Zdá se, že umělá inteligence (AI) v posledním roce zcela ovládla problematiku vzdělávacích technologií. Když nic jiného, donutila téměř všechny učitele zamyslet se nad možností jejich využití ve své práci. Mnozí z nich mají pocit, že jim v tomto směru ujíždí vlak. Nové nástroje na pomoc učitelům vznikají jak houby po dešti, žáci zkoušejí jejich schopnost řešit školní úkoly, systémy řízení výuky jsou díky nim stále sofistikovanější a dokážou se stále lépe přizpůsobovat potřebám uživatelů.
Ve skutečnosti se ale o žádnou převratnou změnu nejedná. Téměř vše tady již dříve bylo. Didaktikou se jako červená nit od nepaměti táhne souboj instruktivních a konstruktivních metod. Ty instruktivní, jako dril či paměťové učení, v minulosti převládaly. Počínaje Komenským však zaznamenáváme stále větší příklon ke konstruktivismu. Přitom jsme si dobře vědomi toho, že je třeba dospět k rovnováze, i toho, že ji má každý nastavenu trochu jinak. Oba přístupy mohou svým způsobem technologie využívat. Vývoj v pozadí má charakteristické rysy spirály (Cykly podle Reicha). Vzpomeňme třeba na to, jaký efekt měl Sputnik na americké školství (Co má Sputnik společného se vzdělávacími technologiemi).
Když se z tohoto úhlu pohledu podíváte na model, který pro budoucí integraci AI do výuky vytvořil náš dobrý známý A. J. Juliani [1], jistě si všimnete, že i zde se jedná o soupeření dvou odlišných přístupů s rovnováhou uprostřed.
Budoucnost vzdělávání podle A. J. Julianiho [1]
AI resistentní přístup je tradičnější. Vyznačuje se zákazem využití AI, nejlépe vlastně všech technologií. Výuka se orientuje na psaní rukou a čtení papírových dokumentů (knih). Během vyučování se rozvíjí živá diskuse, žáci mají přímý osobní kontakt s učitelem i mezi sebou. V současnosti se stále více prosazují venkovní aktivity často zaměřené na životní prostředí.
AI kompatibilní přístup se liší hlavně tím, že dovoluje využívat technologie k umocnění výukového procesu. To „umocnění“ je zásadní věc, protože existuje mnoho forem pro osobní růst spíše škodlivého využití technologií, které tento přístup rozhodně nepodporuje. V zásadě se jedná o aktivity, které jsou vždy vhodným způsobem propojeny s tím, co se odehrává ve výuce. Žáci ve své tvorbě a v badatelských činnostech smějí kontrolovaným způsobem využívat generativní AI. Vždy ale jen se souhlasem učitele, předem prodiskutovaným způsobem a s přiznanou citací příslušného zdroje. V mnoha případech může AI asistent fungovat jako člen pracovního týmu, který spolupracuje na úkolu zadaném žákům v rámci výuky (kolaborace). Aplikace využívající AI k poskytnutí okamžité doporučující zpětné vazby na dílo vytvořené žákem mají zjevně minimálně jednu výhodu proti učiteli, který zdaleka není schopen na vše reagovat okamžitě.
Pokusme se si představit i to, jak by mohl vypadat vhodný kompromis, tedy rovnováha. Jde především o to propojovat aktivity podporované technologiemi s těmi, které se orientují na přímý kontakt. Tedy např. je-li využita AI ke generování nějakého výstupu, je nezbytné se přesvědčit, zda žák porozuměl obsahu – třeba prostřednictvím obhajoby před třídou (všimněte si podobnosti s problematikou využití Wikipedie před 20 lety). Vhodným způsobem lze resistentní a kompatibilní komponenty aktivit skloubit v rámci projektů, které poskytují nepřeberné množství možností. Instruktivní postupy mohou kombinovat AI podporované asynchronní učení se synchronním ověřováním dosažených kompetencí formou cvičení v reálném čase, při němž nelze na umělou inteligenci spoléhat.
Samozřejmě, že se přístup významně liší podle věku žáků. Resistentní bude jistě převládat na 1. stupni, kompatibilní však musí být konečným cílem výuky. My všichni se již bez podpory AI v budoucnosti neobejdeme.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
