Na publikaci Martina Wellera Metaphors of Edtech (viz Wellerovy metafory vzdělávacích technologií) pozoruhodně reagoval Dave Cormier [1]. Než se dostaneme k jeho aktuálnímu příspěvku, je třeba připomenout, že Dave stál spolu s Jimem Groomem a Davidem Whitem u zrodu tzv. pedagogiky nejistoty (Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být). Spomocník se touto problematikou detailně zabývá již dobrých 10 let.
Není divu, že Dava Martinovy metafory zaujaly. Každé podobenství v sobě má větší či menší množství neúplné shody (nejistoty) s tím, k čemu ho přirovnáváme. Má ale jednu jedinečnou vlastnost. Dokáže nečekaně snadno odhalit podstatu problému. Umožňuje o něčem mluvit, aniž bychom si dělali starosti, zda je náš popis skutečnosti dokonalý. Je to způsob, jak čelit nejistotě. Nenutí nás honem hledat důkazy pro určité jevy či teorie.
Pozor, je však třeba dbát na to, že od metafory je jen krok k mýtu. To je pojem, který většinou používáme v kontextu naznačujícím, že se jedná o nepravdu. Dave odkazuje na tvít Cary North, která se pozastavuje nad tím, že v komunitě vzdělavatelů stále kolují dávno vyvrácené mýty, jako 10/20/70, škola jako továrna na znalosti, učicí styly (též viz Neurovědecké mýty ve vzdělávání).
Dave právě na příkladu učicích stylů ukazuje, že dokonce i vyvrácený mýtus může být určitým způsobem užitečný. Naznačuje totiž, že je každý žák jiný. I když asi nemá smysl se vždy snažit předávat výukový obsah každému jen v souladu s jeho preferovaným učicím stylem (čtení, audio, video, kinestetický), je velmi užitečné vnímat rozdíly mezi žáky a snažit se výukové aktivity přizpůsobit jejich potřebám (též viz Gardnerova teorie mnohočetné inteligence).
Na Dava reaguje profesor Jon Dron z kanadské Athabasca University [2]. Potvrzuje, že věci nemusí být pravdivé, aby byly užitečné. Třeba právě styly učení chápe jako odlišné výukové metody, které lze považovat za technologické nástroje s různými účinky. Jejich nasazení může být za určitých okolností užitečné, jindy nikoli. Zkoumat jejich pravdivost nemá smysl.
Technologické nástroje obrovsky obohacují paletu ve výuce využitelných postupů. Vytvářejí mnohem komplexnější prostředí, v němž se nacházejí též nástroje, které mohou být při nevhodném využití škodlivé. Samotné počítače za to nemohou. Způsobují ale to, že se celý vzdělávací systém stává složitějším. Je-li v něm někde chyba, snaží se ji eliminovat často nasazením jiných technologií. A tak se složitost systému stále zvyšuje. Je to dynamický proces, který sice může dosáhnout metastabilního, ale nikdy konečného stavu.
Celé téma uzavřeme myšlenkami profesora vzdělávacích technologií Pedagogické fakulty University of Plymouth Steva Wheelera [3]. Ten svým studentům (budoucím učitelům) vysvětluje, že někdy může být účelné zajít ještě dál než použitím mýtu. Ukazuje, jak vyvolat u žáků vjem, který je pouhou iluzí. Jeho cílem je vysvětlit potřebu kritického posuzování jevů kolem nás se vyskytujících (nejen dezinformací). Experiment na následujícím videu nedoporučuje nikomu opakovat.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
