Snad jste si již všimli toho, jak se pojem „ekosystém“ stává ve školství populární. Belgická odbornice a autorka specializující se na firemní vzdělávání Katja Schipperheijn na toto téma nedávno publikovala celou knihu (Learning Ecosystems). Vzhledem k tomu, že Katja tento pojem používá již od roku 2014 (zde), bude docela zajímavé se seznámit s tím, jak ho chápe.
Její snaha je orientovaná na vzdělávání zaměstnanců. Již v roce 2014 spolu s kolegou Mattem Poepselem definovali 5 fází technologiemi podporovaného rozvoje organizace z pohledu odborného růstu zaměstnanců [1].
 |
| 5 fází rozvoje učící se organizace [1] |
Vývoj začíná u úložiště dat (Data Repository) v podobě zabezpečených lokálních počítačových sítí s úložištěm souborů. Školská analogie odpovídá počítačové učebně a ukládání žákovských prací na síťový disk fyzicky umístěný na z venku nedostupném školním serveru (případně na flashku). Druhou fázi (Broadcast of News) charakterizuje jednosměrné předávání aktuálních zpráv směrem od centra k zaměstnancům. Analogií by mohla být třeba nástěnka (dnes dostupná online), na níž učitel vyvěšuje zadání domácích úkolů.
V další fázi (Interactive Communication) dochází k podobnému vývoji jako při přechodu od webu 1.0 k 2.0 (Jak souvisí Web 2.0 a škola 2.0, 2007), tj. do hry vstupuje interaktivita a zprávy se začínají přenášet tam i zpět. Charakteristickým znakem jsou intranetová diskuzní fóra, v nichž mohou zaměstnanci (žáci) reagovat na záměry vedení (učitele), předkládat návrhy a diskutovat (o zadaných úkolech).
Uzavřené prostředí lokálních sítí je stále více inspirováno cloudovými technologiemi sítí sociálních, v nichž dochází k mnohem vyšším formám interaktivit, tedy i k online spolupráci (Social Collaboration). V této fázi jsou do stávajících intranetových systémů organizace integrovány další nástroje, jako je chat, blog, mikroblog, podcast apod. Spolu se sdílením souborů je vše dostupné v rámci jednoho systému. Nejcennějším aktivem již není obsah, ale lidé a jejich osobní postřehy a zkušenosti. Školskou analogií je nasazení cloudových LMS systémů (např. Google Classroom, či MS Teams).
To podstatné však je, jak se takové nástroje využívají. V podnikovém vzdělávání dochází k potlačení hierarchických bariér, lidé začínají sdílet novinky, osvědčené postupy, a dokonce i zábavné historky jako u kávovaru (Táboráky v kyberprostoru, 2006). Vzniká komunita, která je postavena na sounáležitosti, sdílení a spolupráci v rámci společné platformy. Zapojení se nakonec nezastaví uvnitř organizace, ale postupně se rozšiřuje i na internet a zahrnuje i partnery a zákazníky (viz čelní uživatelé). Teprve pak můžeme mluvit o vzdělávacím ekosystému (Learning Ecosystem).
V rámci ekosystému se učení realizuje jako neustálá interakce s dalšími účastníky, nástroji a zdroji. Cílem firemního vzdělávacího ekosystému je vždy pokrok ve schopnostech zaměstnanců. Proto zde dochází k předávání zkušeností a zavádění inovativních postupů. Ten proces ale není úplně samovolný. V jeho rámci existují specializované (mikro) kurzy zaměřené na důležitá témata. Jsou zde specializovaní lektoři, kteří nejen řídí učení v rámci kurzů, ale též usměrňují (facilitují) aktivity odehrávající se v komunitě prezenčně i online (též viz role kurátora). Cílem není jen potlačení velkých nerovností ve znalostech, ale též ovlivňování chování členů komunity (týmu).
Katja postupem času stále více dospívá k holistickému (komplexnímu) pohledu na problematiku podnikového vzdělávání. Odhaluje skutečnost, že úspěch je mnohem méně závislý na technologiích a více na lidech [2]. Do svých úvah o vzdělávacím ekosystému zavádí poznatky ze svého studia na MIT, a sice hlavně Smithovo algoritmické byznysové myšlení (Algorithmic Business Thinking), které je skvělým příkladem aplikace informatického myšlení na řešení komplexních problémů, k nimž vzdělávání samozřejmě patří [3].
Pro nás je důležité se zamyslet nad tím, jaký je rozdíl mezi podnikovým a školním ekosystémem. Asi ten největší je v tom, že zaměstnance lze poměrně snadno propustit, žáka ZŠ se tak lehce zbavit nelze. Podnikové vzdělávání proto může automaticky počítat s mnohem větším zájmem účastníků o sebezdokonalování. Přesto je ve všech případech právě existence růstového myšlení klíčem k úspěchu. U žáků je jen obtížnější ho dosáhnout.
Ve školství se používá větší množství různých aplikací a je snaha kvůli omezeným financím pracovat co nejvíce s volně dostupnými zdroji (OER). Aby bylo možné v takovém prostředí mluvit o existenci ekosystému, je třeba, aby byly všechny komponenty kompatibilní, tedy schopné předávat si data (interoperabilita).
Právě existence digitálních dat použitelných k analýze je klíčem k hodnocení dosažených výsledků. To je důležité jak v podnikovém vzdělávání, tak ve školství. U žáků je však na něj kladen mnohem větší důraz.
V zásadě nám tedy nic nebrání převzít popis vývoje digitálních podnikových vzdělávacích ekosystémů pro školství. Přes drobné odlišnosti mají mnoho společných vlastností – propojují účastníky s cílem aktivizovat je ke sdílení poznatků a zkušeností, dávají k dispozici vhodné nástroje, sbírají a analyzují data za účelem nasměrování činností a hodnocení výsledků. V podnikové sféře se snaží vtáhnout do aktivní spolupráce i partnery a zákazníky, ve školství spolupracující instituce (např. v rámci projektů), rodiče či odborníky schopné pomoci při řešení určitého problému.
Musíme být na budoucí vývoj připraveni. To znamená si uvědomit, že fyzické a online vzdělávací prostředí nelze oddělit a že všechny jeho komponenty mají být kompatibilní, tj. musí splňovat požadavky ekosystému.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
