské University of Edinburgh [2]. Zavádí pojem „postdigitální“ éra, kterou bychom asi mohli snadno ztotožnit s Friedmanovou 3. érou globalizace, Harrariho dataismem nebo se 4. průmyslovou revolucí. Hlavním důvodem, proč naše podobenství nesedí, je fakt, že technologie již nelze od pedagogiky oddělit (viz digitální pedagogika).
Z toho vyplývá zřejmý závěr – pedagogiku si již dnes není možné představovat jako jedinečného nezávislého lídra výukových aktivit. Technologie totiž výuku zásadním způsobem proměňují. Musíme je proto vnímat jako spolu určující komponentu učení. Michael si pravděpodobně tuto skutečnost uvědomuje, takže se vlastně nejedná o skutečnou polemiku, pouze o vzájemné vyjasňování pojmů.
Pro naši současnou situaci může být toto vyjasňování docela užitečné. Díky nutnosti pracovat na dálku se všichni učitelé dostávají do situace, kdy jsou přímo nuceni učit prostřednictvím technologií. Až příliš často se však bohužel stává, že jsou technologie použity jen jako nástroj umožňující zaběhané postupy překlopit do online výuky a dělat vše podobně jako při výuce prezenční, jenže online. Ale to je chyba.
Učit v postdigitální době znamená vnímat všudypřítomnost technologií, pracovat s primárními zdroji spíše než s učebnicí, pochopit zásadní změny ve výukových cílech, které vyvolávají odklon od tradičních znalostí ke kompetencím, tj. schopnosti se orientovat v nepřeberném množství informací, aktivně je zpracovávat a s využitím dostupných materiálů (a autorských práv) tvořit něco nového (viz tvořivé myšlení). To vše samozřejmě se soustavným využitím technologií. Ale pozor, ne za každou cenu, jen tehdy, je-li to z pohledu výukových cílů přínosné nebo nutné, protože jinak se věci dnes už dělat nedají.
Je samozřejmě velice nesnadné zaběhané postupy změnit, zvláště v situaci, kdy je celé okolní prostředí vyžaduje (včetně žáků), znalosti jsou očekávány a prověřovány, firmy se předhánějí v nabídkách aplikací, které na fakta orientované výukové aktivity podporují. Co s tím? Pro začátek asi musí stačit, když si situaci uvědomíte a pokusíte se vývoj pochopit.
Postdigitální pedagogika, tak jak se ji snažíme poznat, nikdy nebude jediným tahounem učení. Sice skutečně ovlivňuje celý výukový proces, ale nelze ji dnes již přirovnávat ke koni a oddělovat od vozu. Ve skutečnosti se propojuje s jinými obory a prostupuje všemi hybridními výukovými aktivitami. Učitel, který chce své žáky připravovat na budoucnost, musí mít kromě pedagogických a odborných též kompetence technologické (digitální) přesně tak, jak to již před více jak 10 lety ukázal model TPCK.
Když už vzpomínáme, připomeňme si ještě jeden stejně starý materiál – Deset doporučení pro školu 21. st. podle IDEO. Hned to první doporučení říká doslova toto:
Táhněte, netlačte!
Vypadá to, že jsme vlastně s Michaelem ve shodě. Jen to podobenství by se hodilo spíše jiné. Řekl bych, že nejpříhodnější pro současnost je asi konektivistické přirovnání poznávání k oddenku – Jak roste oddenek?
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.