Práce profesora Johna Hattieho, ředitele Melbourne Education Research Institute, je všeobecně známa a hojně citovaná. Spomocník se jí věnoval již před sedmi lety (Zjevné učení podle profesora Hattieho). Zjednodušeně řečeno, profesor Hattie vypracoval něco jako meta metaanalýzu obrovského množství výzkumných zpráv mapujících výukové postupy ve školách na celém světě, aby na výstupu ukázal, které jsou více a které méně přínosné. Vlastně zviditelňuje úspěšnost učení (odtud Visible Learning). Jeho hlavním závěrem je konstatování, že tím nejvýznamnějším faktorem vzdělávání jsou učitelé. Hattieho práce se stala základem, na němž dnes stojí systémy, které se snaží aplikovat na důkazech založenou školskou politiku (Evidence Based Policy).
Vzhledem k tomu, že Hattie od počátku tvrdil, že technologie nemají žádný vliv, ani +, ani −, snažili jsme se přijít na to, proč. Mým tehdejším závěrem bylo konstatování, že Hattie zpracovával studie z doby, kdy byly ještě v platnosti jen tradiční výukové cíle. V okamžiku, kdy se začnou zkoumat nové cíle transformované pro 21. století, je situace jiná. Pozor ale, neznamená to automaticky, že jsou technologie přínosem, jsou jen nezbytností (např. viz OECD: Žáci, počítače a učení).
V roce 2015 publikoval profesor filozofie Steen Nepper Larsen z dánské Aarhus University v Journal of Academic Perspectives polemiku, která význam Hattieho výsledků zpochybňuje. Toto jsou jeho závěry [1]:
Jakýkoli proces vzdělávání a učení je jedinečný a nepředvídatelný. Autonomní a kritičtí žáci a studenti nejsou položky statistiky nebo zboží, které se má vyrábět.
Hattieho přístup k prokazování výsledků je instrumentalistický a zavádějící. Tvrzení o důkazech mají svůj základ v pseudovědeckém behavioristickém a pozitivistickém myšlení…
Kritické pedagogické myšlení vnímá na důkazech založené koncepce jako děsivé iluze.
Žádný jednoduchý způsob měření výukových výsledků neexistuje. Na něm založené koncepty nejsou důvěryhodné a nehrají ve světě pedagogiky a vzdělávání plodnou a konstruktivní roli…
Člověk nemusí analyzovat velká data 240 milionů studentů, aby zjistil, že dobře připravení učitelé jsou nutnou podmínkou pro výuku a učení. K tomuto jednoduchému zjištění vůbec není třeba si klást nadbytečné, hluboké a kritické otázky ohledně způsobů zkoumání učebních procesů, používání metastudií a doporučení pro vzdělávací subjekty, na něž se snaží svými axiomy hledat odpovědi John Hattie. Výhodou důkazního postupu Johna Hattieho je jen to, že je tak banální, všední a triviální, že mu rozumí i plánovači vzdělávání a ekonomové.
Oba pánové jsou skuteční profesionálové. Proto se rozhodli, že neshody prodiskutují při osobním setkání, které se uskutečnilo v roce 2018 v rámci šestidenní návštěvy Steena Larsena v Melbourne (The Purposes of Education. Steen Nepper Larsen og John Hattie). Při disputaci se zaměřili hlavně na tyto otázky:
Jaké jsou cíle vzdělávání?
Jsou data o učení skutečně vypovídající?
Jaká je role učitele?
Je učení viditelným jevem?
Je důležité učit konkrétní předměty?
Jaká je role neurovědního výzkumu?
Jaký je vztah mezi vzdělávacím výzkumem a vzdělávací politikou?
Jaká je role státu ve vzdělávání?
Přestože na některých tématech panovala shoda, asi nelze tvrdit, že výsledkem byl konsenzus. Diskuze však byla natolik zajímavá, že z ní vznikla kniha „The Purposes of Education“ [2], která názory obou protagonistů shrnuje. Knihu k dispozici nemám, podstatu však zachycuje záznam rozhovoru obou aktérů na World Education Summit 2021:
The Purposes of Education – Steen Nepper Larsen & John Hattie
Larsen:
Učení nikdy není jen dílem jednoho okamžiku, co se kdo ve skutečnosti naučil, se pozná až po delším čase. Není vůbec třeba, aby se všichni učili stejný obsah. U každého musíme předpokládat, že má určité mezery ve znalostech, to mu ale nebrání stát se úspěšným. Je tedy otázkou, kterou část poznatků zviditelňovat? Svět je navíc velmi odlišný z perspektivy žáka a učitele. Je třeba se orientovat více na žáky než na učitele. Místo statistického kvantitativního přístupu k výuce bychom měli mnohem více akcentovat přístup odpovídající významu německého pojmu „bildung“, který integruje výchovu a chápe vzdělávání jako formování individuálního charakteru, moudrosti, úsudku a plodné zvědavosti. Je velmi politováníhodné, že byl Hattieho výzkum v mnoha zemích (včetně Dánska) využit k nastavení strategických rozhodnutí na systémové úrovni. Žáci jsou dnes sledováni a testováni mnohem více než dříve.
Hattie:
Je přesvědčen, že ze strany Larsena došlo k určité dezinterpretaci jeho výzkumu. Souhlasí s tím, že učení jako celek skutečně není vidět. Jeho cílem bylo jen to, aby bylo vidět více. Ukazuje procesy, při nichž k učení dochází co nejlépe, a tak napomáhá při rozhodování, které metody kdy použít. Své výsledky chápe hlavně jen jako počáteční impuls pro interpretaci, ne jako jediný zdroj informací pro rozhodování. Akceptuje potřebu bližšího zkoumání a definování obsahu kurikula i potřeby nekognitivních dovedností (jako např. spolupráce, komunikace). Vlády kritizuje, že namísto interpretace výsledků výzkumů, která by vyžadovala zapojení expertů, dělají unáhlená snadná rozhodnutí podložená špatně vyhodnocenými daty. Pro učitele by podobně jeho závěry měly být hlavně zdrojem přemýšlení, ne prostým doporučením, co dělat.
Je evidentní, že se oba profesoři shodli minimálně na tom, že je třeba posílit kvalitativně orientovaný výzkum. V první řadě je třeba hledat shodu na cílech vzdělávání a promítnout ji do definování obsahu kurikula.
To mi opět připomnělo naši aktuální situaci, v níž pracujeme na revizi Rámcového vzdělávacího programu ZV. Dohodli jsme se již, že musí být kompetenčně orientovaný. Výše popsaná polemika by pro nás mohla být hodně inspirativní. Vlastně je to pořád dokola to samé. Dáme podle Hattieho přednost instruktivnímu pojetí orientovanému na učitele nebo podle Larsena konstruktivnímu orientovanému na žáka. To je problematika, kterou Spomocník řeší již od počátku své existence (blíží se 25 výročí) – např. viz Vliv technologií na inovaci výukových metod.
Potíž je v tom, že by asi většina z nás chtěla posilovat charakterové vlastnosti, umocňovat myšlení, podporovat zvídavost, zlepšovat wellbeing… To ale není snadné. V reálných podmínkách učitel většinou vezme za vděk ověřeným, sice nedokonale, ale přesto fungujícím metodám založeným na zkoumání získaných poznatků žáků.
Oba páni profesoři mají ze svého úhlu pohledu pravdu. Na nás je, abychom se pokusili jejich poznatky skloubit dohromady. Jednou z cest, jak hledat cestu k úspěšnému cíli, je studium digitální pedagogiky.
Poznámka: Zde popisovanou polemiku velmi pěkně dokumentuje též anglická výzkumnice Jenny Mackness, která je naším zdrojem poznání již dobrých 10 let [3].
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.