John Spencer se již v našem vzdělávacím prostředí zabydlel. Je skvělým zdrojem poznání, jak nejlépe didakticky uchopit integraci technologií do výuky (viz Propast tvořivosti podle Johna Spencera). Podívejme se, jak uvádí na pravou míru zkreslené představy mnohých učitelů o budoucím vývoji školství [1]. Jeho cílem je varovat před přehnanou orientací na samotné technologie (tzv. mytologie futurismu) a vysvětlit, jaký je rozdíl mezi obdivem k technickým novinkám a skutečnou inovací výukových postupů.
Mýtus #1: Inovace je záležitost čistě technologická
Je velkým rizikem, když školy uvěří slibům některých futurologů či prodejců a budou věnovat pozornost primárně nákupu nejnovějších technologií a aplikací. Často slýcháme, že technologie vybavené umělou inteligencí revolučním způsobem navždy změní poznávání, nebo dokonce že nahradí učitele. Koncentrace na technologie zapomíná zohledňovat sociální podstatu učení.
Pozor, skutečná inovace musí být spojena s hlubším poznáváním. Dnes nejlepší přístroje budou za 10 let překonané. Někdy může staré zařízení napomáhat hlubšímu poznávání mnohem lépe. Je třeba se koncentrovat na dovednosti, které budou žáci ve svém životě nejvíce potřebovat.
Jako učitel jste hlavní silou inovace. Na vás záleží, jaké nové postupy budete zkoušet. Jste architektem formujícím budoucí schopnosti vašich žáků. Na vás záleží, zda se ve světě neztratí.
Mýtus #2: Měli bychom se „vrátit k osvědčeným postupům“
Jsme-li přesvědčeni, že technologie nejsou schopny vyřešit všechny naše problémy, znamená to, že bychom je měli odmítat? Měli bychom se vrátit do starých dobrých časů a učit tak, jak se to dělalo dříve? Pravda je taková, že „staré dobré metody“ u většiny současných žáků nefungují. Nové nápady, postupy a nástroje nelze ignorovat, potřebujeme je.
Jako učitelé musíme být otevření změně. Musíme věnovat pozornost novým výzkumům, sledovat experty, sdílet informace. Musíme experimentovat a zkoušet nové strategie ve své vlastní výuce (Vzdělávání ve věku komplexity). Nesmíme prostě zavrhnout inovativní postupy, protože jsou nám cizí. Nesmíme se nekriticky držet tradičních postupů. Je třeba, abychom dokázali to staré propojit s novým tak, abychom žákům pomohli uspět v životě.
Mýtus #3: Musíme se soustředit na budoucnost
V důsledku zrychlujících se změn je stále obtížnější odhadnout, které schopnosti budou žáci v životě potřebovat. Mnoho škol se začíná orientovat na virtuální realitu, výuku programování či konstrukci robotů, a za prioritu si dává STEM. Ve skutečnosti ale není jisté, zda právě tato orientace je správná. Klidně se může stát, že tyto schopnosti budou za pár let zbytečné. Že tu práci budou dělat stroje.
Z toho vyplývá, že se musíme soustředit na dovednosti, které stroje zatím mít nebudou – na časově stálé schopnosti. Které že to jsou? Posloužit nám mohou třeba schopnosti, které Google identifikoval jako nejdůležitější u svých zaměstnanců v projektu Oxygen [2]. Překvapivě to není programování či konstruování. Jsou to nekognitivní (měkké) dovednosti jako řešení problémů, hledání souvislostí mezi na první pohled nesouvisejícími nápady, efektivní komunikace, empatie – jinými slovy takové výsostně lidské vlastnosti, které stroje nikdy mít nebudou.
Mýtus #4: Starší učitelé jsou méně inovativní
Mnoho lidí si myslí, že učitel s mnohaletou praxí již není schopen své postupy měnit. Ve skutečnosti je to často začínající učitel, který se bojí experimentovat a brát na sebe riziko neúspěchu. Raději učí pomocí tradičních osvědčených metod, které sám při své školní docházce zažil.
Ukazuje se, že zkušenost je živnou půdou pro inovace. Zkušený učitel lépe rozumí žákům, chápe souvislosti, a má proto mnohem lepší předpoklady úspěšně inovovat. Díky schopnosti vcítit se do situace žáků snadněji rozezná jejich potřeby, a může tak dokonaleji odhadnout, které postupy (aktivity, projekty) by mohly být úspěšné. Má daleko vyšší předpoklady rozeznat, co je inovace umocňující výukové výsledky a co jen lákavá novinka na trhu vzdělávacích technologií, která za pár let zmizí na „smetišti dějin“.
A právě tato poslední myšlenka Johna Spencera je pravděpodobně nejdůležitější. On sám ji označuje jako „vintage innovation“ (osvědčená inovace) [3]. Doslova to znamená, že si máme uvědomit, že samotné poznávání je realizováno na neměnných principech, nové může být jen prostředí (nástroje) a aktivity, které dokážou učení za vhodných podmínek výrazně zefektivnit. Jiné jsou dnes též konečné cíle učení (viz Mýtus #1). Je však důležité nezapomínat, že tradiční postupy mohou někdy být ty nejvhodnější (třeba pracovat rukama). Pěkně to vysvětluje následující video.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.