Navigátorka Beth Holland

Anotace

Beth patří do mého užšího okruhu zdrojů nejnovějších poznatků (osobního vzdělávacího prostředí) již několik let. Dostal jsem se k ní přes známého výzkumníka MIT Justina Reicha, s nímž společně do nedávna provozovala blog portálu Edutopia EdTech Researcher, který jsem sledoval. Právě jeho nedávné ukončení mě přimělo věnovat jí tento článek. Má pro nás opravdu hodně inspirujících myšlenek. Kromě osobního webu se s ní můžete setkat například na stránkách EdTechTeacher.

Beth R. Holland sama sebe považuje za navigátorku mezi vědou a praxí vzdělávacích technologií. Řekl bych, že je ji opravdu třeba považovat za něco víc než jen kurátorku. Aktivně se podílela na aplikaci metodiky tvořivého myšlení do výuky. Kromě 20 let učitelské praxe má magisterský titul z Harvardu a čerstvý doktorát z Johns Hopkins University. Zajímavá je i její disertační práce, v níž se pokusila odhalit problémy přenosu informací o aktuálně probíhající reformě výukových postupů vzhledem k cílům pro 21. st. do praxe škol [1].

V rámci experimentu vytvořila komunitní síť představitelů několika školských obvodů na severovýchodě USA, napojila ji na zdroje předkládající inovace a sledovala, jak se v jejím rámci nové informace šíří. Výsledky neposuzovala na základě klasických dotazníků, použila sociometrické analytické nástroje zjišťující strukturu a kvalitu sítě. Výsledek není příliš optimistický. Ukázalo se, že úroveň transparentnosti sítě byla velmi nízká. Pochopení, proč je nutné inovace zavádět, se šířilo příliš pomalu. Závěrečné doporučení zní: Pokud není síť pro online přenos dostatečně prostupná, je třeba identifikovat klíčové pracovníky (např. pomocí síťové analýzy) a pracovat s nimi přímo. Myslím, že toto zjištění se dá v plné míře aplikovat i na naše poměry.

Beth se hodně věnuje učitelům. Nedávno vysvětlovala, jak pomáhat potenciálním odpůrcům technologií změnit názor. Začíná takto: „Občas se mě ptají, jak přesvědčit učitele přijmout technologie? Má definitivní odpověď je. Nejde to! Musíme přestat mluvit o technologiích jako takových. Když se nějaký učitel odmítne zabývat novým nástrojem či aplikací, myslíme si, že se nechce učit. Věc je ale daleko složitější.“ [2]

Hlavní problém je v tom, že současné technologie nabourávají existující kulturní a strukturální normy, na nichž učitelé staví svou identitu – postavení jediného experta na stupínku před třídou. Skutečnost, že žák vybaven digitálním zařízením se může naučit cokoli, od kohokoli, kdekoli a kdykoli, nabourává jeho autoritu a on do určité míry ztrácí kontrolu nad výukovým procesem.

Beth doporučuje se snažit zpočátku zprostředkovat vzdělávací technologie učitelům nepřímo. Navrhuje 3 možné způsoby [2]:

1. Důraz na přínos z pohledu výukových cílů.
   Vynikající učitel jistě dokáže výukové aktivity ve třídě zorganizovat tak, že velice dobře korespondují s tím, čeho chce dosáhnout (diskuze, spolupráce žáků) a může mít oprávněný dojem, že technologie nejenže nemohou přispět, ale mohou být dokonce na závadu. Nelze vyloučit, že to může být v některých případech pravda. Je ale možné s jejich pomocí rozšířit hodnotné činnosti umocňující myšlení žáků nad rámec třídy – pokračovat v diskuzi online, nastavit sdílený dokument pro spolupráci mimo školu apod.
   
   
2. Důraz na zájmy učitelů.
   Mnohdy k úspěchu vede prostá empatie. Je třeba se zamyslet nad tím, jak celou věc vnímá ten, koho se snažíme přesvědčit. Beth doporučuje metodiku vyvinutou projektem Zero Think, Feel, Care:
   • Přemýšlej, jak daná osoba vnímá své postavení ve třídě a v rámci školy?
   • Vnímej, jak reaguje na technologické inovace a jak mohou její postavení ovlivnit?
   • Zohledňuj, jaké má hodnoty, priority, motivace? Co je pro ni důležité?
   Pokud se podaří sladit inovativní přístupy se zájmy učitelů, je naděje na úspěch mnohem vyšší.
   
   
3. Důraz na zájmy žáků.
   Každý učitel vnímá posun výukových cílů a chce budovat u svých žáků takové kompetence, které jim budou umožňovat uspět v prostředí, kde člověk technologie nevyužívající nebude mít šanci proti člověku, který je schopen s jejich pomocí svou práci umocnit. Je dobré začít pomalu – třeba podporou transaktivní paměti (podstatná je existence znalostní struktury, ne fakta, která snadno získám až v okamžiku potřeby), aplikací zpětného kanálu (průběžná paralelní diskuze nad tématy probíranými ve výuce prostřednictvím osobních zařízení žáků) nebo zavedením metody převrácené třídy (individualizované využití video-tutoriálů mimo vlastní výuku). Možností je samozřejmě mnohem více.
   Jedná se o postupy, které v zásadě revolučně nemění stávající formy výuky, a tak jsou pro učitele mnohem přijatelnější. Podstatné je, neklást důraz na technologie, ale na přínos pro samotné žáky.

Packing for the age of digital exploration: Beth Holland at TEDxMosesBrownSchool

Na závěr ještě pár myšlenek z hlavní stránky osobního webu Beth Holland.

Jako reakce na rostoucí vliv technologií školy zakazují jejich používání, filtrují dostupný obsah pro žáky, rodiče omezují čas dětí u přístrojů. Jenže Pandořina skřínka již byla otevřena, a rozvoj technologií nelze zastavit. Všichni jsme na technologiích stále více závislí. Blíží se globální technologická krize, která však nejspíše bude mít trochu jiný charakter, než se nám teď zdá. Podle Beth pravou podstatu vystihuje vyjádření Vincenta Cerfa z roku 2004:

“Internet je reflexí naší společnosti a jako zrcadlo odráží to, jak vypadá. Jestliže se nám nelíbí, co vidíme, nemá smysl opravovat zrcadlo, je třeba změnit lidi.” [3] To, co se blíží, není ve skutečnosti krize technologická, ale krize naší identity.