Jakkoli se snažíme se držet historicky ověřených zkušeností a postupů, a pokoušíme sami sebe přesvědčit, že nástup AI neznamená revoluční změnu ve vzdělávání, opakovaně narážíme na důkazy o opaku. Psal jsem na to téma například v posledním vydání Spomocníkova zpravodaje. A jsou tu další podobné zprávy. Minule jsme například zkoumali Julianiho pesimisticky laděný nápad přidat k SAMR modelu za Redefinici ještě Eliminaci. Tentokrát se podíváme na výsledek výzkumu vrcholné vědecké instituce v našem oboru MIT Teaching Systems Lab, která přichází s návrhem významné změny v chápání vzdělávacích technologií ze strany škol a učitelské veřejnosti. Definuje novou teorii zjevení (arrival) namísto zavádění technologií do výuky, a mluví dokonce o změně paradigmatu [1].
Podstatou této změny jsou nové postupy při uplatnění technologií ve výuce. Dosud probíhalo zavádění technologií do výuky nejčastěji prostřednictvím plánování a zadávání zakázek. Na začátku byla identifikace vzdělávacích potřeb následovaná zkoumáním vhodných produktů a pilotním ověřováním. Došlo-li k nákupu, nesmělo chybět školení učitelů a poskytování průběžné údržby.
Díky rozvoji AI však tento proces dnes začíná vypadat poněkud jinak. Nástroje generativní AI jsou žáky prostřednictvím osobních přístrojů využívány, a tak pronikají do výuky zcela neplánovaně – zjevují se bez dovolení. Vedoucí výzkumného týmu MIT Justin Reich (nám dobře známý) používá podobenství, v němž „je AI nezvaným hostem, který se nám snaží přemístit nábytek“. Proto chce Justin přehodnotit stávající modely integrace technologií do vzdělávání a vyvinout novou teorii tzv. zjevných technologií.
Zaujmout jednoznačné stanovisko vůbec není snadné. Názory odborníků se dost různí. Technooptimisté si představují budoucnost, ve které žáci rozvinou svou kreativitu a myšlení vyššího řádu, podporované umělou inteligencí, díky vyváženému využití nových i tradičních postupů ve třídě, což učitelům umožní soustředit se více na osobní interakce. Pesimisté vidí budoucnost, ve které mnoho žáků používá AI k obcházení učebních postupů nebo přímo k podvádění, zatímco učitelé plýtvají časem a energií „hraním na kočky a myši“ nebo online sledováním. Pesimisté se obávají též toho, že AI bude snadněji přijímána ve školách s omezenými zdroji, které mohou nasazením technologií snížit náklady na učitele, což by vedlo k ještě většímu růstu již tak dost velkých nerovností.
Žádné jednoduché řešení zcela jistě neexistuje. Ve stávající situaci všeobjímajícího pronikání AI do života lidí není snadné postupovat tradičními metodami pedagogického výzkumu, tj. realizovat předem naplánovaný experiment na náhodně vybraném vzorku žáků s kontrolní skupinou, která je od použitých nástrojů izolována. Smysl má jedině zkoumat existující zkušenosti žáků, učitelů či vedení škol a vyvozovat pro danou cílovou skupinu relevantní závěry (akční výzkum).
Ve skutečnosti totiž téměř nemá smysl porovnávat výuku s AI a bez ní. „Odmítat AI znamená návrat do doby kamenné. Je to jako učit někoho zacházet s otočným číselníkem telefonu.“ Používat AI je jako „koupit si auto a zjistit, že umí lítat“.
Budeme-li chtít zaměřit výzkum na zjevné technologie využívající AI, bude vhodné se zaměřit především na toto:
Které technologie jsou pro výuku přínosné, které ne a jak je eliminovat.
Jak mají být ty přínosné ve výuce využity.
Jaký rozdíl ve výsledcích mají školy využívající technologie na rozdíl od těch, které je nepoužívají, se zvláštním důrazem na odhalování a potlačování nerovností.
Jaký dopad má využití AI na rozpočet škol.
V minulosti docházelo v oboru vzdělávacích technologií k opakovaným omylům, dokonce i u renomovaných odborníků (Nezdařená disrupce podle Reicha), proto je třeba do směrování budoucího vývoje vnést velkou dávku pokory a počítat s tím, že vývoj může být nepředvídatelný.
Možná bychom dokonce neměli ani automaticky předpokládat přítomnost zjevných technologií ve všech školách. Zjistíme-li, že AI žákům při učení někdy škodí, měli bychom vyvinout společné úsilí k potlačení nežádoucích účinků.
Tam, kde nové nástroje zlepšují učení a pohodu, využívejme je, jak nejlépe umíme, vedeni robustní teorií o maximalizaci výhod zjevných technologií. Generativní AI se může v nadcházejících letech ještě výrazně zdokonalit. Nová teorie technologií zjevení, založená na zkušenostech žáků, učitelů a vedení škol, kteří využití technologických nástrojů ovlivňují, se může ukázat jako zásadní pro budoucnost praxe, politiky a výzkumu vzdělávacích technologií.
Bude zajímavé sledovat, jak zjevné technologie promění vzdělávání. Pokud věříte v revoluční změnu, dovolím si vám připomenout ještě citát Lewise J. Perelmana z roku 1992, který tehdejší odpor k zavádění technologií do škol přirovnával ke stavbě Maginotovy linie, kterou technologie hravě obejdou. Že by se jim to nakonec přece jen podařilo?
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
