Pojem Massive Open Online Course vznikl v roce 2008, a to v souvislosti se zaváděním online spolupráce do praxe v oblasti zvyšování kvalifikace učitelů. Po nesmělých začátcích pod vedením duchovních otců konektivismu Siemense, Downese a Cormiera, do jejichž kurzů se zapojovaly tisíce účastníků, začaly být pro každého volně dostupné kurzy označené jako MOOC nabízeny i v dalších oblastech vzdělávání. Poté, co se na podzim 2011 dvěma profesorům ze Stanfordu podařilo zapojit do online kurzu umělé inteligence přes 160 tisíc účastníků (Jak jeden kurz změnil život profesora Thruna), asi dnes nenajdete na světě žádnou prestižní vysokou školu, která by nějaký ten MOOC kurz zdarma studentům nenabízela. Tento vývoj má potenciál zcela změnit princip fungování školství (Disrupce vzdělávacího systému podle Siemense a Karnjanaprakorna). Proto je důležité ho sledovat.
Dovolím si nejprve trochu připomenout, co jsme se o problematice MOOC v minulých článcích Spomocníka dozvěděli (Masivní otevřené online kurzy, Vliv volné dostupnosti materiálů na školství, RVP_VT21 - závěrečná zpráva o kurzu). Existují dva hlavní tábory – konektivistický s centrem na Siemensově kanadské Athabasca University a instruktivní s dvěma konkurenčními centry, jedním na Stanfordu a druhým na MITu. MIT byl ve skutečnosti prvním průkopníkem otevřenosti, který s poskytováním volného přístupu k výukovým materiálům používaným ve všech kurzech začal již v roce 2003 (Web napomáhá svobodnému přístupu ke vzdělání). Správný MOOC však obsahuje navíc i určitou formu na studujícího orientované online interaktivity. Třeba stanfordský kurz profesora Thruna (a Norviga) byl založený na video-tutoriálech, které byly doplněny systémem automaticky vyhodnocovaných otázek, jejichž zodpovězení bylo k dalšímu postupu nezbytné.
Aby bylo jasné, jaký je rozdíl mezi přístupem konektivistickým a instruktivním, připomeňme si Andersonův teorém interakční ekvivalence a v něm použité druhy interaktivity. Všechny konektivistické kurzy, označované dnes jako cMOOC, staví převážně na interaktivitě student – student (včetně našeho portálového RVP_VT21), tradičněji orientované instruktivní kurzy (xMOOC) jsou založeny hlavně na interaktivitě student – výukový obsah (typicky ve formě videa a testů). Třetí typ interaktivity, tj. student – učitel, se snaží různým způsobem uplatňovat všechny kurzy, i když je to samozřejmě v bezplatné formě velmi obtížné, takže spíše výjimečné.
Převažující typ interaktivity je určován výukovými cíly kurzu. Typickým hlavním cílem xMOOC je naučit studenty konkrétní (často technicky orientované) znalosti, zatímco naše konektivisticky laděná příprava učitelů v podobě cMOOC se orientuje na budování schopnosti spolupracovat. Podstatu dokonale vyjádřil David Kernohan z britské agentury JISC: „Některé kurzy jsou otevřené jako dveře. Můžete vejít a zadarmo poslouchat. Jiné jsou otevřené jako srdce. Stáváte se součástí komunity, která vás akceptuje a podporuje. Pro mnohé je to první možná dostatečné. Já jsem ale vyzkoušel i to druhé a myslím, že pro mě není cesty zpět.“ [1]
Na začátku roku 2012 MIT ohlásil dokončování nového portálu s kurzy typu MOOC (MITx), který nabízel zásadním způsobem zdokonalené automatické vyhodnocování výukových výsledků. S vlastní iniciativou přišli také profesoři ze Stanfordu a založili online MOOC univerzity Udacity (profesor Thrun) a Coursera (Ng a Koller). Již v květnu nás Martin Weller ve svém blogu upozorňoval, že MOOC kurzy „procházejí procesem institucionalizace“, která může mít určitý negativní dopad [2]. Hned nato bylo oznámeno, že se MIT dohodl s Harvardem (nemají to k sobě v Bostonu daleko), a budou nadále nabídku otevřených online kurzů připravovat společně. MITx se tak změnilo na edX [3]. Všechny pro tyto MOOC kurzy vyvíjené počítačové systémy se snaží implementovat automatickou analýzu výukových výsledků na principu velkých dat (Vize daty řízeného školství) a jejich cílem je, aby výsledky studentů mohly být akceptovány i v rámci běžného kreditního systému univerzit.
Dosud největší vlna mediálního zájmu pak přišla v červenci. Vyvolala ji tisková zpráva, v níž Coursera oznámila, že podepsala kontrakt s 16 univerzitami (nejen z USA) na využití její platformy pro realizaci MOOC kurzů ve velkém. O spojení s co nejprestižnějšími institucemi se snaží pochopitelně i konkurenční poskytovatelé systémů online výuky. Zakladatelka Coursera Daphne Koller vysvětlovala souvislosti na TEDGlobal 2012 (též viz Čtyři principy otevřenosti podle Tapscotta a TEDGlobal 2012). Zní skoro neuvěřitelně, že se jim za několik měsíců existence ještě před realizací tohoto nového kontraktu podařilo uskutečnit 43 kurzů a zapojit do nich 680 tisíc studentů ze 190 zemí [4].
Daphne Koller: What we're learning from online education
Přehled aktuálně realizovaných kurzů eviduje Stephen Dowwnes zde. Aktuální dění kolem MOOC se v posledních měsících stalo předmětem značného zájmu odborníků i komentátorů. Namátkou vyberu pár příkladů.
V článku The New York Times ředitel Center for 21st Century Universities z Georgia Institute of Technology Richard A. DeMillo přirovnává rozmach MOOC k tsunami. Říká: „Potenciál tohoto experimentu je tak velký, že si jen těžko umím představit, že by jakákoli na výzkum orientovaná univerzita nechtěla být u toho.“ [5]
Rektor University of Toronto Cheryl Misak v The Globe and Mail zdůvodňuje zapojení do spolupráce s Coursera takto: „Jedná se o způsob, jak zviditelnit naše kurzy, náš výukový obsah i naše učitele před celým světem.“ [6]
Steve Kolowich v Inside Higher Ed píše: „Nejčastějším zdůvodněním toho, proč se tradiční univerzity pouštějí do experimentu s MOOC, je očekávání, že to pomůže jejich učitelům osvojit si postupy, které zdokonalí jejich stávající prezenční kurzy.“ [7]
Jeff Haywood v blogu JISC vysvětluje, proč se jejich University of Edinburgh zapojila do spolupráce s Coursera takto: „Nemusíme budovat vlastní infrastrukturu a můžeme se soustředit na pedagogiku a vývoj kurzů.“ [8]
Curt Bonk je profesorem vzdělávacích technologií na Indiana University a realizátorem nedávno ukončeného velmi úspěšného MOOC Instructional Ideas and Technology Tools for Online Success (přes 4000 účastníků). V komentáři k boomu tohoto typu kurzů se vyjádřil takto: „Velmi zajímavé a odlišné od předchozích oznámení je to, že nejnovější iniciativy již nechtějí jen nabízet online kurzy masám. MIT a Harvard chtějí zároveň s online vzděláváním provádět výzkum jeho přínosů, vlivu a nejvhodnějších aplikačních metod.“ [9] A dodejme, že totéž již oznámila i University of Edinburgh. [15]
Konzultant a analytik vzdělávacích technologií Phil Hill v blogu e-Literate definuje 4 hlavní problémy, které bude muset další vývoj MOOC řešit [10]:
Odpovědi na některé otázky se již začínají vynořovat. Redaktor Jeffrey R. Young z Chronicle of Higher Education získal na základě amerického zákona o svobodném přístupu k informacím smlouvu mezi Coursera a University of Michigan. Vyplývá z ní, že cíle celého podniku jsou v konečném důsledku komerční [11]. Zatím ale není úplně jasné, jak má být tohoto cíle dosaženo. Zakladatelé Coursera to ale příliš neřeší. Vycházejí z filozofie „nejdříve rychle tvoř a o peníze se starej až potom“, která je mezi začínajícími firmami v Silicon Valley velmi populární.
Jedním ze způsobů, jak realizovat zisk, může v budoucnosti být poskytování informací firmám o vhodných potenciálních zaměstnancích rekrutujících se z úspěšných absolventů kurzů. V určitých případech přichází v úvahu též prodej hotového specializovaného kurzu nějaké škole či firmě. Kromě toho začíná být jasné, že navštěvované kurzy budou na svých stránkách mít reklamu. Přímý kontakt s učitelem bude zpoplatněn a zadarmo nebudou ani certifikáty o úspěšném dokončení kurzu. Udacity se z podobných důvodů spojila s Pearsonem a hodlá využívat jejich testovací střediska, která mají v mnoha zemích světa, k realizaci prezenčních finálních zkoušek.
Tak jako tak ale bude tato forma studia výrazně levnější, než tradiční vysokoškolské studium. Profesor Thrun to v odpovědi na otázku Williama J. Bennetta z CNN, zda jeho podnik (Udacity) a další podobné znamenají konec vysokého školství, jak ho známe (tj. jako exkluzivní program pro omezené množství vyvolených), odpověděl: „Je to začátek vysokého školství pro každého.“ [12] Velmi snadno je možné si budoucí vývoj představit i tak, že se nakonec budou podobní poskytovatelé online vzdělávání snažit stávající školy zcela nahradit.
Kritiku oněch 90 % nedokončených účastí v kurzech MOOC ve svém blogu Hack Education podpořila známá kurátorka informací o vzdělávacích technologiích Audrey Watters (viz Bude se jednou vzdělávání odehrávat na Facebooku?), když připomněla, že nestačí o mnoha lidech zjistit, že mají zájem se vzdělávat (zaregistrují se do kurzu) [13]. Ptá se: „Jak se dozvíme, zda se skutečně něco naučili?“ Stephen Downes jí v komentáři odpovídá: „Když si někdo koupí drahé učebnice a investuje tisíce dolarů do školného, pak se budu o procento dokončených účastí zajímat. Ale když jediné, co musí každý (kromě vlastního studia) udělat, je vyplnit dotazník, přečíst si pár mailů a případně něco komentovat, pak úspěšnost dokončení není důležitá.“ Chce se mi dodat, že smyslem MOOC je dát stejnou příležitost všem. Je na každém z nás, zda ji využijeme. Nebudu-li to já, jistě se někde na světě najde někdo jiný, kdo zájem mít bude.
Domnívám se, že klíčovou otázkou budoucího vývoje je to, jak se podaří skloubit komerční zájmy s principem otevřenosti, na němž je MOOC postaven. Většina xMOOC se již teď pohybuje na samé hraně. Na závadu není fakt, že jejich konečným cílem je generovat zisk. Podmínkou toho, aby mohly používat označení MOOC, je zachování otevřenosti. To znamená zcela volný přístup ke všem výukovým aktivitám tak, aby studovat mohl opravdu každý. Nakonec to podstatné je, co umíme, ne na co máme certifikát.
Vzhledem k tomu, že online výuka zvládá více studentů za méně peněz, snaze o její masivní zavádění se jistě nevyhneme. Je ale zcela jisté, že tradiční postupy nikdy úplně nahradit nedokáže. Skončeme pro tentokrát slovy učitele z Georgia Institute of Technology Marka Guzdiala (zjevně orientovaného na interaktivitu student – učitel), k nimž asi není co dodat: „Jsem si zatraceně jistý, že to, co se odehrává v mé výuce tento semestr, žádný MOOC nahradit nedokáže.“ [14]
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.