Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Je konektivismus didaktickou teorií?
Odborný článek

Je konektivismus didaktickou teorií?

20. 10. 2014 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička
Tento článek je součastí seriálu: Teorie konektivismu

Anotace

Bližší popis podstaty konektivismu jako didaktické teorie založený na reakci Stephena Downese na dotaz studentů amerického kurzu DVPP shrnující též aktuální polemiky vztahující se k tomuto tématu.

Nedávno byl duchovní otec konektivismu Stephen Downes osloven několika studenty online kurzu Building Online Collaborative Environments se žádostí o pomoc. Ten kurz samotný je, mimochodem, docela zajímavý. Jedná se o DVPP v moderním online hávu, které za účelem povinného zvyšování kvalifikace spolu s větším počtem dalších nabízí (nejen) americkým učitelům na komerční bázi agentura PLS 3rd Learning.

Studenti potřebovali vyjasnit některé souvislosti Downesovy a Siemensovy koncepce, která popisuje principy vzdělávání v sítěmi propojeném světě. Jejich úkolem v rámci kurzu totiž bylo zformovat na dálku spolupracující tým (viz Online spolupráce jako kompetence pro 21. století) a v prostředí Wikispaces vytvořit dokument shrnující argumenty a formulující jejich vlastní stanovisko k této koncepci, o jejímž uznání jako platné didaktické teorie se mezi odborníky stále vedou polemiky. Výsledek obsahující nejdůležitější citace, infografiku, videa, odkazy a reflexi je zde.

Stephen se rozhodl reagovat dosud asi nejlépe formulovaným vysvětlením, proč podle něj konektivismus je didaktickou teorií [1], které určitě může být zajímavé i pro nás. Pokusím se ho převést do češtiny.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Podle Downese není didaktická teorie návodem popisujícím, co přesně má učitel dělat. Nejedná se o manuál ani o sbírku příkladů dobré praxe. Teorii samotnou nelze ve výuce přímo použít, lze pouze aplikovat její pochopení. Každá didaktická teorie musí sestávat ze dvou částí. Za prvé musí vysvětlovat, co je učení, a za druhé musí popisovat, jak se uskutečňuje.

Co je učení?

Podle konektivismu je učení formováním spojení v síti. Pokud tuto představu přijmeme, můžeme velmi prostě pro jeho definování použít stejná pravidla jako pro budování sítí. Podívejme se ale nejprve, jak totéž definují jiné uznávané teorie.

  • Behaviorismus:
    učení je vytváření navyklých reakcí ve specifických situacích.
  • Instruktivismus (obvykle místo tohoto Papertova termínu používáme označení kognitivismus):
    učení je úspěšný přenos znalosti od jedné osoby (typicky učitel) k jiné (typicky žák).
  • Konstruktivismus:
    učení je vytváření a aplikace mentálních modelů nebo reprezentací světa.

Jak vidno, existuje hned několik různých konceptů toho, co vlastně je učení. Proto je jejich srovnávání obtížné. Liší se slovníkem a mluví navíc o různých věcech. Thomas Kuhn (v teorii vědeckých revolucí) to nazýval nesouměřitelností různých teorií (paradigmat).

A platí to stejně tak i o konektivismu. Popisuje něco jiného nežli teorie předchozí a používá nesouměřitelný slovník. Mluvíme-li v rámci konektivismu o budování spojení v síti, myslíme to úplně doslova. Je to ale jiný způsob propojení entit (uzlů), než jaký používají třeba koncepční mapy (modely). Jedná se o logické vztahy, v nichž lze existenci spojení dokázat prokazatelnou reakcí na změnu, která se uskutečnila na jedné straně.

Důležité je to, že u takto definovaného učení je možné existenci spojení pozorovat i měřit (není černou skřínkou jako u behaviorismu). Na rozdíl od konstruktivismu není jen strukturou, ale zahrnuje něco, co nazýváme „signalizací“ (přenosem reakce) mezi uzly sítě.

Jak se učení uskutečňuje?

To znamená, že otázka, jak dochází k učení, je u konektivismu totožná s tím, jak dochází k propojení mezi entitami v síti. Downes se přiklání k názoru, že je možno tento proces simulovat prostřednictvím umělé inteligence, jejíž vývoj dnes již dospěl ke schopnosti budovat učící se neuronové sítě, které s určitou mírou zjednodušení naznačují, jak probíhá proces učení v lidské společnosti. Ke studiu této problematiky z celkem bohatého množství zdrojů, které ač pojednávají o učení, nemají se školstvím většinou nic společného, doporučuje učebnici Michaela Nielsena Neural Networks and Deep Learning. Jedná se o výklad funkce počítačové simulace učení v neuronových sítích, v nichž dochází k automatickému zdokonalování výsledků činnosti prostřednictvím nastavování spojení mezi neurony (uzly sítě).

Samotný proces učení je tedy v rámci konektivismu definován též docela jinak, než jak to dělají jiné didaktické teorie:

  • Behaviorismus:
    učení je realizováno prostřednictvím operantního podmiňování, v jehož rámci je vyvolávána reakce žáka na podnět (odměna, trest).
  • Instruktivismus (kognitivismus):
    k získávání znalostí (dovedností) dochází paměťovým učením (memorováním) či cvičením, které je doprovázeno testováním.
  • Konstruktivismus:
    přesný postup, jak tvořit mentální modely, neexistuje; teorie se omezuje na tvrzení, že učení nastává tehdy, jsou-li nastaveny vhodné podmínky.

Jak se zdá, všechny tradiční didaktické teorie mají určitou míru nejednoznačnosti. Behaviorismus vlastně vysloveně přiznává, že ho to, co se děje během učení v mozku vůbec nezajímá a zabývá se pouze výsledkem ovlivněným vjemy. Kognitivismus (instruktivismus) aplikuje poznání funkce mozku na úrovni poloviny minulého století (statické skladiště poznatků), a přitom návod na to, jak opravdu účinně ukládat znalosti do mozku, rozhodně nemá. Konstruktivismus taktéž pracuje s principy, které nejsou podloženy nějakou skutečnou znalostí toho, co se v hlavě opravdu děje. Je zřejmé, že bude další vědecké poznání nucen teprve aplikovat.

Downes používá pro definování procesu konektivistického učení teoretické poznatky z formování sítí. S podporou Siemense [3] hovoří o 4 typech konektivistických asociací [2]:

  • Hebbianova – spojují se neurony (uzly), které se nacházejí ve stejném stavu; u sociálních sítí jsou to společné zájmy, které lidi spojují (homofilie).
  • Náhodná – spojují se neurony (uzly), které k sobě mají nejblíže; u lidí se jedná o spojení okolnostmi (např. sousedé, spolužáci).
  • Zpětnovazební – signál vyslaný jedním neuronem (uzlem) vyvolává zpětnou reakci; třeba polemika, odmlouvání apod.
  • Boltzmannova – síť neuronů (uzlů) se snaží dostat do stavu nejnižší kinetické energie; soc. skupina se analogicky snaží zachovat přirozenou stabilitu (spojenectví, protiklady se přitahují apod.).

Teoretická podstata se liší podle toho, o jaký typ sítě se jedná. U neuronů v mozku je spojení založeno na biologickém přenosu elektro-chemického signálu. U neuronů simulovaných počítačem se mezi objekty přenáší logická proměnná. U sociálních sítí dochází ke komunikaci mezi jednotlivými lidmi. Konektivismus jen spojuje tyto teorie do jednotného balíku a snaží se na jejich základě popsat, jak se uskutečňuje poznávání. Poznání přitom nechápe jako individuální záležitost, ale jako schopnost sítě na základě jednotlivých informací rozpoznat určitou skutečnost (podobně jako rozpoznávání obrazu v neuronových sítích – např, viz Brain Science: The Visual System and Learning).

4 základní elementy konektivistického učení

Podle Downese je velmi důležité udržovat rozvoj vzdělávacích sítí ve stabilním stavu. Paralela s budováním počítačových sítí je zde celkem zřejmá. Podstatnou podmínkou udržitelného rozvoje (stability) je demokratizace procesu, tj. rovnoměrné rozložení (decentralizace) zdrojů a co nejvyšší propojenost uzlů (srovnej s Meritokracie a topokracie v propojeném světě). Stav, v němž by byly důležité informace (znalosti) dostupné jen v rámci několika málo uzlů (určité skupině lidí), vede ke zvyšování rozdílů a k nestabilitě. Selhání jednoho z mála dominantních uzlů může způsobit i kolaps celé sítě.

Dá se říci, že co do struktury školského systému decentralizace u nás existuje a rovnoprávnost přístupu k informacím je též do značné míry zajištěna. Ve skutečnosti však vhodné nastavení struktury k zajištění růstu vzdělávacích schopností sítě nestačí. Je-li naším cílem plošné zvyšování vzdělanosti (a kompetencí), musíme se zabývat též významem poznávání pro jednotlivé prvky (entity, uzly) sítě. Downes definuje 4 principy, které musí vhodně koncipovaný systém splňovat [4]:

  1. Autonomie.
    Každý prvek sítě (instituce i studující jedinec) má mít možnost uplatnit vlastní preference, řízení svých činností i hodnocení výsledků. Přicházející signály (výukové podněty) se uplatní pouze tehdy, když jsou s vlastními požadavky v souladu. Žák musí být veden tak, aby mohl realizovat své vlastní cíle a sdílet je se svou komunitou (osobním vzdělávacím prostředím), která ho zpětně ovlivňuje.
  2. Různorodost
    Životaschopná síť má být tvořena mnoha rozdílnými prvky, nikoli kopiemi stejných. Každý prvek má své vlastní kontakty a jinak koncipované vstupy. Tak je zajištěna různorodost úhlů pohledu, vícerozměrnost a zvyšuje se schopnost celku rozpoznávat význam jevů.
    Školský systém by měl být nastaven tak, aby umožňoval vlastní cestu za poznáním a podporoval kreativitu.
  3. Otevřenost
    Síť má mít volně prostupné vstupy a výstupy. Systém musí být nastaven tak, aby jím libovolný obsah mezi uzly (prvky) volně procházel. Jakékoli omezení musí být pouze individuálním rozhodnutím prvku (instituce, uživatele). Samotné prvky sítě mají mít možnost svobodně vytvářet spojení s jinými. Otevřenost je nezbytná pro zajištění rozpoznávacích schopností sítě a dynamické vytváření kontaktů je nosným principem individuálního růstu. Maximálním uplatněním otevřenosti (včetně volné dostupnosti výukových zdrojů) se minimalizují překážky bránící lidem (žákům) v učení.
    Otevřenost a rovnoprávnost není jen něčím, co si můžeme dopřát pouze tehdy, můžeme-li si to dovolit. Je základem zdravého vývoje společnosti.
  4. Interaktivita
    Síť se může vyvíjet a růst pouze tehdy, jestliže její účastníci na sebe vzájemně reagují. Interaktivita není pouhou demonstrací poznání, je základní podmínkou jeho rozvoje. Jedině ty sítě, které jsou interaktivní, jsou vhodné k učení.
    Objevování něčeho nového dosud nepoznaného je proces, který se odehrává s účastí komunity (osobního vzdělávacího prostředí). Proto by měl školský systém interaktivitu podporovat.

Kritika

O tom, že konektivismus nahlíží na vzdělávání docela jinak než předchozí koncepty, nemůže být pochyb. Proto asi nikoho nepřekvapí, že se s ním mnozí teoretici nemohou ztotožnit.

Většinové stávající představy chápou učení jako ověřitelné získávání znalostí či v lepším případě kompetencí, ale vždy jako individuální vlastnost účastníka vzdělávacího procesu. Konektivismus naproti tomu zkoumá dopady výukových aktivit vždy jako šíření určitého podnětu (signálu) v síťovém prostředí, to znamená, že chápe i osobní kompetence (schopnosti) žáka v kontextu sítě. Jeho cílem je vytváření podmínek (osobního vzdělávacího prostředí), které žáka dovedou až k převzetí vlastní zodpovědnosti za svůj osobní růst.

Existuje poměrně hodně kritik, které své pochybnosti opírají právě o odlišnost konektivismu od jiných teorií. Ty jsou od počátku bezpředmětné. Stephen to ukazuje na příkladu Terry Heicka, který ve svém článku 8 Ideas That Will Permanently Break Education As We Know It na portálu Teachthought na podporu tvrzení, že dochází k disruptivní změně školství, na prvním místě uvádí, že „Konektivita nahrazuje znalosti“. To je typicky chybná představa, jejíž kritika nemá ve skutečnosti s kolektivismem nic společného. Reprezentuje tzv. „naivní konektivismus“, který je vlastní i mnoha školákům. Domnívají se, že nic z toho, co lze během pár vteřin vygooglovat, nemusí nosit v hlavě (Jak Google ovlivňuje naši paměť). To je pravda jen v omezené míře. Ve skutečnosti se bez jistého množství znalostí obejít nelze. Podstatnou skutečností je však to, že se naše kompetence přesouvají od pouhého pamatování fakt ke schopnosti informace zpracovávat. Dochází k restrukturaci mozku, který funguje jinak a je nezbytné ho cvičit. Stephen říká: „Spíše než hromadění fakt, budujeme jakýsi mentální sval, jehož základem je soubor dovedností a schopností řešit problémy v různých podmínkách“ [5] (srovnej s Homo Sapiens Digital u Prenského).

Na Downesův článek vysvětlující, proč podle něj je konektivismus didaktickou teorií [1], reagovalo i několik osobností. Z těch nám známých je to např. David Wiley (viz Vliv volné dostupnosti materiálů na školství), který sice teorii konektivismu vnímá pozitivně, ale domnívá se, že je nekompletní (The Incompleteness of Connectivism). Podle něj by mělo být ještě přesněji definováno, co přesně je oním opakovaně zmiňovaným prvkem sítě, uzlem či entitou. U počítačových a neuronových sítí je to celkem zjevné, ale u sítí vzdělávacích by mělo být jasné, kde se součásti sítě berou a co je spojuje [6]. Geoff Cain (Why Connectivism is a Learning Theory) oponuje s tím, že v historii známe mnoho případů, kdy teorie předběhla možnosti doby a byla potvrzena dodatečně (např. Einsteinova Teorie relativity).

Studenti, na něž Downes původně reagoval, podstatu, zdá se, pochopili, sebrali značné množství materiálů a v rámci vlastní reflexe přidali též jeden kritický pohled. Podle nich nejsou všichni žáci schopni samostatně zkoumat a zpracovávat informace. Pokud ve spolupracující skupině (třídě) je více jedinců bez zájmu o práci, existuje velké riziko, že výuka vedená v konektivistickém duchu se mine účinkem. Domnívají se, že řešením je přítomnost schopného učitele-facilitátora, který pomáhá méně zdatným žákům.

Podle mého názoru tento problém vzniká jen tehdy, pokoušíme-li se vnímat teorii konektivismu jako popření teorií předchozích. Již z toho, že každá definuje učení jinak, je patrné, že správné je všechny teorie chápat jako vzájemně se doplňující a rozšiřující naše poznání (podobně jako u již zmiňovaného Einsteina a Newtona). V konkrétní situaci musíme vždy vycházet z výukových cílů. Někdy je vhodné nasadit dokonce metody behavioristické, jindy učit instruktivně. Hlavní je nezapomenout, co je naším konečným cílem a snažit se k němu směřovat.

Není problém najít celou řadu dalších kritik konektivismu. Namátkou vybírám:

Za všechny na závěr alespoň jednu Stephenovu reakci, a sice na poslední uvedenou kritiku Jona Drona, bývalého kolegy George Siemense z Athabasca University:

Upřímně, je mi úplně jedno, zda je konektivismus považován za didaktickou teorii. Nestarám se ani o to, zda se jedná o původní dílo, zda čerpá podněty od někoho jiného nebo o jiné podobné akademické zbytečnosti. … Nemáme stejné nápady, neposloucháme stejné hlasy a nepochodujeme v šiku zpívajíce společně Hosana. Takové věci se dějí ve světě, kde jsou lidé považováni za součástky velkého stroje a mohou být snadno nahrazeni jeden druhým – ne v (nekonečně zajímavém) světě, kde vládne autonomie a různorodost, kde všichni otevřeně interagují a předávají si zkušenosti i nápady.“ [7]

Dodejme jen, že to je svět, za nějž stojí za to a bude nutné stále bojovat. Podstatné je, zda má pro nás konektivismus smysl.

Literatura a použité zdroje

[1] – DOWNES, Stephen. Connectivism as Learning Theory. 2014. [cit. 2014-9-2]. Dostupný z WWW: [http://halfanhour.blogspot.cz/2014/04/connectivism-as-learning-theory.html].
[2] – DOWNES, Stephen. Homophily and Association. 2007. [cit. 2014-9-2]. Dostupný z WWW: [http://halfanhour.blogspot.cz/2007/10/homophily-and-association.html].
[3] – SIEMENS, George. Thoughts on Connectivism. 2014. [cit. 2014-9-2]. Dostupný z WWW: [http://www.elearnspace.org/blog/2014/04/25/thoughts-on-connectivism/].
[4] – DOWNES, Stephen. Fairness and Equity in Education. 2010. [cit. 2014-9-2]. Dostupný z WWW: [http://www.huffingtonpost.com/stephen-downes/democratizing-education_b_794925.html].
[5] – DOWNES, Stephen. New Learning. 2014. [cit. 2014-9-2]. Dostupný z WWW: [http://halfanhour.blogspot.cz/2014/06/new-learning.html].
[6] – WILEY, David. The Incompleteness of Connectivism. 2014. [cit. 2014-9-2]. Dostupný z WWW: [http://opencontent.org/blog/archives/3331].
[7] – DOWNES, Stephen. Response to Dron. 2014. [cit. 2014-9-2]. Dostupný z WWW: [http://halfanhour.blogspot.cz/2014/04/response-to-dron.html].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Bořivoj Brdička
26. 8. 2023, 11:21
"... connectivism is a manifestation of Siemens and Downes' resentment of academia and that connectivism is an attempt to prank academics and develop a following among those who lack an understanding of learning theory and hold similar resentments" s. (Mackness, 2011)
viz https://cdspres…idge.pdf
Tak si říkám, že to Mackness docela vystihl.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Téma článku:

Informační a komunikační technologie