Přesvědčit učitele, že hlavním smyslem nasazení technologií do výuky je jim pomoci, se nám dlouhodobě nedaří. Jednou z příčin jsou nejspíše jejich obavy, že je technologie možná jednou nahradí. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda jsme to již se strašením, kdo všechno bude v blízké budoucnosti nahrazen stroji s umělou inteligencí, nepřehnali. Ve skutečnosti je to trochu jinak. Nemohu nevzpomenout vše říkající bonmot, který jsem poprvé slyšel od Sheryl Nussbaum-Beach: „Učitelé nebudou nahrazeni novými technologiemi, ale učitelé, kteří je nepoužívají, budou nahrazeni těmi, kteří je ve výuce využívají.“ (viz závěr článku Kdy dojde k technologické personalizaci výuky?)
Stejně jako v mnoha jiných profesích, i u učitelů platí, že ten, kdo dokáže umocňující asistenci technologií využít, je mnohem schopnější. Nejčastěji naši pozornost soustředíme na ty aplikace, které jsou v módu 1:1 používané žáky, a přitom ověřují jejich výsledky a nasměrovávají jejich další činnost (adaptivita, analýza výsledků, individualizace, personalizace). Chceme-li u učitelů uspět, je třeba, aby jejich nezastupitelná role při integraci takových technologií do výuky byla naprosto evidentní. (Ve skutečnosti vždy bude, protože umělá inteligence ještě dlouho nebude schopna dovést žáky k vyšším formám myšlení.)
Velmi hezkým příkladem vývoje tímto směrem je projekt doktoranda Carnegie Mellon University Kennetha Holsteina nazvaný Lumilo [1]. Jedná se o integraci rozšířené reality do systému řízení výuky, která dovoluje učiteli během běžného procvičování libovolné látky ve třídě prostřednictvím specializovaných brýlí sledovat, jak na tom jednotliví žáci jsou, a přitom s nimi být v přímém osobním kontaktu (nedívat se na displej).
Lumilo je součástí systému řízení výuky, který je na Carnegie Mellon University pod názvem Cognitive tutor vyvíjen již od 90. let minulého století. Na amerických školách je běžně používán pro výuku matematiky s podporou technologií. Systém s pomocí umělé inteligence analyzuje chování žáka a snaží se mu poskytnout okamžitou personalizovanou pomoc zvládnout látku definovanou standardy (a kurikulem). Nejčastěji je výuková činnost s jeho využitím realizována jako „blended learning“, to znamená kombinováním prezenčních a online aktivit.
Výzkum Carnegie Mellon v minulých letech ukázal, že lépe než sebeinteligentnější systém dokáže žáka (studenta) k cíli posunout schopný učitel [1]. Proto se výzkum začal zabývat tím, jak i při nasazení výukových technologií podpořit přímou účast učitele. Lumilo je sice zatím jen funkčním prototypem, má ale poměrně zajímavý potenciál, který dokládá i velký zájem komerčního sektoru.
Je určen k podpoře prezenční výuky v počítačové učebně (či jinde při vybavení 1:1). Jakmile si učitel nasadí brýle a podívá se na žáky, zobrazují se mu informace systémem průběžně zjišťované. U každého vidí nejen minulé výsledky jeho snažení, ale též to, v jakém stavu se právě nachází. Nad jeho hlavou se zobrazuje buď spokojený smajlík, otazník (používá-li pomoc systému), vykřičník (snaží-li se provádět nedovolené aktivity) či „Zzz“, věnuje-li se žák s výukou nesouvisející činnosti. Dospěje-li systém k přesvědčení, že žák potřebuje přímou pomoc od učitele, zvedne virtuálně ruku. Souhrnné informace pro celou třídu (kolik žáků již uspělo při získávání cílových dovedností) systém zobrazuje při pohledu na zeď učebny.
Didaktické konsekvence naznačující přínos takového technického vybavení jsou nasnadě. Učitel se může volně pohybovat po třídě, podporovat žáky tím nejvhodnějším způsobem, a přitom má k dispozici dříve netušené množství aktuálních informací. Analýza výukových výsledků je sice k dispozici již nějaký čas (např. Khan Academy), jenže dosud většinou tak, že je žák při práci osamocen a učitel reaguje dodatečně. A to je právě to, co Lumilo revolučním způsobem mění.
Zdá se, že nástroje podporující smíšenou realitu mají před sebou velkou budoucnost. Nacházejí se ve vývojovém stádiu, v němž byly před mnoha lety počítače. Nelze vyloučit, že jejich budoucí vývoj bude podobný (viz Amarův zákon a Hype cyklus).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.