V předchozím příspěvku shrnujícím důvody, proč technopesimisté (a postluddité) doporučují plošný zákaz osobních mobilů ve školách, jsme došli k poněkud překvapivému závěru, že se my technooptimisté s nimi v mnohém shodujeme. Shoda jistě bude hlavně v tom, že naším konečným cílem je prospět žákům. Říká-li profesorka Jennifer Rauch, že chce „odhalovat negativní vlivy technologií, pomáhat žákům lépe rozumět světu, nezávisle myslet, kreativně se chovat“, pak máme docela shodné cíle.
Pohled technooptimistů doporučujících osobní přístroje žáků naopak používat (BYOD), založím na názorech profesorky Beth Holland, která pro svůj věčný boj s postluddity používá podobenství z filmu Groundhog Day (Na Hromnice o den více) [1]. Možná si vzpomenete na hlavního hrdinu (Bill Murray), který se shodou okolností dostane do časové smyčky, a prožívá tentýž den pořád znovu. Beth doslova říká: „Ach jo! Jak ráda bych se zítra vzbudila a zjistila, že už není dnes.“ (Na konci filmu se smyčka přeruší a život jde dál – viz Today is Tomorrow). Důvodů má více než dost.
Zatím to bohužel vypadá tak, že nám nezbývá nic jiného než pořád dokola bojovat s názory vyvolávanými nadměrným neinformovaným strachem z technologií. Čas se, zdá se, zastavil pouze v některých školách. Jinde se člověk naopak bez digitálních technologií již vůbec neobejde. Nezbytně jim musí rozumět a co nejlépe je využívat jak v osobním občanském životě, tak v rámci svých profesních kompetencí, chce-li mít práci.
Beth zpochybňuje (minule odkazované) výzkumy zákaz podporující [1] a konstatuje, že hlavním jejich problémem je vnímání učení v té nejtradičnější formě, tj. jako předávání hotových poznatků do paměti žáků. Pak může být důležité to, jak moc se žáci dokáží soustředit na výklad, který je nezajímá, jak dokonalé a obsažné jsou jejich zápisky, zda si zapamatují vše, co předepisuje kurikulum (standardy). Má-li být učitel (spolu s učebnicí) jediným zdrojem poznání, je logické, že všechny ostatní působí rušivě. Hlavním Bethiným argumentem proti generalizaci citovaných vědeckých výzkumů jsou nedostatky metodické – chybějící měření počátečního stavu znalostí respondentů, malý výzkumný vzorek apod. To jsou ale důvody, které většinu z nás nejspíše moc nezajímají.
Chceme-li k technologiím ve výuce (k mobilům v rukou žáků) přistupovat objektivně, musíme nutně začít definováním jejich role při naplňování výukových cílů.
Naše Strategie digitálního vzdělávání (realizovaná částečně též připravovanou revizí RVP) pracuje se dvěma hlavními cíli: digitální gramotností a informatickým myšlením. Informatické myšlení usnadňuje žákům pochopení principů fungování digitálních zařízení, takže napomáhá též smysluplnému využívání vlastních mobilů. Je zřejmé, že jeho rozvoj by měl být vhodně podpořen vlastními aktivitami žáků ve škole i mimo ni. Budování této kompetence je typicky v rukou informatiků, a tak je trochu mimo hlavní náplň tohoto článku. My se budeme věnovat spíše digitální gramotnosti, která se přímo týká vlastně všech předmětů.
Začnu citací nám dobře známé kurátorky Audrey Watters:
„Máme mnoho různých definic gramotností. Napříč všemi však existuje sdílené povědomí, že moderní technologie — počítače a internet zvláště — mění to, co potřebuje umět gramotný člověk. Patří sem široce pojatá schopnost pracovat s počítačem a počítačovou sítí, schopnost zapojovat se do online komunit (a chápat pravidla chování účastníků), schopnost používat tyto sítě k hledání a vyhodnocování informací. Takto dnes chápeme obsah „digitální gramotnosti“, který do určité míry vychází z dříve více rozšířené gramotnosti mediální. [2]
V současnosti patří digitální gramotnost k základním potřebám každého jedince – s triviem už nikdo nevystačí. I ona samotná se vyvíjí. Asi nejlépe jednu z jejích nejdůležitějších součástí vystihuje stále více používaný pojmem „digital wellbeing“ (či wellness). Jak souvisí s výukou, velmi případně svými otázkami ukazuje např. George Couros [3]:
Zjednodušeně lze tedy říci, že zásadní otázkou je, zda dovedeme ve školách vytvořit prostředí, v němž aplikace technologií žáky obohacuje. Jak známo, použití technologií může ve skutečnosti umocňovat různé postupy – vhodné i nevhodné (viz Alan Lesgold). Není úplně jednoduché kýženého pozitivního efektu dosáhnout. Největší překážku popisuje ředitel ISTE Richard Culatta takto:
„Když mají učitelé k dispozici kvalitní další vzdělávání a čas na vytvoření smysluplných a podnětných výukových postupů (s využitím technologií), přínos může být obrovský. Jedním z největších problémů dneška je fakt, že učitelé přicházejí do digitální třídy plné digitálních domorodců a nejsou připraveni vstoupit s jasnými cíli a pochopením, jak vhodným způsobem do učení technologie zapojit.“ [4]
Dal jsem si tu práci a zhlédl Culattovu přednášku na největší americké konferenci věnované vzdělávacím technologiím ISTE 2018. Již svým názvem Rethinking digital citizenship naznačuje, že se zabývá hlavně digitálním občanstvím, které se nově objevuje i v posledních ISTE standardech pro žáky (též viz Co je In a co Out podle ISTE). Zmiňuje v ní několik praktických příkladů toho, jak by úspěšné budování etických základů používání digitálních přístrojů (mobilů) žáky mohlo vypadat. Vyberu následující dva:
Informatické myšlení a digitální občanství nejsou jedinými výukovými cíli, kterých bez přístupu žáků k digitálním zařízením vůbec nelze dosáhnout. Podle známé odbornice na vzdělávací technologie a autorky knihy o problematice domácího využívání přístrojů (The Art of Screen Time) Anyji Kamenetz „není ani tak důležitý čas jako to, co děti s přístroji dělají“ [4] (též viz Mobily v rukou dětí z pohledu rodičů). Je mnoho aktivit, které jsou pro děti prospěšné – tvorba textu, prezentace, audia či videa, remix, kreslení, programování, tvorba webu či aplikací, 3D modelování, řízení robotů, komunikace s přínosným efektem, objevování na základě přijímaných informací (klidně i formou hry), to vše se zjevným potěšením z aktivního poznávání.
„Věřím, že je možné dosáhnout rovnováhy. Že vhodná kombinace těchto aktivit dokáže vzdorovat bezduchému, bezúčelnému či přímo škodlivému využití technologií. Že může smysluplně naplnit čas, bojovat s nudou, nahradit jiné žádané činnosti, potlačit nepřátelství, deprese i další negativní pocity… Doufám, že bude růst povědomí o potřebě zavádět technologie do výuky tak, aby podporovaly empatii a tvořivost.“ [4]
Zařadím za všechny ještě alespoň jeden odkaz na výzkum využití mobilů ve školách, který shledávám přínosným. Project Tomorrow má v USA již letitou tradici. Spomocník o něm v minulosti již několikrát informoval. Shromažďuje názory stovek tisíc žáků a desítek tisíc učitelů, takže o nedostatečném vzorku nemůže být řeč. I zde bychom ale měli být s generalizací opatrní. Project Tomorrow své výsledky zakládá na ochotě respondentů vyplnit online dotazník, což má jistě negativní vliv na validitu. Přesto je tento výzkum zajímavý.
Výsledky posledního běhu naznačují, že plošné vybavování žáků mobilními přístroji snižuje nerovnosti a umocňuje schopnosti žáků (Educators See Positive Impact of Mobile Devices in K–12). [5] 60 % ředitelů uvedlo, že mají vypracovaný specializovaný vzdělávací program zavádějící metodiku 1:1. Přesto si zatím jen 53 % z nich myslí, že je tento program efektivní.
Žáci zapojení do těchto programů vykazují jednoznačně příznivější výsledky. 83 % je přesvědčeno, že úspěch ve škole je důležitý pro jejich budoucnost (oproti 72 % nezapojených). 49 % (oproti 39 %) vnímá to, co dělají ve škole, jako přínosné. Možná to nevypadá pořád pro školu moc povzbudivě, ale jen si zkuste představit, co by takový 10 % nárůst obliby škol mohl znamenat v našich domácích podmínkách.
Project Tomorrow však odhalil ještě další pozitivní dopady nasazení metodiky 1:1 do výuky. Mluví o rostoucím propojování výuky s mimoškolními online činnostmi žáků a o jejich zvyšující se schopnosti používat přístroje k vlastnímu učení.
Doufám, že se mi podařilo vysvětlit, v jaké situaci se vzhledem k plošným zákazům mobilů v našich školách nacházíme. Pokud se k tomuto opatření vedení někde na základě závažných důvodů (převažující chorobné závislosti žáků na mobilech) rozhodne, mělo by si být vědomo toho, že správná cesta vede jinudy. Takové opatření lze použít pouze v krajní nouzi a musí být spojeno s jasným plánem, jak problém do budoucna k prospěchu žáků řešit – tedy jak je dovést až ke smysluplnému využívání technologií v osobním i profesním životě.
Závěr si bude muset udělat každý sám. Snad vám může pomoci vyjádření Tajného učitele, s nímž se ztotožňuje i většina členů Jednoty školských informatiků. Cituji:
„Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně, a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet, a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása!
Zakážete mobily a… Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.“
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Role osobních mobilních zařízení ve výuce.
Ostatní články seriálu:
