Když lidé mluví jako ChatGPT

Anotace

Přišlo to rychle a nenápadně. Po pár týdnech komunikace s umělou inteligencí si Theodore začal uvědomovat, že při mluvení s lidmi používá stejné fráze jako umělá inteligence, se kterou se baví každý den. Ba co víc, několikrát se přitom přistihl, jak napodobuje způsob, jakým k němu promlouvá osobní AI asistentka.

Jeho obavy potvrdila i jeho kamarádka Amy, když mu při jednom rozhovoru řekla: „Teď zníš jak ChatGPT.“

Theodora napadlo, že se to možná neděje jenom jemu, a při hlubším pátrání objevil, že vědci již dokumentují změny ve způsobu, jakým komunikujeme s druhými lidmi v důsledku naší mluvené interakce s velkými jazykovými modely, a předpokládají, že se tento jazykový vliv bude nadále zrychlovat a přeroste v něco mnohem většího.

Z výzkumu vědců z Institutu Maxe Plancka pro rozvoj člověka, kteří analyzovali téměř 280 000 videí z akademických kanálů na YouTube, vyplývá, že během 18 měsíců po uvedení ChatGPT začali lidé používat slova jako meticulous (úzkostlivě pečlivý, puntičkářský, akurátní), delve (ponořit se, hlouběji se zabývat), realm (oblast, sféra, doména) a adept (odborník, znalec, nebo také obratný, zdatný, ostřílený) až o 51 procent častěji než během tří let předtím.

Výzkumníci vyloučili, že by k těmto změnám došlo před uvedením ChatGPT, a potvrdili, že tato slova odpovídají těm, která model upřednostňuje dle dřívější studie porovnávající 10 000 textů upravených lidmi a umělou inteligencí.

Lidé, kteří takto mluví, si přitom neuvědomují, že se jejich jazyk mění.

A nejde jen o přejímání jazyka umělé inteligence. Jde i o to, jak naše ústní projevy znějí. Přestože se současné studie zaměřují především na slovní zásobu, vědci se domnívají, že se vliv umělé inteligence začíná projevovat i v tónu vyjadřování, například v podobě delších, více strukturovaných promluv a utlumeného emocionálního projevu.

[1]

Tři úrovně lidských signálů podle Mora Naamana

Paradox, že umělá inteligence zlepšuje komunikaci a zároveň posiluje podezíravost, ukazuje podle Mora Naamana, profesora informačních věd na Cornell Tech, na hlubší ztrátu důvěry. Naaman identifikoval tři úrovně lidských signálů, o které jsme při začlenění umělé inteligence do naší komunikace přišli:

• První úroveň tvoří základní signály lidskosti, tj. náznaky, které potvrzují naši autentičnost coby lidské bytosti, jako jsou momenty zranitelnosti nebo osobní rituály, jež druhým sdělují: „Tohle jsem já, jsem člověk.“
• Druhou úroveň představují signály pozornosti a úsilí, které dokazují, že „mi na tom záleželo natolik, že jsem to napsal sám“.
• Třetí úroveň tvoří signály schopnosti, které ostatním ukazují smysl pro humor, kompetenci a naši skutečnou osobnost.

  Rozdíl můžeme například vidět v textových zprávách „Je mi líto, že tě to rozrušilo“ a „Hele, promiň, že jsem na večeři vyletěl, asi jsem neměl tento týden vynechat terapii.“ První zní ploše, druhá lidsky.

Hledání způsobů, jak tyto signály vrátit zpět do naší komunikace, zprostředkované umělou inteligencí, a dokonce je posílit, je pro Naamana klíčovou cestou vpřed. Protože umělá inteligence nemění jen náš jazyk, mění i naše myšlení.

„Dokonce i na seznamkách – jaký má dnes význam být vtipný na svém profilu nebo v chatu, když víte, že AI může být vtipná za vás?“ ptá se Naaman, pro kterého je největší obavou ztráta autonomie, která začíná v našem vyjadřování a postupně se přesouvá i do našeho myšlení. „Místo abychom formulovali naše vlastní myšlenky, formulujeme cokoli, co nám AI pomáhá formulovat, a stáváme se snadněji ovlivnitelnými.“ Bez těchto signálů, varuje Naaman, nakonec nebudeme důvěřovat ani video hovorům, ale už jen osobní komunikaci tváří v tvář.

[1]

Zachování nedokonalostí, které prezentují lidskost

Vedle ovlivňování obsahu a forem vyjadřování AI též tiše určuje, kdo zní „správně“.

Studie Kalifornské univerzity v Berkeley ukázala, že AI nejen upřednostňuje standardní americkou angličtinu, ale aktivně ostatní dialekty zplošťuje způsobem, který může jejich mluvčí znevýhodňovat a ponižovat.

Nejde tedy jen o zachování jazykové rozmanitosti, jde též o ochranu nedokonalostí, které ve skutečnosti posilují důvěru. Když totiž všichni kolem nás začnou znít „správně“, přicházíme o slovní přeřeky, regionální obraty a nepravidelné výrazy, které signalizují zranitelnost, autenticitu a lidskost.

Přestože se AI systémy budou nadále zdokonalovat a projevy velkých jazykových modelů budou expresivnější a více personalizované, tím nejhlubším rizikem, jak upozorňuje Mor Naaman, není samotná jazyková jednotvárnost, ale ztráta vědomé kontroly nad vlastním myšlením a vyjadřováním.

Skutečnost, že umělá inteligence bude i v budoucnu ovlivňovat to, co říkáme i jak to říkáme, je zřejmá. Otázkou zůstává, co uděláme proto, aby lidská komunikace byla i nadále rozpoznatelná a nenahraditelná. A zda budeme mít zájem, aby taková navždy zůstala.

[1]