Paulo Reglus Neves Freire (19. září 1921 – 2. května 1997), brazilský pedagog a filozof, byl předním obhájcem tzv. kritické pedagogiky… Tak takto svůj popis této osobnosti uvozuje naše Wikipedie. Dále pak rozvíjí příběh chudého chlapce, který v mládí během hospodářské krize zakusil hlad, ale vypracoval se a stal se navzdory studiu práv a filozofie světovým učitelem.
Přímá osobní zkušenost s těžkým životem jihoamerických rolníků a dělníků ho přivedla k formulování tzv. kritické pedagogiky, která vycházela z filozofie levicově orientované kritické teorie. K pochopení jeho vize je třeba znát blíže situaci, v níž se Brazílie v poválečném období (50. léta 20. st.) nacházela. Pokusím se stručně naznačit.
V Brazílii kromě potomků stovek tisíc přistěhovalců z Portugalska žije daleko více potomků několika milionů afrických otroků. Mnoho obyvatel této země již má smíšený původ. Přesto byly v polovině minulého století ještě všudypřítomné pozůstatky rasismu. Na první pohled je to vidět třeba na volebním systému, který sice již zavedl všeobecné volební právo, ale podmiňoval ho (podobně jako v bývalých konfederačních státech USA) testem gramotnosti. Záměr je zřejmý. Cílem bylo znemožnit chudým negramotným, typicky barevným potomkům černochů, ovlivňovat politiku a mocným naopak umožnit je ovládat a nadále zotročovat. [1]
Není náhodou, že jedním ze základních znaků kritické pedagogiky je její přímý vztah k politice. Budete-li číst Freireův životopis, nedivte se, když zjistíte, že se na počátku 60. let plně věnoval masové výuce čtení a psaní dospělých. Ve skutečnosti ale nešlo jen o přípravu negramotných na test. Jeho záměrem bylo zároveň zvyšovat uvědomění neprivilegovaných vrstev obyvatel tak, aby každý byl schopen převzít za svůj život zodpovědnost, aby svou účastí ve volbách přispěl k pozitivnímu vývoji celé společnosti.
Tento aspekt pedagogických vizí má zřejmou souvislost s konstruktivně orientovanými teoriemi Freireho předchůdců, jejichž myšlenky mu byly vzorem. Většina z nich byla též se stavem školství nespokojena. Začít můžeme již u Rousseaua, který jako první začal prosazovat individuální svobodu učení, z těch nám dobře známých stojí za zmínku například též Piaget s jeho konstruováním vlastních poznatků na základě předchozích či Dewey jako duchovní otec progresivního problémově orientovaného vzdělávání v USA [2].
Velice přiléhavě smysl Freireho pedagogiky popisuje Henry A. Giroux: „Freire bojoval proti nesmyslné vědě a vyprázdněné výuce postrádající důležité souvislosti. Věřil, že veškeré učení má směřovat k osvobození a je zřetelně politické, protože nabízí studentům možnost sebereflexe, dává jim šanci vlastního rozhodování o životě a dovoluje kriticky chápat svět.“ [3]
Freiremu se podařilo přispět k emancipaci negramotných Brazilců natolik, že se v roce 1965 moci chopila vojenská junta, a bylo po vzdělávání. Freire byl nucen odejít do exilu, nejprve do Bolívie a Chile, pak na Cambridge a nakonec do Ženevy (působiště Piageta). Domů se mohl vrátit až po uvolnění diktatury v roce 1980. Koncem 60. let napsal Freire své stěžejní dílo Pedagogika utlačených, které již svým názvem zřetelně naznačuje, oč jde. Vložený odkaz vede na shrnutí obsahu na webu Kritického myšlení. Nechám na vás, zda se s ním seznámíte. Já se budu věnovat souvislostem technologickým.
Předpokládám, že se Seymourem Papertem se Freire znal již od 60. let. Papert jako Piagetův žák pobýval v Ženevě jen o několik málo let před ním. V každém případě byl jejich přístup ke vzdělávání velmi podobný. Existuje celkem zajímavý záznam z Papertovy návštěvy v Brazílii koncem 80. let.
Paulo Freire & Seymour Papert Parte 1 de 7
Pro nás vzdělávací technology je Papert tím největším guru, protože nám ukázal cestu ke konstruktivní aplikaci technologií do výuky, která směřuje k tvořivému myšlení. Podařilo se mu prakticky naplnit hlavní myšlenky svého učitele (Piageta) a ovlivnil výuku informatiky natolik, že se dodnes pokoušíme jeho odkaz naplnit (informatické myšlení).
Freire se technologiemi přímo nezabýval. Ze záznamu jeho setkání s Papertem vyplývá, že si tehdy, před 30 lety, ještě vůbec neuměl představit jejich všudypřítomnost (tj. vybavenost všech včetně chudých). Přesto je jeho učení pro využití vzdělávacích technologií přínosné. Souvislosti lépe pochopíme, seznámíme-li se s názory bývalého studenta MIT Media Lab, nyní šéfa Transformative Learning Technologies Lab na Stanfordu, Brazilce Paula Bliksteina, který před více než 10 lety v chudinských čtvrtích São Paula realizoval několik projektů, které se snažily účastníky přivést k vlastní tvorbě prostřednictvím technologií. Svá východiska popisuje takto:
„Spojení mezi Freirem a Papertem vytváří slibné podmínky pro výzkum a pro aplikaci inovativního vzdělávacího prostředí. Freireho důraz na humanismus jde velmi dobře dohromady s Papertovou metodou tvorby osobně smysluplných artefaktů. Jsem přesvědčen, že konstruktivně orientované využití technologií schopné vyjádřit osobní zájmy dokáže podpořit Freireho emancipační výchovné cíle možná dokonce ještě lépe než jazyk a čtenářská gramotnost.“ [4]
Současný vývoj technologií však naznačuje, že bychom měli Freireho odkaz chápat ještě daleko šířeji. Globalizovaný svět totiž vykazuje mnohé známky vzdáleně připomínající situaci, v níž Freire vyrůstal a proti níž celý život bojoval. Existují kasty vyvolených, kteří se snaží velké skupiny obyvatel této planety ovlivňovat tak, aby si své privilegované postavení udrželi. Jde sice pořád hlavně o peníze, ale primárním prostředkem již není kapitál, nýbrž dostupnost informací a schopnost je vyhodnocovat.
Analogicky to tedy pro dnešek znamená, že (v tradičním smyslu většinou gramotní, avšak) informačně negramotní občané sice smějí chodit k volbám, ale nejsou schopni volit podle svých skutečných zájmů. Hlasují podle toho, o čem je přesvědčí manipulátoři veřejného mínění (Dezinformace vítězí!?). Co myslíte, ptám se čistě hypoteticky, neměli bychom v zájmu demokracie zavést test informační gramotnosti jako podmínku účasti? Možná by to mělo blahodárný vliv na ochotu občanů si ji zvyšovat.
Najde se nějaká osobnost globálního významu, která po Freirem převezme štafetu a dokáže přesvědčit obrovské množství informačně negramotných lidí tohoto světa, že je v jejich zájmu učit se?
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.