S rokem 2021 se objevila řada článků a diskusí, které se snažily předpovědět, jaký vliv bude mít pandemie na výuku ve školách. Některé jsou zbožným přáním majitelů společností (např. interaktivních tabulí), další naším (5G ve školách) a jiné snad i v protikladu ke zjištěným skutečnostem (důraz na metodu převrácené třídy). Nicméně všichni vlastně doufáme, že posun v digitálních dovednostech učitelů zužitkujeme, a i nadále budeme využívat aplikací, které jsme se naučili.
Jenže školy zaostávaly za digitální revolucí příliš dlouho, ať už to bylo kvůli konzervativnímu přístupu, byrokracii, nebo nedostatku financí. Byli jsme nuceni přejít do digitálna doslova přes noc a s tímto úkolem jsme se vyrovnávali, jak nejlépe jsme uměli. Minulý rok sice pomohl překlenout mezeru, na práci toho však bude více. Zde je několik problémů, se kterými se budeme muset potýkat a které popsal ve svém únorovém článku Greg Copeland. [1]
Po zavření škol jsme najednou zůstali jakoby nazí, odstřihnuti od svých klasifikačních sešitů, materiálů v našich kabinetech, uschovaných projektů. Ztratili jsme přístup i k portfoliím dětí. Ze dne na den jsme všechno tohle museli ponechat ve školách. Při zadávání práce jsme si částečně vystačili se zadáváním stran z učebnic a pracovními sešity i ručně opravovanými fotkami. Postupně jsme ale hledali další účinnější způsoby, přemýšleli nad digitálními portfolii a způsobem hodnocení.
Základním cílem, v němž pokračovat, by měla být taková digitalizace souborů, formulářů a tiskopisů, která povede ke zjednodušení práce učitelů, žáků, ředitelů i rodičů. Tím nejen zvýšíme připravenost na distanční vzdělávání, ale také centralizujete informace, které budou k dispozici pouhým stisknutím tlačítka. [1] Další klady jsou více méně už prodiskutované – digitalizací můžeme personalizovat učení, hlídat silné a slabé stránky žáků, přizpůsobovat rychlost učení, otevírat nové komunikační kanály. [2] Předpokládáme ale, že i u nás digitální vzdělávání dovolí (vyšší) vzdělání i těm, kteří žijí v odlehlých oblastech, nebo těm, kteří si vhodnou techniku nemohou dovolit, nebo jen začínáme hasit požáry rozevřených nůžek?
S distanční výukou se objevilo mnoho nástrojů, o kterých řada učitelů ani neslyšela. Úspěch ZOOMu vedl ke vzniku mnoha dalších a jejich počet začíná být skličující: Google Classroom, Microsoft Teams, Skype a WebEx, Blackboard Collaborate, Buncee, Electra Live, Edmodo, Eliademy, EZ talks Webinar, LiveBoard, Interactive Whiteboard, Virtual Classroom and WizQ, …
Otázka je, jak z tohoto počtu zvolit ten vhodný pro školy s různými přístupy, když školy ani vládní procesy nejsou uzpůsobeny rychlému hodnocení nových technologií. Nadto vývoj bohužel pokračuje dál. Vznikají nové aplikace, které spolu s našimi přibývajícím poznatky o učení budou možná ještě příhodnější. Právě proto se budeme muset naučit mnohem rychleji posuzovat jednotlivé technologie, než se stanou zastaralými. [1] Zároveň nám schází čas na promýšlení, jak tyto aplikace vhodně použít. Proto by měli administrátoři věnovat pozornost takovému vzdělávání učitelů, aby zvýšili zapojení studentů, spolupráci a podporovali kreativitu a kritické myšlení. A možná také posunout svou pozornost k technologiím, které by napomohly wellbeingu dětí. [3]
V minulých letech bylo nahlášeno mnohem více incidentů týkajících se využití technologií, a v roce 2021 se situace zřejmě ještě zhorší. Otázka bezpečnosti souvisí i s tím, že platformy jako ZOOM, Google Meet i MS Teams původně nebyly zamýšleny k použití ve třídách, a proto se až nyní vypořádáváme s nečekanými problémy, jako je vyhození učitele žákem, narušení online setkání někým cizím, zveřejňování nahraných online hodin, chaty, ve kterých se odehrává nevhodné chování a kyberšikana apod. Za jednu z největších hrozeb se podle odborníků bude považovat phishing, k důležitým tématům bude patřit ochrana dat a očekává se, že i studenti sami se začnou zajímat o to, co se s jejich daty děje. Je tedy na místě diskutovat, jak tyto aplikace používat tak, abychom vytvořili pro výuku bezpečné zázemí. [1] [3] [4] [5]
Jít digitální cestou znamená mnohem více než jen učit synchronně a asynchronně nebo zadat čísla stran v učebnici. Po návratu do škol jistě budeme chtít užitečné věci ve výuce ponechat. Proto bychom měli uvažovat o budoucnosti v širších souvislostech a své nově nabyté zkušenosti využít při dlouhodobém plánování. Autor původního článku pojmenoval pouze některé z problémů, nicméně i tak se může jeho přehled stát počátečním bodem uvažování o tom, jak a kam povedeme své školy a zda budeme mít potřebný nadhled nad jednotlivostmi, které v současnosti ve školách řešíme. Nejvhodnější cestou, jak se vyrovnat s neodvratnými změnami směrem k hybridní výuce, je budovat si osobní vzdělávací prostředí, do něhož se jistě vyplatí zahrnout i Spomocníka.
*
Článek byl finančně podpořen a vytvořen v rámci spolupráce Spomocníka na kampani Gramotnosti.pro život – Učíme v souvislostech, kterou v rámci aktivit NPI ČR řeší systémový projekt OP VVV Podpora práce učitelů.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.