Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Jak učit hybridně podle Wenmotha
Odborný článek

Jak učit hybridně podle Wenmotha

25. 1. 2021 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Pohled novozélandského odborníka v oboru vzdělávacích technologií na to, jak by měla vypadat hybridní výuka, která se v důsledku pandemie stává běžnou ve školách na celém světě.

O hybridní výuce se v poslední době mluví tolik, že se skoro dá mluvit o módní vlně. Co to je, jsme si již vysvětlili (Hybridní vzdělávání v době postpandemické), neuškodí ale, když se vrátíme k tomu, jak v aktuálních podmínkách tuto metodiku zavádět. Tentokrát se podíváme, co doporučuje Derek Wenmonth, novozélandský expert na vzdělávací technologie s mnoha zkušenostmi s formováním budoucnosti škol věnující se přípravě učitelů v Core Education [1].

I on přichází s jasným poselstvím o tom, že hybridní výuka se stává novým standardem. Připomíná, že z pohledu logistiky existují dvě formy organizace neúčasti některých nebo všech žáků ve škole (též viz Hybridní modely vzdělávání pro podzim 2020):

  1. Paralelní – někteří žáci jsou ve stejné době ve škole, jiní se připojují virtuálně z domova. Výuka je však společná.

  2. Dělená – žáci se ve škole podle daného rozvrhu střídají. Pokud existuje, zabírá společná (synchronní) výuka jen malou část aktivit. Obě skupiny většinou pracují nezávisle na sobě.

Mohlo by se zdát, že zorganizovat hybridní výuku je velký problém. Je třeba se zabývat nejen docházkou, ale též vybavením žáků i učitelů, infrastrukturou a připojením k internetu. Vynořují se otázky kolem designu třídního prostoru a rozmístění žáků (Třída budoucnosti). Jakkoli mohou být všechny tyto formální záležitosti komplikované, tím hlavním problémem je potřeba změny praxe učitelů směrem k digitální pedagogice.

Derek přináší několik příkladů, na nichž lze tuto změnu dokumentovat:

  • Nastavení cílů.
    Důsledkem hybridní výuky je to, že učitel mnohem obtížněji sleduje, co žák dělá mimo školu. Má-li nějaké samostatné učení nastat, musí se žák s potřebou vzdělávat se ztotožnit. Proto je vhodné přizpůsobit obsah a všude, kde to lze, výuku individualizovat (personalizovat). Rozhodně není možné stihnout vše, co dříve, a spoléhat na spoluúčast rodičů.

  • Sebeřízené učení.
    Bez přítomnosti učitele je pro žáka mnohem obtížnější své poznávání řídit. To je schopnost, kterou je třeba se naučit. Nelze ji však předat prostým výkladem. Musí se budovat postupně jako důsledek pečlivého naplánování aktivit, vedení a soustavné podpory ze strany učitelů. Je třeba počítat s možným neúspěchem, z chyb je nutno se umět poučit.

  • Motivace.
    Ztráta orientace, nuda a obavy ze selhání jsou doprovodným jevem počátečního stadia online výuky zvláště v asynchronním módu. Nemá-li žák zůstat pozadu, musí disponovat dostatečnou mírou motivace k překonávání problémů. Bez pochopení a podpory se neobejde. Tato problematika by měla být centrem pozornosti učitele. Je mnohem důležitější připravit pro žáky smysluplnou výukovou aktivitu než jen předávat obsah.

  • Spolupráce.
    Nesmíme zapomínat, že poznávání je sociální aktivita. Je tomu tak i tehdy, má-li se odehrávat na dálku. Existuje celá řada nástrojů, které mohou vyvolat pocit spojení s někým, kdo se na vzdělávacím procesu podílí. Online interaktivity mohou být synchronní (videokonference) i asynchronní (chat, fóra, sdílený dokument).

  • Zpětná vazba.
    Jedná se o velmi důležitou součást poznávání. Typicky má podobu formativního hodnocení, které ale nutně nemusí přicházet jen od učitele. Derek dává za příklad starý maorský (původní obyvatelé Nového Zélandu) zvyk tuakana–teina, podle něhož se v rámci místní komunity vytvářejí vztahy mezi zkušenými experty v určitém oboru (tuakana) a začátečníky (teina) za účelem předávání dovedností. Hybridní výuka musí dávat prostor pro formování takových formativních interakcí – např. je nezbytné dostatečně rychle reagovat na otázky žáků.

  • Sumativní hodnocení.
    Existuje velké množství polemik týkajících se sumativního ověřování výukových výsledků. Za problematický bývá nejčastěji považován důraz na zkoušení dosažených faktických znalostí. Chceme-li se posunout kupředu, musíme klást větší důraz na kompetence. V praxi to znamená dávat žákům daleko více příležitostí, jak demonstrovat, co se naučili (nebo co vytvořili – viz metodika tvořivého myšlení). Je třeba dospět k pochopení toho, že hodnocení ve všech jeho podobách je nedílnou součástí výukového procesu.

  • Pomoc.
    Školní prostředí v současné době disponuje mnoha různými formami pomoci pro žáky při studiu (knihovny, poradci apod.). Je třeba se snažit podobnou podporu budovat i pro výuku na dálku. Lze samozřejmě poskytovat služby odpovídající těm školním v online prostředí. Mnohem účinnější však je vytvářet funkční komunitu podporovatelů poznávání, která zahrnuje mnohem širší oblast, než kam dosahují běžné školní prezenční kontakty žáků. Nesmíme ale zapomínat na to, že nějakou pomoc potřebují i ti, kteří takovou podporu žákům jsou ochotni poskytovat (v první řádě samozřejmě rodiče).
    Pozor, zvláštní pozornost je třeba věnovat žákům hendikepovaným a znevýhodněným (Mýtus meritokracie podle Education Elements).

Na závěr Derek připomíná, že výsledek závisí na profesní přípravě učitelů. Většina z nich byla dosud připravována na práci ve školách, do jakých sami chodili. Schopnost učit hybridně, tj. v podmínkách zvýšené transakční vzdálenosti, však vyžaduje jiné znalosti a kompetence. Nelze automaticky předpokládat, že dobrý prezenční učitel bude bez přípravy schopen efektivně učit i na dálku.

5 Minutes on K-12 Online Learning with Derek Wenmoth

Literatura a použité zdroje

[1] – WENMOTH, Derek. The hype of hybrid learning. 2020. [cit. 2021-1-11]. Dostupný z WWW: [https://futuremakers.nz/2020/09/13/the-hype-of-hybrid-learning/].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.