Laterální čtení

Anotace

Laterální čtení je způsob čtení, při kterém okamžitě ověřujeme důvěryhodnost webové stránky, autorů i informací v dalších otevřených oknech prohlížeče. Až po ověření se vracíme na původní stránku. [4]

Spolu s tím, jak technologie mění náš svět publikování textů, si stále více uvědomujeme, jak důležité je ověřovat informace. Studie Sam Wineburg’s Stanfordského výzkumného týmu ovšem zjistila, že ani studenti, ani univerzitní učitelé neumějí důvěryhodnost informací určit dostatečně. Jakkoli strategie řešení se vzděláním rostly, pouze profesionálové zabývající se ověřováním informací používali správný způsob ověřování. [4]

Většina z nás je totiž, možná i pod vlivem kritiky multitaskingu a důrazu na pečlivé čtení (close reading), zvyklá číst pozorně shora dolů a při kontrole stránky se orientovat podle informací v dalších rubrikách, zejména v rubrice „O nás“. Takové čtení se nazývá vertikální a nedochází při něm k odhalování lživých informací a polopravd. [2]

Profesionálové postupují jinak. Při otevření stránky, kterou chtějí číst, otevírají řadu dalších panelů, v nichž se nejprve snaží vyhledat informace o stránce samotné a jejích autorech. Proč takto? Obraťme se trochu nazpět, k běžnému čtení fyzických textů. Když volíme knihu, článek ve sborníku, časopisy nebo denní tisk, už něco málo o autorech nebo kvalitě článků víme. Právě proto jsme texty zvolili. Sami pro sebe hodnotíme texty jaksi v předstihu, než po nich sáhneme. Na webu ale často narazíme na stránku, jejíž autor je pro nás neznámý, a musíme si poradit jinak. Pokud vyhledáváme, co o sobě autor říká rovnou na stejných stránkách, neuvědomíme si, že může lhát. Pokud kontrolujeme odkazy v textech, zavedou nás jen tam, kam autoři chtějí. [2] A jak říká John Green ve svém popularizačním videu, často je nám vsugerováno, co máme vidět (skvělé logo, nádherné obrázky…). [3] Řešením je podle Sam Wineburg’s Stanfordského výzkumného týmu laterální čtení. Laterální čtenáři se nezabývají stránkou, dokud si nezjistí, co říkají o tomto webu jiné spolehlivé zdroje. Hledají kousky informací na jiných stránkách i v komentářích. Kontrolují nejen odkazy ze stránek odcházející, ale i ty, které na tento web vedou. [2] Až poté, co si vše ověří a dají do souvislostí, vrací se znovu k původnímu textu.

Laterální čtení je součástí důkladnější strategie ověřování:

1. Zkontrolovat, zda již někdo informace ověřil nebo provedl syntézu výzkumu (Začít se doporučuje např. na Wikipedii a pokračovat na stránkách, které ověřují informace – Snopes, Fact Check, Politifact…).
2. Najít originální zdroj informací. (Většina obsahu na webu často není původní.)
3. Číst laterálně a hledat, co jiní říkají o zdroji informací. (Text je vždy propojený s jinými texty, zdroji dat, čtenáři, publikačními platformami a jejich vlastními předsudky.) [1]
4. Jestliže se v informacích ztratíme, musíme se vrátit. (Často se hovoří o tom, že se doslova ztratíme v králičí noře, utvořené z dalších oken a odkazů.) [4]

Samozřejmě se nejedná o úplně nový přístup, vždy jsme po dětech požadovali více zdrojů, popř. je seznamovali s primárními a sekundárními zdroji. Jenže to nové je jak a kde se čtení děje: „V časech propagandy je čtenářská gramotnost sama o sobě nedostatečná. Musí být spojena s kritickým myšlením, abychom se posunuli od jednosměrného konzumního přijímání informací k dynamickému chápání smyslu textu.“ [4] Musíme proto i pojmenovat konkrétní postupy a strategie a záměrně tyto strategie procvičovat. Knihy a básně nikdo neodmítá, musíme si ovšem uvědomit, že takové čtení probíhá v jiném kontextu.

Hyperlinkové a hashtagové čtení

Silvia Rosenthal Tolisano zmiňuje kromě laterálního čtení také dva další způsoby pročítání textu. Jako zkušení čtenáři musíme počítat s tím, že texty na webu obsahují množství odkazů. Hyperlinky autorka vnímá jako propojení s ostatním světem, text přece neexistuje ve vakuu, těžko proto najít začátek a konec, protože se skutečně jedná o síť informací. Svým způsobem hyperlinky také nahrazují seznam zdrojů. My jako čtenáři musíme vědět, kam obvykle jednotlivé odkazy, ukryté pod textem i obrázky, vedou (na jinou stránku, na určité místo stejného blogu, na soubor, na větší verzi obrázku, reklamu…) nebo rozumět tomu, že některé odkazy jsou tvořeny automaticky pomocí hashtagu, popř. se jedná jen o clickbait. Jestliže chceme číst důkladně, nezbývá nám než se odkazy proklikat v nových oknech, které nás zpětně zavedou k článku jako drobky Jeníčka a Mařenky. Musíme si proto zachovat cit pro směr, kudy jdeme. S. R. Tolisano radí používat klávesovou zkratku (Ctrl nebo cmd při kliknutí na odkaz) nebo služby jako Pinterest, Pocket, Diigo, Wakelet. A na totéž nezapomenout na mobilu či tabletu. Hyperlinkové čtení nás zkrátka učí číst hlouběji, protože čteme dál, i když jsme článek už dočetli. [1]

Hashtagové čtení znamená strategicky využívat hashtagů k propojení informací, konverzace a souvisejícího obsahu zejména na sociálních sítích a znovu číst nelineárně. Zároveň odlišit humorné použití hashtagů (#icantbelieveitstrue), popř. zneužití spammery. Využívat hashtagů při konverzaci, např. při snadnější diskusi ohledně učitelských témat na Twitteru. Vytvářet komunitu kolem společného zájmu a zachovávat určitá pravidla sociálního tagování (folksonomy). A při tom všem zachovat jistou míru plynulosti. [1]

V textu New Forms of Reading and Writing shrnuje S. R. Tolisano několik prvků týkajících se změny čtení u digitálních textů: [5]

• U analogového čtení čteme potichu ve svých hlavách, interpunkce a konce kapitol nám říká, kde nastane konec.

• U digitálního se vyrovnáváme s neustále se obnovujícím proudem informací.
• Ustavičně jsme konfrontováni s odkazy, proto musíme číst v mnoha vrstvách.
• Často čteme jen fragment konverzace, který nás propojí s dalšími komentáři, např. i pomocí hashtagů.
• Čteme s myšlenkou na podporu komunity a osobního vzdělávacího prostředí.
• Čteme v přítomném okamžiku a málokdy se vracíme. Používáme filtry, aby se k nám dostaly ty informace, které pro nás budou užitečné.
• Hledáme další hodnotné osoby tak, že prohledáváme sítě, chaty, skupiny, seznamy a hashtagy.
• Každá digitální platforma bude mít svůj vlastní způsob čtení, netiketu, formu a syntax (Instagram, Snapchat, Pinterest…).
• Musíme počítat s tím, že digitální čtení nenahradí analogové.

Co se týká skutečných lekcí, které by ukázkovým plánem provedly začínajícího učitele, příliš jich na webu nenajdeme. Jedna ze zajímavých hodin postavených na EUR fázích je Flex Your Fact-Checking Muscles – Read Laterally, druhá Lesson 3: Lateral Reading. V českém prostředí by se po mírných úpravách dala použít lekce Pavla Hodála Důvěřuj, ale prověřuj – ne všemu v internetu se dá věřit.

Laterální čtení má nepochybně své místo mezi kompetencemi pro 21. st. Je to ve skutečnosti jen novodobá forma „čtení s porozuměním“. Měl by se s ním seznámit každý učitel a mělo by se objevit i v revidovaných rámcových vzdělávacích programech.

*

Článek byl finančně podpořen a vytvořen v rámci spolupráce Spomocníka na kampani Gramotnosti.pro život – Učíme v souvislostech, kterou v rámci aktivit NPI ČR řeší systémový projekt OP VVV Podpora práce učitelů.