Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Antropoložka internetu Mimi Ito
Odborný článek

Antropoložka internetu Mimi Ito

18. 11. 2019 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Zpráva o zajímavé vědkyni Kalifornské university Mimi Ito, která se zabývá působením online tzv. „sítí spřízněnosti“ na mladé lidi z antropologického pohledu a hledá formy jejich maximálně přínosného využití.

Vždy, když slyším o University of California, Irvine (předměstí LA), vzpomenu si na profesora Alfreda Borka, který zde působil a na jaře 1990 mě přijal a vybavil několika kily zajímavého čtení. To (pro nás) bylo ještě v době předinternetové. Žil jsem pak z těch poznatků hezkých pár let a známost s ním jsem později zúročil při návštěvě londýnské King’s College. To by ale bylo jiné povídání!

Na Univerzitě v Irvine dnes působí zajímavá osobnost, která nás může obohatit v poznání výukového využití internetu. Je to Mizuko (Mimi) Ito, původem Japonka žijící v USA. Jako kulturní antropoložka s doktorátem ze Stanfordu se zabývá vlivem sociálních médií a online her na děti. Za zmínku stojí, že jejím manželem je vědec Scott Fisher zabývající se virtuální realitou, a bratrem Joi Ito, bývalý ředitel MIT Media Lab.

Mimi je zakládající členkou skupiny vědců zkoumajících formy učení, které existují právě jen díky soustavnému připojení dětí k internetu. V rámci univerzitního ústavu Humanities Research Institute založili Digital Media and Learning Research Hub a snaží se získávat peníze na výzkum ze všech možných zdrojů. To má, jako obvykle, za následek existenci hned několika různých webů, které se zabývají velmi podobnou problematikou. Hlavní platformou pro tuto skupinu je Connected Learning Alliance.

Podívejme se na výsledky, jichž Mimi v poslední době dosáhla. Její předposlední významnou publikací je studie From Good Intentions to Real Outcomes: Equity by Design in Learning Technologies (Od dobrých úmyslů ke skutečným výsledkům: Rovnost díky tvořivému využití vzdělávacích technologií) [1], na níž spolupracovala s nám dobře známým vědcem MIT Justinem Reichem. Autoři v ní definují největší problémy, a pak hledají strategie, s jejichž pomocí bychom je mohli řešit.

Problémy:

  • Stejné technologie, různé školy
    Jsme v situaci, kdy vybavenost žáků technologiemi je velmi podobná (1:1), zato využití technologií školami (ve výuce) se velmi liší. Podle studie mají bohatší školy v USA tendenci používat technologie mnohem progresivněji než chudé. To je pravděpodobně příčinou toho, že větší využívání technologií ve výuce vede k horším výsledkům (OECD: Žáci, počítače a učení).
  • Otevřenost ≠ rovnost
    Cena technologií i přístupu do internetu se zmenšuje a zároveň existuje velké množství volně dostupných výukových materiálů (OER). Dá se říci, že rozdíly v možnosti učit se online se snižují. Bohužel však této možnosti využívají více lidé s vyšším socioekonomickým statusem, kteří jsou ke studiu více motivovaní (viz MITx MOOC o vzdělávacích technologiích).
  • Sociální a kulturní síly komplikují dobré úmysly
    Jakmile jsou ekonomické a technologické překážky odstraněny, naplno se uplatňují sociální a kulturní rozdíly mezi lidmi. To má nepředvídatelné důsledky. Sociální rozdíly mezi vývojáři a uživateli způsobují potíže s přizpůsobením výukových aplikací tak, aby byly snadněji akceptovatelné znevýhodněnými skupinami.

Strategie řešení:

  • Shoda na sdílených cílech
    Reformátoři, vývojáři a studující by se měli shodnout na společném úsilí vedoucím ke snižování sociálních rozdílů, a tím k eliminaci nerovností.
  • Spojení domova, školy a komunity
    Bohatší žáci mají často technicky mnohem vyspělejší rodiče, kteří svým dětem pomáhají získat potřebné kompetence. To bohužel neplatí o chudších. S tím by měli počítat tvůrci programů pro výuku digitální gramotnosti. Jednou z možných strategií je podpora budování kvalifikace rodičů, jinou možností je vytvářet prostředí, v němž si každý může najít svého schopného mentora online (Mimi používá zkratku HOMAGO).
  • Zahrnutí zájmů minorit a mladých lidí
    Online komunita může vytvářet nepřátelské prostředí pro minority, ale může zrovna tak sloužit k budování přátelského a bezpečného místa pro všechny. Nejsilnější výukové zkušenosti vznikají, když se propojí mimoškolní zájmy žáků s akademickým obsahem kurikula.
  • Cílit na zájmy skupin
    Jestliže vývojáři a reformátoři porozumí potřebám komunity, které poskytují své služby, musí vyvíjet takové programy, které jsou určeny těm nejohroženějším skupinám. Např. cílené na rizikové body v trajektorii studia znevýhodněných žáků.

Poslední kniha Mimi Ito se dříve rozpracovanými tezemi zabývá podrobněji. Nese titul Affinity Online: How Connection and Shared Interest Fuel Learning (Online spřízněnost: Jak spojení a sdílené zájmy posilují učení) [2]. Je výstupem několikaletého etnografického výzkumu chování mladých lidí na místech, kde sdílí své zájmy online a spolupracují. Mimi svým výzkumem hledá odpověď na to, do jaké míry jsou přínosné sdílené aktivity, které děti realizují online (Mimi používá termín „sítě spřízněnosti“). Zda podporují budování sociálních a metakognitivních schopností, napomáhají školním, občanským či pracovním aktivitám.

Hlavním předmětem našeho zájmu je, jak sítě spřízněnosti, do nichž se mladý člověk zapojuje, přispívají k jeho osobnímu růstu. Ukazuje se, že podstatou jejich úspěšného využití je spojení s vůdčími osobnostmi (mentory), jejichž schopnosti jsou na vyšší úrovni, a posouvají mladého člověka vhodným směrem. Důležitá je role celé komunity, s níž se může mladý člověk identifikovat (napodobování). Přitom je vztah, který takto online vzniká, významně jiný než ten, který se vyvíjí v rodinách, ve školách nebo při jiných příležitostech fyzického kontaktu s lidmi. Času je málo, projevuje se vyšší transakční vzdálenost, a tak je třeba online řešit jen to, kvůli čemu ke kontaktu dochází. Typicky se proto jedná hlavně o aktivity, pro něž existuje nějaký společný specifický zájem, a účastníci se o dané téma aktivně zajímají. Míra sounáležitosti je většinou mnohem vyšší než se školou, nebo dokonce i s rodinou. Jedním z typických znaků, který je často zmiňován, je pocit uvolnění, který členové takové komunity získávají.

Je namístě sledovat vliv těchto sítí spřízněnosti na to, jak mladí lidé budují své sociální vazby (osobní vzdělávací prostředí). Mimi se v poslední době stále více snaží zkoumat a rozšiřovat tzv. „ostrůvky pozitivní deviace“ (positive deviance). Jsou to ta místa online, která jsou pro zdárný vývoj nejpříznivější. I když generační propast existuje, je velkou chybou, když v roli vychovatelů vnímáme veškeré aktivity našich dětí na internetu pouze negativně.

Některé formy online spojení mladých lidí v rámci sítí spřízněnosti jsou nám již nějaký čas známy. Jsme si vědomi toho, že takové online hry jako Starcraft podněcují tvořivost, posilují schopnost týmové spolupráce, a často též nutí využívat ke komunikaci cizí jazyk. Uvědomujeme si, jak zásadním přínosem pro globální rozvoj informatického myšlení bylo sdílení hotových naprogramovaných výtvorů mezi uživateli portálu Scratch. Tušíme již, že značně přínosným nástrojem pro výuku je prostředí Minecraftu.

Mimi však chce naše poznání posunout ještě dále. Jde jí o to, abychom tyto ostrůvky pozitivní deviace kolem nás jako pedagogové začali vnímat a snažili se je rozšiřovat. Sama se do této činnosti vrhla po hlavě. Aktivně se podílí na provozu YOUmedia Learning Labs Network, jež buduje kluby mladých lidí vedených zkušeným lektorem v rámci knihoven, muzeí i škol, či Connected Camps, které podporují sdílení v rámci skupin učících se pracovat s Minecraftem. Ve své knize Mimi zmiňuje i další podobná místa, která zkoumala – např. Klub přátel Harry Pottera, portál One Direction pro autory textů, Nerdfighter sdružující aktivisty snažící se pomáhat dobrým věcem, Little Big Planet pro tvůrce sdílející vlastní návrhy her ad.

Hraní online počítačových her se stává natolik samozřejmou věcí, že ho budeme asi muset akceptovat i jako výukový prostředek. Zvláště jedná-li se o hru výukovou. Rozmáhá se též soutěžení v tom, kdo je lepším hráčem (říká se tomu esport), což já osobně moc neschvaluji. Vězte ale, že v USA existuje dokonce organizace (North America Scholastic Esports Federation), která podporuje kluby hráčů středních škol a jejich soutěžení zaměřené na učení. I to lze označit za síť tvořenou spřízněností.

Závěr je zřejmý. Musíme přijmout fakt, že neformální online učení bude v přípravě našich dětí na život hrát stále významnější roli. Měli bychom proto vytvářet takové podmínky, v nichž je praktikováno k jejich maximálnímu prospěchu. To znamená ho nepotlačovat, ale sledovat, podporovat a hodnotné výsledky oceňovat.

Introducing Affinity Online: How Connection and Shared Interest Fuel Learning

Literatura a použité zdroje

[1] – REICH, Justin; ITO, Mizuko. From Good Intentions to Real Outcomes: Equity by Design in Learning Technologies. 2017. [cit. 2019-10-16]. Dostupný z WWW: [https://clalliance.org/wp-content/uploads/2017/11/GIROreport_1031.pdf].
[2] – ITO, Mimi. Affinity Online: How Connection and Shared Interest Fuel Learning. 2019. [cit. 2019-10-16]. Dostupný z WWW: [ https://clalliance.org/publications/affinity-online-how-connection-and-shared-interest-fuel-learning/].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.