Nedávno média probírala případ, který se stal na Concordia University v kanadském Montrealu [1] [2].
Studenta 3. ročníku Aarona Ansuiniho v rámci jednoho kurzu oboru Historie umění zaujaly doporučené videotutoriály natolik, že chtěl jejich autora, profesora Gagnona kontaktovat osobně. Zjistil, že před dvěma roky zemřel. To ho udivilo natolik, že se začal veřejně na Twitteru ptát, jak je možné, že ho pořád učí.
Bylo to vlastně z velké části jenom nedorozumění. Concordia, stejně jako skoro celý svět, teď učí na dálku. Aaron se ze sylabu kurzu dozvěděl, že lektorem je Dr. Marco Deyasi a že autorem videí je profesor Gagnon, který tento kurz učil dříve. Žádná zmínka o tom, že již není k dispozici. Univerzita nejasnost přiznala, a sylabus i životopis profesora Gagnona na svém webu upravila.
Montreal student shocked that dead professor is teaching online class
Byl by to banální příběh, který nestojí za zaznamenání, kdyby se v souvislosti s ním neotevíraly další otázky.
Ta první je celkem jednoduchá. Má vzdělávací instituce právo použít dílo svého zaměstnance, které bylo vytvořeno v rámci jeho pracovního úvazku, přestože je v tomto případě majitelem autorských práv pořád samotný autor? I takové otázky se vynořily. Odpověď je jasná – ANO. Je tomu tak zvláště v případě, kdy je účelem vzdělávání. Nám to asi přijde úplně jasné.
Mnohem zajímavější je však jiná otázka, s níž jsem se mezi reakcemi na tento případ nesetkal. Dočkáme se v blízké budoucnosti toho, že bude možné, aby někdo s pomocí technologií po své smrti alespoň v nějaké omezené formě pokračoval v započaté činnosti?
Řekl bych, že tato možnost je zvláště zajímavá právě v oblasti vzdělávání. Dříve jsme měli po smrti významného pedagoga k dispozici jen jeho dílo v podobě publikovaných textů. Dnes jsou k dispozici různé multimediální artefakty (video i zvukové záznamy). Jenže to není všechno.
Současná umělá inteligence je schopna simulovat osobnost na neuvěřitelné úrovni. Na základě existujících dat (digitální stopy), pokud je jich dostatek, prostřednictvím aplikace hlubokého učení lze simulovat vlastnosti osobnosti a vytvořit její virtuální kopii. Příkladem může být nedávný patent Microsoftu, jehož aplikace shromažďuje příspěvky ze sociálních sítí, dopisy (e-maily), fotky, videa apod. a vytváří kopii osobnosti, jejímž základem je chatbot, ale má potenciál generovat i umělou vizuální podobu včetně hlasu. [3] Hlavním cílem v tomto případě je nabízet komerční službu pozůstalým spojující je se zemřelými příbuznými.
Velmi oblíbenou variantou aplikování podobných funkcí je vytváření dezinformací, jako např. na následující ukázce.
Stejná technologie by teoreticky již dnes měla být schopna vytvořit kopii známého pedagoga, s nímž pak mohou studující komunikovat téměř shodně jako se skutečným člověkem. Už by to nebylo o tom, přečti si tu a tu knihu, ale zeptej se dávno zemřelého profesora XY, co si o tom myslí. Schopnosti takové simulace by byly na mnohem vyšší úrovni než dnešní boti, kteří dokážou odpovídat jen na předem očekávatelné otázky (viz Boti v roli výukových asistentů).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.