Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Bonnie Stewart – digitální pedagožka sociálních sítí
Odborný článek

Bonnie Stewart – digitální pedagožka sociálních sítí

7. 11. 2016 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Představení známé odbornice na výukové využití sociálních sítí, která působí na kanadské University of Prince Edward Island a která umí velmi názorně vysvětlit současné postavení vzdělávacích technologií.

Bonnie Stewart je zkrátka můj typ! Rád bych řekl, že i vzor, ale to by dost kulhalo. Podmínky k výuce kurzů orientovaných na vzdělávací technologie jsou na pedagogické fakultě kanadské University of Prince Edward Island dost nesrovnatelné s tím, jak to vypadá u nás. Rozdílů by se však našlo mnohem více. Bonnie je původem angličtinářka a filosofka směřující k technologiím, já jdu cestou opačnou. Bonnie dokázala za mnohem kratší dobu to, co já ne. Skloubila budování své otevřené digitální stopy (pracuje nahlas) s rolí akademickou, takže ji můžete najít i ve skutečně vědeckých časopisech jako IRRODL, Hybrid Pedagogy ad. Již od prvních kanadských konektivistických MOOC kurzů Downese a Siemense se virtuálně potkáváme poměrně často, třeba v komunitě Davida Cormiera nebo mezi příznivci Digital Pedagogy Lab či Educating Modern Learners (Pohled na technologie školou zkreslenými brýlemi).

Bonnie je světově uznávanou expertkou na výukové využití sociálních sítí. Orientuje se primárně na Twitter (@bonstewart), který integruje do své výuky a kde se o ní můžete dozvědět skoro vše (třeba i to, že Dave Cormier je nejen jejím kolegou na univerzitě, ale též životním partnerem). Jak dokonale má problematiku vzdělávacích technologií srovnanou v hlavě, jsem si uvědomil, když jsem si pustil následující poslední část interview, které poskytla švédské Lin Edu TV.

Bonnie Stewart 5

Skoro ani není třeba zjišťovat o ní více. Přeložím, co říká (mírně zkráceno):

Podle mě je největším aktuálním problémem vzdělávacích technologií to, že vývoj školských systémů a zaměření učitelů momentálně ovlivňují dva nesourodé tlaky. Podle jednoho je třeba připravovat žáky na budoucnost a používat k tomu digitální technologie. To znamená měnit a propojovat výukové aktivity, publikovat to, co děti dělají, vyvolávat jejich zájem, posilovat jejich vůli, učit je pracovat s technologiemi – a toto všechno znamená jít směrem k otevřeným, sítí podporovaným, na žáka orientovaným postupům.

Druhý typ tlaků je reprezentován standardizovaným testováním, měřením, hodnocením, mezinárodním porovnáváním PISA. Požadována je nejen cílená individuální zpětná vazba, která může žákům pomoci, ale srovnávání škol v rámci byrokratického systému.

Tyto dva tlaky nejdou dohromady a většina zemí postupně zjišťuje, že oba směry nelze naplňovat zároveň. To znamená, že je nezbytné diskutovat o tom, jaké vzdělání naši žáci potřebují, co se mají učit. Je-li pro nás potřebné se porovnávat se světem, nebo zda by nebylo účelnější se zabývat něčím jiným, třeba tím, jak žákům zprostředkovat nová vzdělávací prostředí. Je však otázkou, máme-li vůbec možnost se svobodně rozhodnout, kterou cestu zvolit.

Bonnie Stewart jde ve svých úvahách mnohem hlouběji k podstatě problematiky týkající se modifikace výukových cílů. Při kontaktu s budoucími učiteli narazila na zajímavou věc. Zjistila, že studenti, kteří jsou jednoznačně již příslušníky tzv. síťové generace, velmi obtížně přijímají fakt, že technologie, a sociální sítě zvláště, mohou mít nějaký výukový efekt. Jsou po celý dosavadní život zvyklí toto prostředí používat jen ke kontaktu se známými či k zábavě, a tak většinově věří, že má na vývoj osobnosti spíše negativní vliv (Dělá z nás Google hlupáky?, Digitální demence z pohledu učitele IT). Jakékoli snahy o výukové využití těchto prostředků proto vnímají jako velmi rizikové. Dá-li se toto říci o příslušnících síťové generace, nemůžeme se divit, že pro učitele generací předchozích to platí dvojnásob.

Bonnie zavádí pro tento jev termín „cognitive dissonance“ (kognitivní nesoulad) [1]. Ve svých kurzech nutí studenty (pod společným hashtagem) tvítovat. Snaží se jim ukázat, jak online (informální) prostředí používat ke svému osobnímu růstu, a učí je chápat (nemalá) rizika toho, že vše, co zde řeknete, je řečeno nahlas, tudíž předem nevíte, kdo poslouchá, a nechce-li třeba vaše sdělení desinterpretovat, má-li protichůdné zájmy [2]. Buduje tak mediální, informační i digitální gramotnost budoucích učitelů, kterou oni mají ve vhodné formě zase předat svým žákům.

Je zřejmé, že Bonnie Stewart v trochu odlišné podobě dělá vlastně totéž, co Jim Groom na University of Mary Washington (Virginie, USA) svou pedagogikou nejistoty či Alec Couros na University of Regina (Saskatchewan, CA) v otevřeném online kurzu pro kanadské studenty učitelství.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Bořivoj Brdička

Hodnocení od uživatelů

Miroslav Melichar
7. 11. 2016, 17:02
Kognitivní disonance je termín používaný v sociální psychologii od r. 1957 (https://wikisof…isonance ). Zde je tedy přejatý.
Bořivoj Brdička
7. 11. 2016, 19:43
Zdá se, že se to točí kolem Bandury. To už bychom pak měli být na trochu pevnější půdě. Tak jako tak skoro ve všech případech nakonec zjistíte, že vše někdo již vymyslel dříve. Dík!
E Kocourek
8. 11. 2016, 22:41
Děkuji panu autorovi za zdařilou ukázku zavádějící propagandy konektivistů. Světově uznávaná expertka na výukové využití sociálních sítí s kvalifikací filosofky si samozřejmě může žvatlat cokoli jí slina na jazyk přinese, ale informatik musí to non sequitur zpozorovat na první pohled.
O co jde? Je třeba připravovat žáky na budoucnost - nu, na tom se mohou s konektivisty shodnout i normální lidé - a používat k tomu digitální technologie - tomu rozhodně fandím. To znamená ...
Co že to znamená? Z dlouhatánského seznamu v článku jenom minimum. Učit žáky pracovat s technologiemi - ano. Vyvolávat zájem žáků a posilovat jejich vůli je správné, ale s předchozím to nesouvisí. A zbytek je už pouhé fantazírování konektivistické aktivistky. Zejména: měnit a propojovat výukové aktivity, publikovat to, co děti dělají,  jít směrem k otevřeným, sítí podporovaným, na žáka orientovaným postupům.
Bořivoj Brdička
8. 11. 2016, 23:02
Asi budeme muset napsat Lin Edu TV, aby přijeli natočit rozhovor s panem Kocourkem.
Janek Wagner
9. 11. 2016, 00:01
Bořku, pročetl jsem namátkou několik komentářů podepsaných E Kocourek. Po přečtení http://inict.bl…mment-17 jsem dospěl k přesvědčení, že reagovat nemá smysl.                                                                   
Bořivoj Brdička
9. 11. 2016, 08:50
Já přece nereaguji kvůli panu Kocourkovi, mé komentáře směřují k těm, kteří potřebují pochopit souvislosti. Jinak bychom museli diskuze zrušit.
Jan Maršák
9. 11. 2016, 15:14
Ad Bořivoj Brdička, 8.11.2016,23:02: Podle mne, pane doktore, tato vaše reakce na komentář dr. Kocourka je poněkud od věci. Spíše bych očekával nějaké argumenty ukazující případné nesprávnosti v jeho tvrzení v uvedeném komentáři.
Bořivoj Brdička
9. 11. 2016, 16:02
Pane Maršáku, na "fantazírování konektivistické aktivistky" reagovat jinak neumím, i když samozřejmě musím připustit, že i něco takového může být pro švédskou vzdělávací televizi zajímavé. Sám jsem též kdykoli ochoten fantazírovat. Pokud to většina nepřijme, jistě se na nic víc nezmůžeme.

Vaše hodnocení

Ohodnoťte hvězdičkami:

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.